Mistr dirigent, na kterého zapomínáme – první část

Mezi dělníky zábavního umění, kam bychom mohli zařadit všechny osoby a osobnosti, které se na tvorbě hudby, divadla a filmu podílí jen skrz oponu a v pozadí, patří do jisté míry také dirigenti. A stejně jako u ostatních je to pozice absolutně neoprávněná. Vždyť kde by byly všechny orchestry bez svých dirigentů, kteří je pokyny vedou k naprosto dokonalým výkonům? Asi jako je na místě otázka, kde by byli herci bez svých dramatiků a režisérů, filmaři bez kameramanů a tak dále. Dirigent, ten rádoby vtipně oděný mužíček ve fraku, který předstupuje při každém koncertu před diváky a jako kdyby měl u toto na zádech namalovaný jasný terč pro všechny kritiky z řad laické i odborné veřejnosti, je přitom figura vpravdě hlavní, důležitá, rozhodující o úspěchu či neúspěchu celého vystoupení, celého nastudování skladby. Jen my to tak často nevnímáme.

Karel Kovařovic měl ale to štěstí, že v jeho době si lidé umění dirigentů velmi vážili. Když ne hodně, tak alespoň dostatečně. Tedy alespoň natolik, aby ho vzali v potaz. Jedním z nich byl právě on, přestože to v porovnání s jinými neměl vůbec jednoduché. Byl totiž svérázný, měl vlastní představy o orchestru a jeho vedení, kterých se odmítal vzdát za všech okolností. V mnohém mu to uškodilo, nicméně na druhé straně se jeho zásady a představy ukázaly jako nanejvýš průkopnické a pomohly mu, aby se zapsal do historie orchestrální hudby, historie Národního divadla a také tak trochu do počátků České filharmonie. Ale nesmíme předbíhat.

Narodil se 9. prosince 1862 v Praze, ale chybělo jen málo a třetí syn Františka Pavla Kovařovice a Barbory Kovařovicové, rozené Šimůnkové, by měl v rodném listě napsánu Plánici u Klatov. Tam totiž Kovařovicův otec pracoval na gruntě, dokud se nerozhodl trávit podzim svého života v Praze. Ze třetího syna měl radost, ale trochu jinou, než jakou mívají ostatní rodiče. Kovařovic byl totiž nadšeným hudebníkem a s ním i většina příslušníků jeho rodiny, včetně jeho synů. Starší bratři vynikali ve hře na harfu a na housle. Společně občas hrávali doma i veřejně, ale chyběl jim k tomu klarinet. Údajně ho otec synovi prorokoval, a to proroctví se časem splnilo.

V jedenácti letech chodil Kovařovic na konzervatoř v Praze, kde ho vedle harfy přiměli také ke hře právě na klarinet. Po škole nastoupil do orchestru Prozatímního divadla, odkud plynule přešel do hudebního souboru Národního divadla, a to jako harfista a příležitostný klarinetista – na tento nástroj si zahrál například při premiéře Libuše Bedřicha Smetany v roce 1881. Hraní v orchestru ho ale příliš nenaplňovalo, a tak, protože se mezi tím stal slušným multiinstrumentalistou, přijal v roce 1885 nabídku, aby jako klavírista doprovázel houslového virtuosa Františka Ondříčka na jeho turné po Čechách a Moravě. Mezi tím vším se živě zajímal o dirigování a také kompozici, které ho učil samotný Zdeněk Fibich – díky němu se Kovařovic později velmi pilně věnoval hlavně dílu Bedřicha Smetany. Komponování se ale plně začal věnovat až o něco později. Když ho přestala bavit hra na klarinet a harfu, začal jezdit s koncertním mistrem Ondříčkem po vlastech českých. Jezdil s ním celý jeden rok, ale táhlo ho to zpátky k divadlu, a tak se k němu nakonec i vrátil. Nejprve to jako kapelník hudební společnosti Františka Pokorného v Brně a později u Jana Pištěka v Plzni. Stále ho to ale táhlo do Prahy, a tak se tam také v roce 1888 vrátil. Mezi tím si už ale Kovařovic začal dělat jméno jako skladatel, a tak se třeba v roce 1884 můžeme dočíst v Humoristických listech, které uvedly v květnu jeho podobiznu, následující recenzi:

„Přinášíme dnes podobiznu mladého skladatele hned po téhož prvním divadelním úspěchu. Nebyl to úspěch snad fenomenální: talent Kovařovicův není dosud k tomu dosti ještě vyzrálý a vyhloubený a věru že nelze tedy dnes již určitě říci, do jaké šíře a výše síla jeho se rozvine; ale také to nebyl jen tak zvaný úspěch čestný, nýbrž úspěch slibný, ba mnohoslibný. I přísná kritika na ,Ženiších´ chválí, že jsou svoje a že nejsou všední, především ale že v nich vytrysknul zcela svěží pramen původních, lahodných melodií.

Už se nám trochu v tom ovzduší českém po nějakých nových, na kulaté, pravé písně vykvétajících melodiích stýská. Nenapadne nás popírat vysoké talenty a vskutku krásný, ano i velkolepý vzlet mnohých hudebníků našich, ale tak se nám zdá, že hudba naše právě jako literatura naše churaví nyní trochu jednostranností: produkce směřuje jen pro kruhy vzdělané nejvzdělanější; do lidu, nám přec nade vše důležitého, z obého vniká jen málo. (…)

Avšak – vždyť my zde nejsme ani povoláním ani místem poukázáni k tomu, abychom mohli rozhodovat, my jen můžeme sobě dovolit vysloviti nějaký stesk nebo nějaké přání té své dušičky české. My vším řečeným chtěli jen vyslovit myšlenky maně nás napadající, objevuje-li se v české hudbě teď nový dramatický talent, skutečný zas talent. Že takovým Kovařovic jest, přisoudila mu veškerá kritika jednohlasně.“

Praha ovšem Kovařovicovi nenabízela moc příležitostí. Národní divadlo, se kterým byl už v minulosti spojen, bylo již plně obsazeno a mělo své tři kapelníky. Kovařovic se tak víc upjal na svoji skladatelskou dráhu, které se už dřív nějakou dobu úspěšně věnoval. Je třeba říct, že s rozdílnými výsledky. Některá jeho díla byla přijata s nadšením, jiná jen vlažně a některá zmizela z povědomí veřejnosti už krátce po jejich uveřejnění. V povědomí jako skladatel ale u běžné i odborné veřejnosti již byl, třeba svým baletem Hašiš, který pozornost zaručeně vzbuzoval.

Malá naděje mu svitla v roce 1893, kdy v Národním divadle onemocněl Mořic Agner, kapelník, který právě připravoval premiéru Verdiho Falstaffa, a jeho kolega Adolf Čech měl plné ruce práce s Mistry pěvci norimberskými. Agner tak za sebe doporučil jako záskok právě Kovařovice, jehož práci i zápal dobře znal. A Kovařovic to nadšeně přijal a v divadle svůj talent osvědčil. Bohužel pro něj se Agner příliš brzy uzdravil, a tak pro Kovařovice opět nebylo v divadle místo. Tentokrát ho ale nešlo jen tak propustit. Kovařovic se totiž, i přes pochybnosti některých osob, osvědčil jako vynikající kapelník. Náprava věcí skutečných přišla až dva roky poté.

Během roku 1891 se odehrála v Praze významná a svým pojetím velkolepá Jubilejní výstava, díky které vzniklo i dnešní výstaviště v Holešovicích. Unikátní prostor potřeboval další využití, ale především byla ještě spousta věcí, které chtěli Češi vystavit na odiv, aby dokázali svoji národní svébytnost a kulturní a v té době i průmyslový odkaz. Zrodil se tak projekt Národopisné výstavy, která probíhala v roce 1895. A právě tato výstava měla dát daleko víc prostoru také české hudbě. Proto se hledal kapelník, který by vedl zdejší hudební soubor. Los padl právě na Kovařovice.

Ten se svých nově svěřeným orchestrem usilovně pracoval a když začal vystupovat na výstavě, sklidil obrovský úspěch. Orchestr se stal atrakcí a patřil k největším tahákům výstavy, i díky tomu, že Kovařovic vybral do repertoáru především řadu skladeb Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Zvlášť skladby Smetany byly v Kovařovicově nastudování populární, a podle dochovaných záznamů se na výstavě hrál Smetana celkem ve sto sedmnácti představeních, což bylo úžasné. Vyšehrad se hrál čtrnáctkrát, Vltava a Šárka sedmnáctkrát a Z českých luhů a hájů dvanáctkrát – patřily k nejúspěšnějším. V budoucnosti tak nebylo nadále možné Kovařovice ignorovat, všichni s ním museli počítat, jako dirigent se nedal po takovém úspěchu přehlédnout. Svědkem byl i skladatel Vítězslav Novák, který napsal:

„Na Karla Kovařovice chovám v paměti jen milé a vděčné vzpomínky. Prvá z nich datuje se z doby české národopisné výstavy r. 1895. Kovařovic prožíval tehdy šťastné životní období jako skvělý dirigent výstavních koncertů a jako šťastný snoubenec slečny Jirkovské. Nebylo divu, že za těch okolností dirigoval s plným porozuměním moji zamilovanou první serenádu, čímž dopomohl k jednomu z mých skladatelských úspěchů.“

Na konci roku 1897 Karel Kovařovic nabídl Národnímu divadlu svoji novou operu Psohlavci, která byla inspirována slavným dílem Aloise Jiráska o povstání Chodů v 17. století. Hned na začátku si řekněme, že se tak Kovařovic nechtěně připletl i k prvnímu českému sporu o autorská práva, když se jeho potomci rozhodli vydat verzi jeho opery jako knihu pod stejným názvem. Ale opět jsme hodně napřed, není důvod předbíhat. Na začátku je nutné si říct, že i když se Kovařovic inspiroval aktuálním a v té době velmi populárním tématem, a zpracoval dílo, jeho obliba byla na desítky let zaručena, vedení divadla, včetně herců a hudebního ansámblu, mu příliš nevěřilo. Naopak se při zkouškách obávali, že půjde o jednoznačný „propadák“, podobně jako dopadlo třeba první představení Stroupežnického Našich furiantů. Ale Kovařovic, který se osobně účastnil zkoušek, zasahoval do nich a všem, kteří se na přípravě podíleli, dával osobně pokyny, dokázal veškeré osazenstvo přesvědčit, a nakonec mu po úspěšné premiéře muselo dát za pravdu i vedení celého divadla. Kritika byla jako vždy různorodá. Někteří hodnotili jeho dílo kladně, jiní byli skeptičtí, další ho předem odsuzovali. A tak…

Premiéra 24. dubna 1898 byla pro všechny překvapením. Lidem se Psohlavci líbili, Ještě před začátkem letních divadelních prázdnin se hrálo devět repríz, po nich se představení dočkalo několika let úspěšného pokračování. Kovařovic navíc se svojí operou získal nečekaně i první místo v soutěži o operní dílo, kde konkuroval tehdejším veličinám jako byl Zdeněk Fibich (soutěžil se Šárkou) a Josef Bohuslav Foerster (Eva). S takovým úspěchem ale nikdo nepočítal, dokonce ani samotný autor. Bylo to nejen jeho bravurní skladbou, ale také právě tehdy velmi populárním námětem. Právě to v budoucnosti Kovařovicovi při jeho tvorbě zaručovalo největší úspěchy – vždycky se orientoval na aktuálně známá a populární témata, která byla ve společnosti natolik zakořeněna, že se při jejich zpracování nemohl splést.

Během přelomového roku 1900 se děly také přelomové věci v Národním divadle a jeho souboru. V té době už působil Kovařovic v Národním divadle nastálo a ujal se vedení orchestru. Dokonce tak, že když došlo k nuceným změnám ve vedení divadla, tak se stal vedle Jaroslava Kvapila a Františka Schmoranze třetím členem tehdejšího vedení Národního divadla. Tehdy se nedokázali dohodnout představitelé jednotlivých společenských a kulturních proudů, a tak mezi sebou jednotlivé skupiny dohadovaly a hádaly, až občas docházelo k malým „vzpourám“. Výsledkem jedné z nich byla i změna vedení, které už nadále nevedlo divadelní Družstvo, ale nahradila ho Společnost Národního divadla. Právě zde našel konečně uplatnění Karel Kovařovic, i když jeho působení je z hlediska hodnocení trochu sporné. Zpětně je jednoznačně pozitivní, tehdy bylo ovšem předmětem sporů. Kovařovic se totiž rozhodl ze své pozice k opravdu radikálním změnám. A když používám slovo radikálním, myslím opravdu radikálním. Kovařovic totiž nenechal v souboru „kámen na kameni“.

Nejradikálnější byla změna celého rozprostření orchestru v prostoru orchestřiště. Zatímco do té doby seděl dirigent uprostřed a orchestru a otáčel se dokola, Kovařovic rozhodl, že chce celý orchestr vidět z jednoho místa směrem k divákům, ze kterého uvidí jak hráče, tak i děj. Dnes si neumíme jiné postavení dirigenta představit, ale v té době se jednalo o radikální změnu. Kovařovic navíc změnil rozestavění orchestru podle druhů nástrojů, čímž docílil lepšího zvuku a souhry v tehdy méně ozvučeném sále Národního divadla, které si muselo vystačit pouze s přirozeným ozvučením – žádné jiné metody tehdy neexistovaly. A Kovařovicovi se tak podařilo opravdu výrazně zefektivnit tehdejší ozvučení sálu Národního divadla na maximální možnou úroveň, které se tehdy dalo dosáhnout bez dnešních moderních technologií. Výsledek prý byl zvukově neuvěřitelný.

Pokračování příště

Tomáš Hejna