Na Karla nelze nevzpomenout

Osobně jsme ho bohužel nezažil – když zemřel, mě nebyly ještě ani tři roky. Hold jsem příliš mladý, abych mohl sám vyprávět o zlatých létech českého písničkářství a zejména českém „protestsongu“. Ale přeci jen patřím ještě ke generaci, která byla „duchem“ tohoto písničkáře tak říkajíc „políbena“. Aby také ne. Skvělé melodie, nesmrtelné texty, snadno zapamatovatelné, a přeci plné hloubky, jinotajů a významů. Vždyť kdo by si nevzpomněl třeba na:

„V ponurém osvětlení gotického sálu // kupčíci vyděšení hledí do misálů // a houfec mordýřů si žádá požehnání, // [: vždyť první z rytířů je Veličenstvo Kat. :]

nebo

„Něžná i proradná, krutá i bezradná, // plamen i červánek, ďábel i beránek, // cukr i sůl, // u vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků, //císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil // království půl.“

Pokud se ještě nechytáte, tak snad po následující ukázce už rozhodně nemůžete zaváhat. Ta se stala legendární, známou všem generacím napříč posledním víc než půlstoletím:

„Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, // vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, // přijeli v hranatých železných maringotkách.

Se slzou na víčku, hledíme na sebe, // buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe // na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.

[: Prší a venku se setmělo, // tato noc nebude krátká, // beránka vlku se zachtělo, // bratříčku, zavřel jsi vrátka? :]“

Jistě už víte, že řeč je o Karlu Krylovi, jehož výročí úmrtí jsme včera, tedy 3. března překročili. Skoro bych řekl, že téměř bez povšimnutí, nebo alespoň bez většího zájmu médií. 1přitom je to přesně třicet let od jeho úmrtí. Od smrti jednoho z největších českých písničkářů všech dob, nejvýznamnějšího představitele vcelku unikátního žánru „protestsongů“, emigranta, kterého odtud vyštval komunistický režim po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 (respektive 1969). To je mimochodem jedna z věcí, která ho spojuje s Artesem. Nejen že byl velkým představitel českého zábavního umění, ale ve stejné době byl vyvíjen tlak na něj i na Artes, aby ustoupily „normalizačnímu procesu“. A zhruba ve stejné době zmizeli Kryl i Artes ze scény, aby se znovu vrátili až po „sametové revoluci“.

Vcelku nedávno se mi dostala do ruky unikátní kniha Pavla Foltána, který měl na rozdíl od mé generace to štěstí, že Karla Kryla zažil. Říkáte si, jestli to opravdu bylo štěstí, když i on se řadil k těm umělcům, kteří nebyli režimu právě po chuti. Ale on sám píše hned v úvodu: „Byl jsem dítě šedesátých let. Těch zlatých šedesátých. Popravdě a úmyslně neříkám takzvaných zlatých šedesátých. Ale těch skutečně zlatých šedesátých. Kdo je nezažil, toho je mi líto. A upřímně bych mu přál, aby je zažil. Aspoň tak, jak jsme je zažili my. Anebo ještě lépe – aby je zažil s námi.“ Kniha, ze které úryvek pochází, se jmenuje příznačně Karel mezi námi. A stejně jako zmíněné výročí smrti Karla Kryla, tak i tato kniha je téměř zapomenutá, opomíjená. Nespravedlivě. Kvůli ignoraci lidí.

Ale abychom jen nevzlykali nad „rozsypanými písmenky“ jedné knihy, vzpomeňme si na Karla Kryla. Na písničkáře, který proměnil českou hudbu jednou pro vždy. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži a měl jako malý kluk daleko blíž k literatuře než k hudbě – jeho rodina totiž měla v Novém Jičíně tiskárnu Kryl & Scotti, kdysi v okolí známou značku, známku kvality zejména sběratelských vydání, dodnes cenných a ceněných. Aniž by to kdokoliv tušil, tím začal celoživotní Krylův boj proti režimu. Odchod ze Sudet rodina přežila, přežila i tiskárna, kterou v novém domově dokázala rodina i v neobyčejně těžkých časech Mnichova a války obnovit a provozovat. Nástup komunismu ovšem tiskárna nepřežila. Ani ne dva roky po únoru 1948 se musela rodina dívat, jak úžasné tiskařské stroje mizí v kontejnerech, na korbách náklaďáků a valnících a nastupují poslední cestu na šrotiště. Blízko měl také k hrnčířství, po svém dědečkovi, dokonce vystudoval bechyňskou Keramickou školu. Jenomže to už byla jen nutná povinnost vystudovat alespoň něco. Dávno se věnoval poezii, skládal své první písničky. To ho opravdu bavilo, a tím se hodlal zabývat. Tím chtěl být.

Chvíli mu to ale trvalo. První píseň, která vyšla veřejně, byla Nevidomá dívka v podání Hany Ulrychové a skupiny The Bluesmen. To bylo v roce 1968. Jako undergroundový písničkář ale působil už od roku 1963. „V září toho roku 1969 odešel do exilu v době, kdy jeho hvězda sotva překročila práh oné budoucí slavobrány. Měl na kontě publicity a popularity několik vystoupení v programech na malých scénách, například hostování v olomouckém Dex-klubu, televizní debut ve vysílání ostravského studia ČsT a zmíněné (v knize) zařazení Bratříčka do Hitparády ,Dvanáct na houpačce´ na celostátních vlnách Československého rozhlasu,“ připomíná opět Foltán, jak vypadal nástup Karla Kryla na úspěšnou dráhu profesionálního umělce. Tedy jak mohl vypadat. Co bylo v roce 1968, to neplatilo v roce 1969. Jen jedno platilo. Píseň Bratříčku, zavírej vrátka, která se držela v hitparádě několik měsíců, od 21. srpna 1968, kdy měla vzniknout během pár hodin Krylova zděšení nad vpádem vojsk Varšavské smlouvy, až do první poloviny roku 1969, kdy byla zakázána a s ní i pořad, kde se tak dlouho držela na předních příčkách. S ohledem zpátky je s podivem, že ji „soudruzi“ nechali hrát tak dlouho. Každopádně pro Kryla to byla „labutí píseň“.

9. září 1969 se dostal Karel Kryl na festival folku v tehdejším Západním Německu. Jako zázrakem byl puštěn a během jeho průběhu si zažádal o politický azyl. Podařilo se. Kryl se tak stal jedním z emigrantů poinvazní vlny. Po obtížných začátcích, kdy se musel vypořádat s řadou problémů, kdy si musel najít svoje místo a nové kontakty se nakonec v Německu usadil na celých dvacet let. Doma se jeho písničky a texty dostaly do kategorie zakázaných (většinou) a jeho protestsongy zpívaly hlavně mladá lidé a undergroundové skupiny na tajných koncertech. Kryl také zpíval své písně v zahraničním rozhlase a velmi aktivně spolupracoval se Svobodnou Evropou. Od roku 1983 tu byl dokonce stálým zaměstnancem. Pozice umělce v emigraci mu ani moc nevadila. Už dřív vycházely desky s jeho protestsongy hlavně za hranicemi a doma se potom nelegálně kopírovaly vzácné pásky, a to ještě v době, kdy byl Kryl v Čechách. Stejně to fungovalo i dál.

Zpátky domů se vrátil v listopadu 1989. Ne kvůli revoluci, ale protože mu zemřela matka a měla právě pohřeb. Nicméně v Čechách se konečně dočkal uznání, konečně se tu stal tím slavným básníkem, spisovatelem, textařem a písničkářem, jak si zasloužil, a i když žil do konce svého života střídavě v Čechách a Německu, kde si založil rodinu, vždycky byl hlavně českým vlastencem. Spokojený nebyl ani s novými pořádky v novém polistopadovém Československu a už vůbec nenacházel pochopení pro snahy Československo jakýmkoliv způsobem rozdělit, ať už pomlčkou, anebo hranicemi. A tak se z autora protikomunistických protestsongů stal autor protestsongů polistopadových. To už ve svobodném demokratickém režimu, beztrestně. Ale ani on se nevyhnul na konci svého života lživým tvrzením a obviněním o spolupráci s původní politickou mocí v Československu:

„Milej Pavle, tak už mě konečně oženili s bolševikem, jak Respekt, tak i Reflex – navíc, což jest nejsladší, na základě citací z falešné citace Rudého Práva, navíc vybraného z kontextu,“ psal později svému příteli, a snažil se brát tato nesmyslná nařčení s nadhledem. A nebyla to jediná křivda, která byla na něm i po revoluci v roce 1989 napáchána. Tou největší byl jeho pohřeb, kterého se zúčastnil jen asi čtyři tisíce lidí. Mezi nimi ale chyběla většina osobností, které bychom dnes označili za typické představitele tehdejší emigrace a disidentu. Nebyl na něm ani Václav Havel, tehdy už prezident, což velmi rozlítilo i řadu jeho příznivců. Prezident za sebe tehdy vyslal Ivana Medka, který v projevu řekl: „…Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho pro to nemají rádi.“ Účelovou lež, která mohla být vykládána dvojím způsobem a pro mnoho přátel Karla Kryla byla urážkou jeho památky, byla odsouzena už přítomnými lidmi hlasitými protesty. Další významný představitel českého undergroundu „Magor“ Martin Jirous po Krylově pohřbu na hřbitově v Břevnově otevřeně do médií prohlásil: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“

Vzpomínky na Karla Kryla neblednou, naopak s uplynulým časem vystupují na povrch, objevují se v nových a nových knihách, jsou součástí výborů jeho hudebních i básnických textů, ožívají s řadou akcí, které mu věnují nejen jeho staří přátelé a příznivci, ale i současní studenti a mladí intelektuálové, kteří v Krylově poezii a hudbě vidí i určitou relevantní kritiku současných poměrů. Svět, hlavně náš malý „Český svět“ se totiž od „sametové revoluce“ zase tak moc nezměnil, aby protestsongy Karla Kryla zevšedněly nebo ztratily na své objektivní pravdivosti. Naopak. Možná že dnes by se jeho kritika poměrů vyjímala ještě mnohem víc než v době, kdy vznikla. A na místě je určitě otázka, o kolik známějším, slavnějším a oblíbenějším by se Kryl stal, kdyby nezemřel tak brzy po listopadu 1989, a kdyby mohl naživo oslovit i nové generace, které teprve měly přijít. Takto můžeme závěrem jen konstatovat, že i třicet let po své smrti stále formuje českou kulturu, českou hudbu i českou společnost. A ještě dlouho ji svými protestsongy bude ovlivňovat i ze záhrobí.

Tomáš Hejna

Poznámka autora: Zmíněnou knihu Karel mezi námi věnoval autor na konci roku 2023 Nakladatelství Olympia a jejímu řediteli a šéfredaktorovi Karlu a Tomáši Hejnovým její autor u příležitosti předávání cen Kramerius. Za tímto účelem vytvořil pro tento výtisk také originální exlibris a napsal věnování, které uveřejníme v dalším článku o Karlu Krylovi a této knize v den výročí jeho narození v dubnu 2024.