Antikvariát zábavního umění – Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích
Každý rok vychází nepřeberné množství knih, jejichž autory jsou významné osobnosti českého zábavního umění, anebo jsou alespoň tématem těchto knih. Někteří se časem dopracovali k vlastní tvůrčí činnosti a píší nejrůznější beletrii. Další zůstávají u svých vzpomínek na blízké kolegy a přátele nebo na svoji vlastní kariéru. A když se potom probíráte stránkami několika takových, začne před Vámi vyvstávat obrázek určité doby, určitého období české zábavy – a je jedno, jestli jde o hudbu, film či divadlo – a jeho osobností. Literární vzpomínky a životopisy jsou zkrátka velmi důležité pro mapování historie každé jednotlivé éry. A proto si pojďme v tomto seriálu připomenout dnes už téměř zapomenuté knihy, které by ale neměly chybět v knihovně žádného milovníka a zájemce o české zábavní umění, jeho historii a osobnosti.
Kniha: Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích
Autor: Václav Wasserman
Nakladatelství: Orbis
Rok vydání: 1958
Stran: 288
Je celkem pravděpodobné, že se tato kniha ještě dá najít v knihovnách našich babiček a dědečků, i když ji mnoho lidí třeba z nevědomosti odložilo na později a ještě se k ní neměli čas vrátit. Nejspíš to bude proto, že jméno Václava Wassermana dnes většině čtenářů nic určitého neřekne. Zato pamětníkům a milovníkům českého filmu rozhodně ano, a ti tuto víc než šedesát let starou knihu ocení vskutku náležitě.
Václav Wasserman, původně Václav Vodička, se narodil v roce 1898 a stal se významným českým filmovým režisérem a především scénáristou. Ve filmech se ale ukazoval i jako herec, a tak ho můžeme vidět v různých rolích například ve snímcích Příběh jednoho dne, Dědeček automobil, Dobrý voják Švejk, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v dívčí škole nebo Ukradená vzducholoď.
Mnohem významnější je přehled filmů, k nimž Václav Wasserman psal scénář, a z nichž se mnohé staly součástí Zlatého fondu české kinematografie. Určitě jich řadu znáte. Pantáta Bezoušek (1926), Pohádka máje (1926), Otec Kondelík a ženich Vejvara I. a II. (1926), Plukovník Švec (1929), Psohlavci (1931), Kantor Ideál (1932), U nás v Kocourkově (1934), Hej rup! (1934), Advokátka Věra (1937), Škola základ života (1938), Babička (1940), Hotel Modrá hvězda (1941) a mnoho dalších. Několik z nich jsem záměrně vynechal, jako třeba první filmové zpracování Haškova Švejka ve filmech Švejk na frontě a Dobrý voják Švejk (1926), kde se jako vůbec první filmový představitel objevil Karel Noll. Scénář napsal i k prvnímu českému zvukovému filmu C. a k. polní maršálek (1930) s Vlastou Burianem v hlavní roli. Od té doby se stal řekněme jeho dvorním scénáristou a z jejich spolupráce tak vzešly například filmy To neznáte Hadimršku (1931), Funebrák (1932), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), Ducháček to zařídí (1938) a U Pokladny stál (1939). K jeho životu a filmové tvorbě se však na zabava-artes.cz ještě určitě někdy vrátíme v samostatném článku. Nyní k samotné knize.
Vyprávění a vzpomínky Václava Wassermana jsou pro nás o to cennější, že patřil k jedné z prvních generací českých filmařů a herců, pro něž už nebyly pohyblivé obrázky jen časově a finančně náročným koníčkem, ale kteří se filmem opravdu živili. Zažil tedy zlatou éru českého filmu a množství jeho skutečných legend. A tak není divu, že hned v úvodní části vzpomíná na nebe českých filmařů, na Karla Lamače, Josefa Rovenského i Jana Wericha, Ference Futuristu nebo Karla Nolla, kameramana Josefa Ziku, prvního českého filmového herce Josefa Švába-Malostranského, Viktora Ponrepa a řadu dalších. „Kdybych měl možnost pak definitivně organisovat české filmové nebe, dal bych kameramana Karla Degla mezi apoštoly. Ještě s Aloisem Jalovcem, kterému by při setkání na nějakém obláčku poplácal po rameni Mikoláš Aleš a řek mu: ,Vůni sou můj člověk.´ Anděly-kameramany bych ustanovil Emana Kabáta a Josefa Ziku. (…) Nad nimi by držel žehnající ruce Josef Šváb-Malostranský s očima zbožně zdviženýma k svému stvořiteli architektu Janu Kříženeckému. (…) A kolem by poletoval anděl v tvrďáku čili „bouřce“ Dismas Šlambor-Ponrepo.“
I pražské biografy a bioskopy mají ve Wassermanově knize své místo. Konec konců začal své filmy natáčet v době, kdy byla kina jediným místem pro jejich promítání – doba televize přišla až později. Zvláštní místo v jeho vzpomínkách mají potom kino Illusion a jeho majitelé Alois Jalovec a František Tichý. Byly to biografy, kde se Wasserman seznámil s oním kouzlem filmu, a které ho přivedly k jeho budoucí kariéře. Biografy a herci, které měl tu možnost v mládí zažít. Dlouze tak Wasserman vzpomíná například na kdysi populární severskou herečku Astu Nielsenovou, které po léta se zaujetím psal. To díky jejímu angažmá v sousedním Německu se objevil pojem fanouškovství – alespoň podle Wassermana.
V dalších kapitolách připomíná Wasserman první české filmové společnosti, školy i obrovské množství dnes už často neznámých zahraničních herců a filmů, které se kdysi promítaly v českých kinech a inspirovaly první české tvůrce. Jeho prostřednictvím kráčíme dějinami přes biograf Korunu, kavárnu a sál Rokoko, Excelsiorfilm až po filmy Příchozí z temnot či Parnassie. A konečně je zde druhá polovina knihy, kde Wasserman vzpomíná na několik velkých osobností českého filmu, například na Amila Artura Longena, Karla Nolla, Ference Futuristu, Jindřicha Brichta nebo Jindřicha Plachtu. Na ukázku krátký citát:
„Prožil jsem s Longenem s rozmanitými přestávkami, kdy nás na čas oddělila různost práce, dvacet let. Poznal jsem ho v roce 1912, brzy po tom, když unesl z vážené herecké rodiny Antonína Marka svou první ženu Xenu. Vystupovali oba v Smolákově literárním kabaretu ,Adria´ na Václavském náměstí. Ona zpívala písničky a parodie od Otakara Hanuše. Připravovala se tak na své pozdější proslulé přednesy veršů Villonových, Jehana Rictuse (Máminy moldánky) a Heinricha Heina. Longen předváděl pařížské parodie a mimické výstupy ve stylu mladého Maurice Chevaliera. Také ve vtipné parodii ukazoval, jak se Mistinguette svléká a obléká v šatně. Měl v tomhle uměníčku velký smysl pro vtip a zkratku, právě tak jako v kresbě a malbě…
Longen v roce 1911, jak už jsme se zmínili (musíte si knihu opravdu přečíst), uzavřel smlouvu se společností Kinofa, že natočí ve vlastní režii čtyři krátké grotesky; napíše je, zrežíruje a zahraje hlavní roli, opatří všechny rekvisity a postaví interiéry – pod širou oblohou na zahrádce kabaretu U Lhotků. Zpěvní síň U Lhotků byla na Václavském náměstí, kde později postavili palác České banky. První zprávu o Longenově natáčení mi dodal životopis populárního propagátora boxu a vychovatele jedné či dvou sportovních generací Jiřího Hoyera; píše tam, že se díval jednou na Letné (asi na hřišti ,Slavie´), jak filmovali sportovní výstup, kde hubený Longen běhal v trenýrkách a působil neodolatelně komicky.“
Václav Wasserman zemřel v lednu 1967. Je škoda, že kniha nehovoří víc o něm a jeho filmových zážitcích, kterých jistě nebylo právě málo. Nicméně i tak přináší Wasserman řadu zajímavých historických drobností a příběhů o začátku českého filmu a o jeho interpretech, připomíná názvy zapomenutých dobových filmů i zapomenutých herců a mnoho dalšího. Jistě stojí za to si ji přečíst, i skuteční znalci historie v ní objeví mnoho nového nebo si své vědomosti oživí.
Tomáš Hejna
