Byl jednou jeden pan Patera

Tento příběh začíná skoro jako pohádka. Můžeme totiž směle začít oním klasickým úvodem – Byl kdysi jednou jeden…

Byl kdysi na Ferdinandově třídě, dnešní Národní, jeden dům, kde vedle jiných bydlela i rodina Braunových, ze které pocházela známý malířka a grafička Zdenka Braunerová. Ten dům stál na rohu Ferdinandovy třídy a dnešní ulice Na Perštýně, vyčníval z fronty domů, přízemí bylo plné obchodů a až od druhého patra výš se nacházely prostorné a honosné byty. A nad vchodem se hrdě skvěl nápis: Kavárna Union.

Byla to skutečně výjimečná lokalita, která nejen spojovala Staré a Nové Město pražské v rámci jejich původních hranic (vedly tudy kdysi hradby a příkop), ale spojovala také značné množství umělců všech oborů. Scházeli se tu redaktoři, novináři, spisovatelé, publicisté, ilustrátoři a karikaturisté, malíři, dramatici, režiséři i herci, významní filozofové a profesoři a s nimi jejich žáci. Prostor kavárny byl velký, šlo o několik propojených bytů, které byly upraveny na několik salonků s různým zaměřením, třeba jako salonek s kulečníkem. Unionka tu byla už od konce 19. století a scházely se tu osobnosti těch nejzvučnějších jmen. Sedávali ti Jirásek, Vrchlický, Heyduk, Sládek, Zeyer, chodili sem Myslbek, Brožík i Chittussi, docházeli sem Bendl, prý i Dvořák, vzpomínky na Unionku zanechali Wirth, Lada, Štech, dokonce i Seifert a psal o ní i Karel Čapek – jako o ohrožené památce. Jak to zde fungovalo, to popsal dokonale František Langer v knize Byli a bylo:

„Do Unionky na nároží Perštýna se vcházelo velkým průjezdem po vyšlapaných dřevěných schodech a přitmělou předsíňkou, páchnoucí vlhkem a výpary kuchyně, takže jste měli pocit starobylosti, dřív než jste vstoupili dovnitř. Kavárna se skládala z několika větších místností na straně Perštýna a z menších, skoro jen pokojíků, s okny na Ferdinandku, nynější Národní třídu. Měla spoustu stolků s mramorovými deskami, při zdech kanapátka s červeným plyšem poněkud osezeným, prostá kulovitá osvětlovací tělesa a stěny i vzduch zaváněly letitým kouřem, který nezmohly ani ventilátory, když se tu objevily. Nevím, kdy kavárna Union zahájila provoz, ale už v desátých letech našeho století se zdála dávno vyšlou z módy, protože všude po Praze byly kavárny hýřící světly, zrcadly, parketami, prostorou a příslušenstvím. Tedy v zařízení nebyla její přitažlivost, ani v kávě, které jsme říkali maglajs, snad v její poloze uprostřed města a ještě spíš v tom, že měla tolik od sebe oddělených místností. Tak se mohli návštěvníci rozsortýrovat v menší skupinky, které pak směly nerušeně nad jednou kávou trávit celé hodiny, odpůldne i večery, a pěkně jen mezi sebou, jako v stěnách svého druhého domova. Tedy ano, tahle možnost intimity byla jejím největším půvabem, její hosté si z ní dělali svou filiální domácnost.“

Ten dům tu už dávno nestojí, místo něj je tu moderní stavba se skleněnou fasádou. Zmizel i starý duch ulice. Dnes tu je takových domů víc, historický ráz se změnil, i když výstavní domy Topiče, Akademie věd, Lažanských a samozřejmě budova Národního divadla to zachraňují. Co ale zůstalo díky paměti – vlastně pamětem těch, kteří Unionku zažili, to je duch dobrého pana Patery. O koho šlo? O osobnost, která se sice neproslavila jako významný umělec, ale která dala mnoha umělcům šanci dojít tam, kam došli. Ono totiž není vždy důležité „vyhrát“, ale „zúčastnit se“, jak se říká. Pan Patera nikdy nevstoupil do historie jako umělec nebo autor, ale rozhodně jako historická postava českého umění.

Je to vlastně skutečný unikát, když se jméno takovéto osobnosti zachová prostřednictvím lidí, které obsluhovala. V tomto případě je jedním z nejcennějších dokumentů kniha Kavárna Union, kterou redigoval spisovatel Adolf Hoffmeister. Právě v ní se dočteme spoustu vzpomínek na tohoto kavárníka, který, snad aniž to tušil, v tolika případech ovlivnil celou českou kulturu.

Narodil se v Mladé Boleslavi 29. listopadu 1871, dostal se do Prahy a oženil se s Marií Kůslovou z Blatné. Tam také nakonec svůj život dožil jako důstojný pán na penzi. Prožil si obě světové války a číšníkem se stal jen proto, že byl od malička špatný na oči. Jeho otec byl hodinář, což vyžadovalo perfektní zrak. A tak otec moudře usoudil, že když syn nemůže převzít jeho řemeslo, bude se hodit na číšníka. Už jako učeň začínal v Praze, v pouhých sedmnácti letech. Prošel „Hlavovkou“ v Jindřišské, „Demínkou“ a Národním domem na Vinohradech, Pařížskou kavárnou v Žitné. Do Unionky přišel v roce 1907, a zůstal tu jako dobrý „duch“ této kavárny téměř dvacet let!

Čím byl pan Patera tak významný a výjimečný? Věděl, koho obsluhuje. Studentům, kteří sem chodili pravidelně, dokázal nějaký čas počkat, než dostali z domova peníze nebo než si měli možnost vydělat. Jejich bílou kávu nebo lehce obložený chleba jim často dával na čestné slovo a psal „na futro“. Obdobně čekal i umělcům, kteří měli občas hluboko do kapsy. Někteří mu platili obrazy nebo básněmi, další mu platili zpětně, když jim „něco“ vyšlo. Mnoho z nich na něho ale v budoucnosti s láskou a vděčností vzpomínalo. Tak například Longen vzpomínal na unikátní vztah číšníka Patery a Jaroslava Haška:

„Do Unionky chodilo plno lidí za redaktorem Humoristických listů Skružným, který tu každého odpůldne rozbíjel svůj hlavní stan. Hašek tady byl hostem téměř denním, neboť Humory potřebovaly pořád dobré humoresky a Hašek potřeboval peníze ještě častěji než vždycky. Ovšem někdy nebyla ani humoreska, a nikláky a tehdy bylo nutno útočit na dobré, osvědčené srdce Paterovo, zvláště když ani kamarádi neměli zbytečných drobných, anebo se výjimečně k odpolednímu sedění v kulečníkové síni Unionky nedostavili. Patera rád čekal, ale když už dluh dostupoval během času částek zlatkových, drbával se za uchem a najednou, ač nerad, úvěr odmítl. Jednou zase Hašel neměl v kapse ani vorla a dluh byl už velký. Seděl s hlavou hluboce svěšenou a s tváří velmi posmutnělou. Pan Patera byl soucitný člověk, a tak přistoupil k Haškovi a ptal se něžně: „Copak se vám stalo, pane Hašku?“ „Ach, já ubohý, třikrát nešťastný člověk!“ hořekoval Hašek. „Umřel vám někdo, nebo jste nemocen?“ dotíral vrchní soustrastně. „Ba ne, pane Patero, hůř, mnohem hůř,“ rozplýval se téměř v slzách Hašek, „kdybyste věděl, jak já jsem bídný, zavržený člověk, bezcharakterní chlap. Tolik peněz jsem vám už dlužen a já toho darebáctví ještě pořád nemám dost. Zase sem dneska přijdu a zase na dluh,“ lamentoval Hašek a slzy jako hrachy se mu koulely po tváři. To už pan Patera nesnesl: „Snad byste se nepustil do pláče pro takovou hloupost? Připíšeme kafíčko. Jednou to všechno zaplatíte…“ „Ach jo, ach jo, kdyby ono bylo jen to kafe, ale co já všechno měl. Mně zrovna připadá, jako bych měl před vámi kleknout a bít se v prsa jako mužik před ikonou za své hříchy,“ kajícně potahoval Hašek. „Ale to nic nedělá,“ vedl svou Patera a nabídl korunu nebo dvě, kdyby snad pan spisovatel potřeboval. „Dejte tři,“ pronesl humorista hlasem dutým a ponurým. Patera dal tři.“

Patera si prý vzpomněl na Haška i po jeho návratu z Ruska, protože mu zůstal dlužen za lahev vína. A takových historek existuje celá řada. Pateru zvěčnil dokonce i Eduard Bass v básni Žalozpěv umělců v Unionce, kde píše:

Plačte, žáci Umprumáci,

i kdož Mistry jste,

budoucnost se v mlhách ztrácí,

dny jsou nejisté.

Sbohem buďte, krásné chvíle,

teď už máme po idyle:

Pateru

platberu

vzali ke kvéru.

Jen kdo Pateru zná

a u něj úvěr má,

jen ten,

jen ten

ví, co to znamená!

Také dnes už téměř zapomenutý básník Josef Mach, který nějakou dobu působil ve Spojených státech a nakonec se vrátil zpátky, napsal o Paterovi v básni Rodákův návrat:

„Vůbec je Praha příjemná a čistá,

jak hlavní město státu býti má.

Když večer je a chodím v známá místa,

na něž se jinýma dnes dívám očima.

Zatím co po světě mne vodil za nos osud,

stala se tady změna leckterá.

Písemnictví je v Unionce dosud,

však dávno již tam není Patera.“

Mnoho jeho přátel za ním jezdilo později i do Blatné, nebo se za ním alespoň zastavovali, když tudy měli cestu. Až jednou přišla od Prahy smutná zpráva, že pan Patera 5. října 1947 zemřel. Byl to nejspíš jediný kavárník v Praze, jehož nekrolog se objevil v Lidových novinách. Citujme jen výňatek z něj:

„Zemřel; a odešel v něm mecén někdejší pražské bohémy, adeptů umění, publicistiky, novinářů i mužů s politickou budoucností.

Pan vrchní František Patera v kavárně Union, to byl na první pohled pro nezasvěceného jaksi člověk nezdvořilý a nervosně hrubý, ve skutečnosti však muž nejkrásnějšího srdce, kterého měl nakonec každý rád jako svého přítele. Pan Patera byl menší, skoro zavalité postavy, jedno oko vytřeštěně otevřené a druhé jaksi přivřené. Na koho se tento muž s lysou hlavou podíval, do toho viděl jistě lépe než rentgen do pacientů.

(…)

Půjčky pana Patery potřebným pohybovaly se od nezaplacených šálků báječné kávy s „máčením“, až do stovek rakouských zlatých a tisícovek v Kč. Pan Patera půjčoval bez ručitelů a bez potvrzenek, jsa té zásady, že když někdo nebude chtít půjčku vrátit, neučiní tak, i když stvrzenku dá. Ku podivu si tento šlechetný muž nikdy nestěžoval, nanejvýše se zakabonil, že by byl někým ošizen. Dokonce se stávalo, když se některý nuzák počal kavárně ze studu vyhýbat, nemoha zaplatit, že pan Patera zoufalce podpořil mimořádně, třeba tak: Když už, člověče, nejdou platit, tak přijdou aspoň na kafe s máčením, jíst přece musej, co si na nich vezmu, když umřou hlady? Plný žaludek, to je přec nejlepší cesta k tomu, aby z nich něco bylo, mladý pane!“

V roce 1958 vyšly vzpomínky na kavárnu Union a právě na pana Pateru v Nakladatelství československých výtvarných umělců. Proč právě tam? Bylo v ní totiž i mnoho vzpomínek právě od různých malířů nebo historiků umění, kteří na tuto kavárnu vzpomínali se stejnou láskou jako spisovatelé a další umělci. Jméno Patery je tu přitom uváděno nejspíš ze všech nejčastěji. A tak mu i my věnujme tuto vzpomínku a připomeňme si kavárníka, bez jehož dobroty by nejspíš leckteré dílo mnohých našich autorů nikdy nevzniklo. Nejspíš ho nikdo nikdy nedokáže plně docenit, ale své místo v historii naší kultury si rozhodně vydobyl, aniž by sám byl umělcem.

Tomáš Hejna