Lékař, spisovatel a skladatel, který se nehodil režimu

„Hledím na komunismus jako na starý sen a velikou naději lidstva. (…) Pak přišla dvě jména, jména mužů diametrálně odlišných, a přece ve vlivu na potomstvo se stýkajících: Marx a Tolstoj. (…) V provádění šlo se tentokráte ještě dále než francouzská revoluce, dána barbarská deviza, že kultura srdce musí býti násilím vymýtěna, a nastoleny suché, tvrdé scholastické teorie, z nichž nejostudnější pro celé hnutí samo je ta, že ideje a přesvědčení třeba do lidí vnutit násilím.“

Výše uvedená citace je stručným výňatkem z několika odstavců úvahy, uvedené Ferdinandem Peroutkou v jeho Přítomnosti v rámci ankety mezi známými osobnostmi české kultury, v níž se měli vyjádřit k otázce komunismu. Anketa, stejně jako její pozdější knižní vydání, se jmenovala Proč nejsem komunistou a přispěli do ní bratři Čapkové, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký a další, no a Peroutka sám potom připsal stať o komunismu. Jedním z autorů byl také Ladislav Prokop Procházka, známý také pouze jako Ladislav Procházka, v té době významný český lékař a příslušník české inteligence. Ostatně byl také jedním z členů širšího okruhu Čapkových Pátečníků. Kromě nich se stýkal také s Františkem Bílkem, s nímž byli sousedy, a mnoha dalšími významnými osobnostmi. Zkrátka v době, o které píšeme, byl Ladislav Prokop Procházka známý úzkému okruhu inteligence, ale i široké veřejnosti. A proč není dnes známý jako jeho současníci a spoluautoři v anketě? V první řadě proto, že jeho dílo nebylo zdaleka tak rozsáhlé, on sám si nepotrpěl příliš na mediální slávu. No a zadruhé – jednoduše se komunistickému režimu nehodil do jejich plánů a představ o lidovém umění a po jeho pádu se nenašel nikdo, kdo by jej připomněl v takové míře, aby se dostal do širšího povědomí veřejnosti.

Proč se komunistickému zřízení nehodil do krámu, je celkem jasné. Jeho příspěvek v anketě jasně vypovídal o tom, co si o komunistické straně myslel a nepomohlo mu ani to, že v jejím úvodu napsal, že: „Vlastně by otázka měla zníti: ,Proč nejsem v komunistické straně?´ Neboť mohlo by se státi i u dobrého člověka, že je v jádře komunistou, a přece nemůže býti členem politické strany, jež se jmenuje komunistická.“ Připustil tak, a vyplývá to i z pokračování, v němž rozebírá postupný vývoj komunistické myšlenky od doby raného křesťanství přes francouzskou revoluci po zmíněný citát o Marxovi, Tolstém a přerod komunismu v Ruský, že člověk může vnitřně smýšlet jako komunista, ale nemusí se mu nutně líbit praktiky, které vládnou v komunistické straně. I tak byl ale pro komunisty značně nepřijatelný, a to i pro svoji politickou minulost. Už po únoru 1948 v podstatě zmizelo jeho jméno ze společnosti a on se postupně ztratil také z knižních redakcí a pultů.

Ladislav Prokop Procházka se narodil 1. května 1872, a když se jako mladík rozhodoval pro další povolání, přivedlo ho to ke studiu medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 1896 odpromoval a přešel na studium do Vídně. Odtud se již vrátil jako hotový lékař se specializací na sociální lékařství a hygienu, což je velmi výjimečný obor. A Procházka v něm byl opravdu úspěšný, v letech 1909 až 1935 tak zastával úřad pražského hygienika, neboli městského fyzika, jak se tehdy říkalo, a měl tedy na starost všechny veřejné vyhlášky týkající se hygienických norem. Úspěšný byl především v době první světové války, kdy se mu úspěšně dařilo potlačovat epidemie chorob, které přinášela válka a s ní všude přítomní vojáci z fronty a lazaretů. Je pravdou, že Praha byla v tomto ohledu během války relativně „za vodou“. Jednak nebyla nikdy frontovým městem a opravdu se dařilo držet zdejší lazarety, špitály, chudobince a další instituce v takovém stavu, že se epidemie ve městě ve větší míře neobjevovaly.

Po první světové válce se již ve svobodné republice Československé stal v letech 1920 až 1921 ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy v úřednické vládě Jana Černého a nahradil tak Vavro Šrobára. Od dubna do září 1921 byl navíc zodpovědný i za ministerstvo zásobování. Byl ovšem nestraníkem a do politiky se zapojil jenom proto, že měl snahu pomáhat lidem. A nešlo pouze o politickou činnost. Společně s Alicí Masarykovou stál u zrodu Československého červeného kříže, ale především se s doktorem Karlem Hynkem podílel na založení a vybudování Veřejné všeobecné nemocnice Na Bulovce. Zde je také jediné místo v Praze, kde je jeho osoba připomínána na pamětní desce. S již jmenovaným sochařem Františkem Bílkem se také zabývali otázkou sociálního bydlení, což souviselo nejen s jeho lékařskou praxí, ale také vnitřními postoji, které vyjádřil také v roce 1927, kdy prohlásil: „Stát chudý, šetřící, by mohl stavět místo paláců prosté úřední budovy – a ušetřených pár desítek milionů věnovat na to, aby tisíce lidí neumíralo ročně bez pomoci a zbytečně.“ Mimochodem tento citát jasně ukazuje, že Procházka byl levicově orientovaný, jen komunistická strana a její ideologie nebyly podle jeho gusta.

Po Ladislavu Prokopu Procházkovi však nezůstala v Praze pouze nemocnice a jedna z nejvýznamnějších humanitárních institucí u nás, ale také umělecké dílo, a to nejen literární. Jako Ladislav Prokop se zapsal poměrně úspěšně mezi české hudební skladatele, a to operami Sen lesa (1907) a Otázka (1910) a skladbami Ve stínu lípy (podle Svatopluka Čecha v roce 1905), Osud (1908) a Staroměstský rynk (1912). Hrály se jak v Národním a Vinohradském divadle, tak ve filharmonii. Na jeho kontě je ještě několik dalších komorních skladeb a také skladeb pro Sokoly. Sám hrál na housle a na klavír a patřil mezi úspěšné studenty skladatele a hudebníka Vítězslava Nováka.

Jako literát příliš úspěšný nebyl, pouze jako novinář píšící odborné články do odborných periodik i denního tisku. Na čas se také uchytil ve vedení Národních listů, čímž šel tak trochu ve šlépějích svého tchána, zakladatele tohoto periodika Julia Grégra. A úspěch mělo i několik jeho monografií. Že měl také ambice psát prózu, se ale vlastně ukázalo až po tom, co v roce 1955, 12. října v Praze, zemřel. V pozůstalosti zůstalo několik povídek, románů a také četná korespondence s jeho přáteli. Obojí je dnes uloženo v Památníku národního písemnictví, většina dosud pouze v rukopisech. Ostatně jeho osobou se zatím výrazněji nikdo po literární stránce nezaobíral, a tak znovuobjevení jeho díla je ještě na řadě.

Asi největší památku na něj nám zanechal Karel Čapek v jednom ze svých fejetonů, které později vyšly ve třech dílech pod názvem O umění a kultuře. Konkrétně ve třetím díle najdeme o Procházkov, v reakci na jednu z jeho knih, toto:

„Kniha městského fyzika pražského dr. Procházky je konfese hygienika a sociálního lékaře. Pravím konfese, to jest vyznání víry, protože zde sociální lékař shrnuje a sceluje své zkušenosti, své úkoly i svůj pocit bezmoci v metafyzické klenutí pozitivní víry. Čistě filozoficky řečeno, má tato víra rysy význačně medické; je to kus přírodní filozofie, pro kterou zrození, nemoc i smrt, růst i degenerace, množení i vymírání jsou nutné variace jediného řádu, v němž soucitný a poněkud skeptický lékař vidí jako jedinou metafyzickou útěchu vládu nesmírné a nám nepochopitelné ruky kosmického Hospodáře. Je příliš doktorsky otevřený, aby nám zastíral i tu jistou bezohlednost onoho vyššího řádu, který stejně štědře tvoří, jako odklízí. Ten řád může být útěchou silných; ale stěží utěší slabé a bázlivé. Může dát víc vnitřní jistoty lékaři než pacientovi; ale konfese Procházkova je právě určena lékařům, aby ve svém povolání našli víc než úspěšné nebo neúspěšné případy, aby neutkvěli na tom, čemu je často učí jejich praxe, totiž na typickém doktorském nihilismu. Pro lékaře je to naopak kniha smírné moudrosti: kde nestačí lékařský um se všemi svými zákroky, lze se odevzdaně sklonit před tou odklízející mocí, která zachovává neúprosný a silný řád i tam, kde ničí. Ale ta přírodní filozofie je jen částí těchto meditací lékařových; větší a závažnější jejich díl tvoří lékařská sociologie. Procházka právem vytýká dnešní společnosti, že její zákony i organizace jsou vyhrazeny právníkovi a že lékař není dosud brán v potaz při úpravě životního řádu. A tu rýsuje požadavky sociálního lékaře ve věcech bydlení, škol, urbanismu a tak dále; ukazuje, že nejde jen o tělesné, ale i o duševní zdraví národa, o hygienu duše národa. Vidí tu lékaře, který daleko raději mluví o zdraví než o nemocech. Tady jeho kniha oplývá podněty, které jsme si dosud – přes všechno povídání o vědeckém a osvíceném věku – nenavykli brát za naléhavé sociální úkoly. Po těch všech stránkách starý fyzikus neburcuje a nevolá k dílu jen lékaře, ale i laiky, a v té veliké službě životu a budoucímu zdraví nabývá tato kniha lékařova vysoké hodnoty účinného optimismu.

Lidové noviny 20. 3. 1931“

Zajímavým příkladem jeho tvorby je román Poslední království z roku 1947, který vyšel až v roce 2012 v nakladatelství Tigris. Vzhledem ke svému obsahu za komunistů ani vydaný být nemohl. Pojednává totiž o budoucnosti naší země zhruba v první polovině 21. století a čtenáře přivádí do situace, kdy je stará Praha zasypána a v naší zemi vládně tvrdý totalitní režim pod vedením Vládce a mnoha jeho vlastních vynálezů, kterými se držel u moci. Před smrtí tento Vládce předává svoji pozici svému oddanému pomocníkovi, který však má stále kdesi uvnitř lidský prvek a je ovlivněn svojí rodinou. Postupně se tak režim mění, a to i objevením starého města. Román je pak orientován nejen utopisticky, ale místy se stává až mystickým. Přitom je celý psán poměrně ojedinělým stylem zápisků a zpráv od jednotlivých postav.

Dílo sice vzniklo inspirací ve skončeném nacistickém režimu, ale stejně tak dobře se dalo aplikovat na režim komunistický, a tak byl odsunut do ústraní. I proto je dnes Ladislav Prokop zapomenutý a prakticky neznámý, přestože právě tímto románem by se klidně mohl řadit mezi české průkopníky sci-fi. A protože jeho dílo je po tak dlouhé době až příliš tendenční, je v podstatě ztracené i to. Tedy alespoň zatím. Třeba se ještě v budoucnu dočkáme jeho vydání.

Ladislav Prokop Procházka zemřel v Praze 12. října 1955 v Praze. Mezi lékaři je dodnes známý, jeho články týkající se otázek hygieny a veřejné čistoty v urbanistickém systému, byly dlouho základem budoucích hygieniků pro jejich činnost, a i dnes se na ně někteří autoři odkazují. Na znovuobjevení jeho literárního a hudebního díla si ale nejspíš ještě dlouho počkáme.

Jan Steiner