Echo na severu

Jedinou větší zmínku o skupině Echo jsem nalezl v knize Františka Marka Severočeské kulturní kapitoly, která vyšla v roce 1974 v Severočeském nakladatelství. Jistě si umíte představit, že v té době mohlo jít jedině o knihu vyloženě tendenční, politicky zaměřenou a tedy směřující na události a osobnosti „vlevo“. Nicméně i přesto je kapitola nazvaná Songy pro buducnost velmi zajímavá, a pokud se dokážeme oprostit od politiky, zůstane nám velmi zajímavý a pozoruhodný příběh z doby přerodu české společnosti ve 30. letech první republiky a na začátku druhé světové války. Hlavní postavou se stal téměř zapomenutý Louis Fürnberg, básník, spisovatel, překladatel a také částečně textař, který ve vyhrocených předmnichovských letech inklinoval jednoznačně k levici a svůj prostor pro vyjádření našel zejména v severních Čechách, nejvíce v pohraničních oblastech.

Louise Fürnberg se narodil 24. září 1909 v Jihlavě, ovšem kvůli práci se jeho rodiče později přestěhovali do Karlových Varů, a tak Fürnberg vyrůstal v prostředí Sudet. Díky tomu se později stal českým německy píšícím spisovatelem, jak o něm opatrně píší některé lepší české učebnice literatury nebo literární slovníky, i když jen v drobných zkazkách. A skutečně – jak už jeho jméno napovídá, pocházel z německé rodiny, ale pohyboval se na území Čech – tedy byl českým Němcem. Pro nás jde už o zvláštní výraz, ale tehdy to bylo zcela běžné označení. Za první republiky tu totiž žilo víc než 3 000 000 obyvatel hlásících se k německé národnosti (a zdaleka ne všichni byli pro Hitlera).

Samotný Fürnberg byl dokonce židovského původů, ovšem okolí kolem něj ho jednoznačně přivedlo do prostředí levicových dělníků, se kterými přicházel dnes a denně do styku. Jako umělec si ovšem hledal sobě blízké, a tak se rozhlížel. Po návštěvě Rilkeho ve Švýcarsku, kam šel jako student ve svých sedmnácti letech, aby se s velkým německým spisovatelem českého původu mohl rozloučit, se vrátil zpátky a po skončení gymnázia šel do učení do keramické dílny. To byl impuls, který určil jeho další životní dráhu. Jeho otec byl sám dělník, měl malou firmu, kde se vyráběly prošívané deky, a učení v keramické Knollově dílně, kde zažil také svoji první dělnickou stávku, přiblížilo Fürnberga definitivně k dělnickému prostředí.

V blízké hospodě se podle dobových záznamů scházela společnost mladých spisovatelů, hlavně básníků, která se ale profilovala spíš jako elitářský klub nebo pravicově orientovaný klub. Ani jedno se Fürnbergovi nelíbilo, ani s jedním z těchto směrů se nedovedl ztotožnit. Proto zkusil navštívit ve stejném podniku také schůzku socialistické mládeže, kde bylo zhruba sto členů, mezi kterými nechyběli ani jeho kolegové a přátelé. V této společnosti se mu líbilo mnohem víc, i když svým vzezřením, které prý připomínalo spíš hodného chlapce ze středních vrstev na procházce parkem, značně vybočoval. Přesto ve skupině mladých levicových lidí našel potenciál, kde by se mohl uplatnit, a to i jako skvělý klavírista a zpěvák. A tak k tomu také přistoupil.

Začal docházet na schůze socialistické mládeže, stýkal se zde s vrstevníky a stejně naladěnými lidmi, a z toho nakonec vznikla jeho nová umělecká skupina, která se prezentovala pod názvem Echo z leva. Tím bylo dáno vše – avantgardní umělecké směřování i politický směr. Ještě stále nebyl přesvědčeným komunistou, ale s názory levice se nejvíc ztotožňoval, jeho přátelé mu dali číst Lenina, Marxe a levicové básníky. Z nich potom Fürnberg vycházel – ve svém životě i v tvorbě. Mezi nimi byli Brecht, Becher, Wolker, Majakovský a později i Bezruč, Nezval, Neumann, vedle nich ale i geniální skladatel Jaroslav Ježek a další. Místo prvních zkoušek nalezli nelegálně ve skladišti jednoho zasilatelství. Teprve později se odvážili nacvičovat i veřejně a stejně tak i veřejně vystupovat.

Později se Fürnberg přestěhoval na čas do Prahy, kde začal studovat. Ve stejné době ale vstoupil také do komunistické strany, a tak docházel na přednášky jen sporadicky a raději se stýkal se svými kolegy straníky a levicovými intelektuály. V pražských kavárnách a hospodách se setkával s levicově smýšlejícími osobnostmi, mimo jiné byl často ve společnosti E. E. Kische a dokonce se setkal i Juliem Fučíkem a Kurtem Konradem. Ti tři se údajně sešli zcela náhodou jednoho večera ve stejném podniku a improvizovaně vystupovali, přičemž podle Františka Marka mělo dojít k následující scéně:

Louis Fürnberg recitoval veřejně své básně po krátkém preludiu Beethovena a Bacha. Ihned se ale, nejspíš pod dojmem společnosti daleko známějších kolegů, omluvil s tím, že jeho verše nebyly politické, ale poetické a osobní. Načež měl Fučík prohlásit: „Proč se omlouváš? Když děláš rozdíl mezi politickým a soukromým, nemohu věřit ani jednomu.“

Z Prahy se vrátil Fürnberg znovu na sever a naplno začal fungovat jako „frontman“ Echa. Během následujících let koncertovali a vystupovali čelenové skupiny na víc místech, než je možné vyjmenovat, od velkých měst až po malé vesnice. Vlastně se nikomu ještě nepodařilo přesně zmapovat pohyb této skupiny, i proto, že řada koncertů nebyla úplně oficiálních. Přesto se jejich songy v mnoha případech staly ve své době skoro lidovými popěvky, například jejich Zpěv k mostecké stávce, který vznikl v roce 1932. Začíná verši:

Tyto texty byly přirozeně v oblasti severních Čech, kde bylo chudší dělnické obyvatelstvo, velmi populární. Navíc odkazovaly na významné dělnické události. Další texty útočily zejména proti kapitalismu a později hlavně proti v pohraničí stále sílícímu vlivu fašismu a nacismu. Témata byla sociální spravedlnost, chudoba, útlak, nízké mzdy, vysoké náklady na život a tak dál. Tedy všechno, co levicově orientované dělníky a další osoby vrcholně zajímalo. Hlavně proto, že k těmto tématům měli blízko. A k tomu se Fürnberg a Echo také soustředili na jednoduché pojetí, hlavně na krátké balady. Do té doby téměř neznámý Fürnberg začal získávat v severních Čechách jméno, jeho skladby i jeho skupina Echo se staly postupně známými, slavnými a uznávanými, Fürnberg zejména pod svým uměleckým jménem Nuntius.

Další velká změna v zaměření skupiny a Fürnbergova směřování nastala po zájezdu skupiny do tehdejšího Sovětského svazu v roce 1933. Kromě balad se začal věnovat i mnohem náročnějším kantátám a scénické hudbě. Z té doby pochází například skladby Kantáta o Říjnu, Zrodí se nový svět, Listopadová kantáta a další. O tom, že byla Fürnbergova hudba skutečně na úrovni a populární, svědčí skutečnost, že si ji pro jedno ze svých představení vybral i velký umělec a kritik E. F. Burian. Úspěšné vystoupení zažila skupina také v pražské Uranii.

Vzhledem k době, o které hovoříme, se Echo z leva dostávalo přirozeně často do velkých potíží zejména s nacistickými bojůvkami, občas bylo i důvodem pro nějakou tu místní bitku v lokále. Nelze ale tvrdit, že by Echo bylo samo o sobě agresivní skupinou. To jen doba byla taková, a členové Echa se nebáli jezdit ani do takových míst, jako byla třeba Česká Kamenice. V té byla henleinovců naprostá většina, a i tak tam Echo vystoupilo, a úspěšně. Na představení přišlo na sedm stovek diváků a podle dobových článků se jim podařilo henleinovce, kteří narušili koncert, naprosto rozehnat. Během února 1938 měl Fürnberg slavit svůj velký úspěch i jako dramatik, když měla mít ve Vídni premiéru jeho hra Člověk je na prodej, nicméně v té době už Rakousko nebylo Rakouskem. Z premiéry sešlo…

V květnu 1938 se Echo z leva naposledy účastnilo, a velmi úspěšně, Dnů lidové kultury v Liberci. Byla to jedna z posledních velkých kulturních akcí, které se v pohraničí toho roku odehrály, a během které stáli v publiku vedle sebe čeští a němečtí socialisté a především dělníci. A šlo o skutečně nevídanou manifestaci politické jednoty, při které bylo na dvacet tisíc účastníků, téměř sedmdesát souborů a celá řada významných osobností tehdejší levice. Fürnbergovu Slavnostní kantátu tu hrálo ne Echo, ale celý orchestr, který dokonce o n sám dirigoval. Vystoupilo při ní tisíc účinkujících (!) a stala se vrcholem celé této manifestace. Tou dobou už bylo Fürnbergovo jméno známé nejen u nás a v Německu, ale i v Sovětském svazu a také ve Francii, kde Echo vystoupilo na Mezinárodním protifašistickém koncertu. Cestování přitom pro členy souboru nebylo jednoduché. Do Ruska se například dostali na falešné doklady přes německý Hamburk. Události Mnichova ovšem znamenala nejen konec republiky, ale i skupiny Echo z leva.

Fürnberg sice vytvořil brzy novou skupinu pod názvem Nový život, ta ale zdaleka neměla takový úspěch. Doba Fürnbergovi jednoduše nepřála, celý svět se radikálně měnil vlivem rostoucího vlivu fašismu a nacismu. Bohužel pro Fürnberga měl německý původ a tím se stal prakticky nežádoucí osobou ve zbytku Československa známému také jako Druhá republika. Nedostal občanství a musel tedy odejít za hranice. Přes Itálii a Jugoslávii se dostal za moře do Palestiny a později se objevil i v anglickém táboře El Šat. Válku tedy přečkal v bezpečí a později se vrátil již do svobodného Československa, a to jako básník, který nikdy neopustil své „dva rodné jazyky“. Život ale nedokončil v Československu, nýbrž v Německu, kde získal po skončení války místo na československém velvyslanectví v Berlíně. A ještě o něco později se zde stal ve Výmaru zaměstnancem Ústavu pro klasickou literaturu, který sídlil ve Výmaru. Zemřel v roce 1957 právě v okamžiku, kdy se chystal na léčení do Karlových Varů. Bohužel se dnes jeho dochované dílo velmi těžko dohledává, a to zejména proto, že drtivá většina jeho textů byla psána hlavně německy. Česky vyšel pouze zlomek a další části jeho díla se objevily také v ruštině a dokonce v Maďarštině. Bohužel těch českých textů a překladů je opravdu jen zlomek, a tak musí zájemci o jeho tvorbu velmi pečlivě pátrat. A pátrat budeme i my. Snad Vám budeme moci v budoucnosti přinést některé jeho texty na ukázku. Zatím se však s Louisem Fürnbergem loučíme slovy jeho vlastenecké básně Láska k Čechám:

Tomáš Hejna

Fotografie pochází z německého Bundesarchivu a pocházejí z české verze internetové encyklopedie Wikipedia