Dávné projekce jen pro zvané
Nebudu mluvit o bájných tak řečených speciálních promítáních pro nejvyšší státní složky mocenské, ne-li dokonce dohlížecí. Na takové jistě také docházelo, dokonce patřily jako téma k celkové kolekci lechtivých šeptaných drbů první třídy, jenomže k tomu příslušejícím diváků jsem nikdy nepatřil ani já, ani, pokud vím, žádný z nás všech, co jsme spolu kdysi mluvili. Bude ostatně mnohem zajímavější pro dnešek vrátit se k projekcím přece jen výrazně jiným. Mám přitom takové na mysli dvě: jednak tu nejlépe řečeno naši, famáckou, jednak ještě jinou, i když určenou pro svým způsobem podobné publikum, tedy barrandovskou.
Na tu první sortu docházelo pátek, co pátek, a vlastně povinně – to proto, že se promítalo pro všechny soudobé ročníky Filmové a televizní fakulty. Což byl důvod, pro který bývalo v Klimentské ulici, v tomtéž kině, v kterém sídlí FAMU dodnes, utěšeně plno. Tedy, pokud si alespoň někteří studenti neopatřili snesitelnou záminku pro dopředné privátní rozšíření tomu nadcházejícího víkendu.
To se ovšem zase tak často nedělo, protože se tehdejší múzická vysoké škola od té dnešní kvalitativně odlišovala rovněž obecně přijetou kázní. Na druhé straně je však třeba říci, že my, kteří jsme zpravidla nechyběli, měli jen málo kdy proč litovat. Ty dva páteční filmy, jichž se nám tak pravidelně dostávalo ke shlédnutí, totiž rozhodně stály za to. Třebaže vesměs každý svým způsobem.
Nebudu se vracet konkrétně k tamnímu repertoáru, protože i ten nesl zřetelnou stopu svého účelu. První z nabízených filmů jsme tedy brali právě s tím vědomím běžně jako zjevný účelový doplněk k dennímu učivu školního sídla v Lažanském paláci a dal se celkem vydržet, neboť díky tomu znám dodnes uspokojivou většinu klasických filmových děl. Němou érou počínaje, třeba až po tehdejší, často nejposlednější výstřelky světové kinematografie. Toto úvodní audiovizuální školení mi ale vždycky připadalo daleko nejvíc jako jakási dobová úlitba nadřízené vrchnosti, poněvadž jsem dodnes toho názoru, že bychom byli bez něj nikdy neviděli to skutečně pravé, co se promítalo pak. Čímž mám na mysli celou jedinečnou kolekci filmů naopak vysloveně pokleslých, anebo zřetelně komerčních, k jejichž předvedení se FAMU také nějak dostala.
O tom se vědělo, takže bývalo běžné, že do parteru oněch pátků neusedali výhradně studenti, ale s nimi zároveň některé vyslovené osobnosti. Rovněž takoví sem totiž přicházeli – například Miroslav Horníček, i když ten nejspíš pod docela průhlednou záminkou, že sem doprovází syna Honzu, jinak čerstvého adepta filmové režie. Budiž však onomu moudrému komikovi ke cti, že zároveň ustál také obě úvodní poučení, což se každému jinému povedlo ne vždycky povedlo bez určité vnitřní úhony.
Tyto lektury pronášel pan profesor Kučera, řečený Miki, anebo pro svou zálibu fajfka, chcete-li, takže jsme měli díky jeho hlubokým znalostem každou nadcházející filmovou lekci vždy perfektně dopředu vysvětlenou. To bývalo jistě cenné, alespoň svým způsobem, o poznání horší to ovšem bývalo běžně s uvedením toho druhého filmu. Tento osvědčený kinovědec sice dokázal podobně zasvěceně osvětlit hloubku morálního pádu jeho tvůrců, ale jakmile se pustil do již detailnějšího rozboru příštího děje, názorová soudržnost parteru se projevila – pravidelně tím, že zejména někteří přítomní školní pamětníci protestovali vysloveně nahlas. A také že měli proč, neboť pan profesor nikdy neušetřil dopředu natěšené hlediště ani zřetelného přiblížení příslušné dějové pointy, což bývala především v případě některých thrillerů té doby vyslovená katastrofa.
Druhý typ filmových projekcí se odbýval ve Spálené ulici, tentokrát zpravidla v pondělí, v kině OLYMPIC – ano, přesně tam, kde dnes sídlí původní liberecká Ypsilonka. Ani sem nesměl zdaleka každý, protože šlo o promítání, určená výhradně pracovníkům Filmového studia Barrandov. To bývalo jako další určité mimikri jistě v naprostém pořádku, ale zároveň mohu připomenout, že sehnat si příslušnou průkazku FSB nepředstavovalo žádný zvláštní problém. Převládající atmosféra i vybrané repertoáry tady a v Klimentské ulici se ovšem zásadně lišily jednak od sebe navzájem, jednak v celé řadě dalších ohledů.
Předně je třeba říci, že šlo o cosi jako dobovou společenskou událost svého druhu. Jiných podobně zabarvených setkání se nabízelo málo, a tak mohli tyto příležitosti ti, co se jinak sotva potkali, vlastně jen vítat.
Skuteční barandováci jistě nechyběli, ale už samotné zákonitosti jejich profese i jiná aktuální zaneprázdnění dovolovaly málokterému z nich, aby sem docházel pravidelně. Prázdno však přesto nebylo, co pamatuji, protože být osobně přítomen patřilo z naznačených důvodů snad až k povinnostem značného počtu ostatních. Přičemž si také většina z takových zajistila příslušnou permanentku jistě stejně lehce jako já. Proto se, nejvíc v jarních či raně podzimních měsících, plnila určitá část předního chodníku v té Spálené už dlouho před stanovenou hodinou, takže z toho pošlé družné a především nikým přímo nearanžované předvečery mívaly každý svůj svérázný půvab.
Jestliže však Klimentskou ulici navštěvovali z této sorty opravdu jen někteří, zde se to veřejně známými tvářemi naopak jen hemžilo. Často až tak, že první náhodné hloučky brzy splývaly ve skoro ucelený dav, přičemž něco takového bývalo zejména v oněch dobách vysloveně nezvyklé. Až si dnes říkám, kdo všechno o tom asi hlásil, co měl, na pověřená místa.
Co přesně se bude ten den promítat, se dalo dopředu zjistit, ale většina přítomných sem přicházela těchto informací zcela prostá. Ti nadšenci se prostě nechávali překvapit, ačkoli mohlo jít o filmy u nás nikdy neprezentované, či uváděné do běžné distribuce teprve mnohem později. Jestli se nejednalo dokonce o cosi trezorového, respektive ostatní veřejnosti přísně zapovězeného, alespoň tu a tam! Třeba jako odstrašující příklad, anebo spíš důrazné ponaučení případným rebelům.
Právě tohle povědomí ovšem nescházelo vůbec nikomu, takže se každý mohl těšit na nějakou mimořádnost vždycky.
Skutečně tomu tak bylo, dokonce tam i tam: jestliže nechám stranou ostatní vzácný repertoár, který nezklamal nikdy, musím podtrhnout, že jinak bych sotva znal skutečnou klasiku zábavního umění, myslím v její filmové verzi. Od veseloher klasických, i tehdy současných, přes podobně aktuální průřez zábavní tvorbou evropskou i světovou, až po dodnes platné muzikály, tenkrát také jako typ dostupné rozhodně ne každému.
Je zřejmé, že v nové době, doslova přetékající všeobecnou otevřeností i technickými komunikačními vymoženostmi všeho druhu, předchozími reminiscencemi zase tak mnoho čtenářů stránek neoslním. Platí však provždy a zdaleka nejen pro mě, že tehdejší zmíněné přísně uzavřené filmové projekce představovaly jak kýžené světélko tunelů časů naštěstí dávno minulých, tak mnohem později zároveň vzácnou příležitost srovnávat tehdejší tvorbu s tou dnešní.
Někdy si říkám bohudík, nyní ovšem až příliš často bohužel.
Václav Junek