FENOMÉN DISKOTÉKY 3 – Zlatá éra

Diskotéky se také vydaly do velkých sálů. Mnohokrát vyprodaly i velký sál Lucerny, kde účinkoval velký Diskotým s hosty jako třeba Helenou Růžičkovou, Michalem Davidem.

Iveta Bartošová nazpívala „Hej, pane diskžokej“ a natočily se dva filmy „Diskopříběh“. Prostě šla vlna, která všechno převálcovala.

Ale diskžokejové to neměli nijak lehké. Museli stejně jako jiní umělci ze sféry populární hudby skládat tzv. kvalifikační zkoušky. Pohovory o znalostech politiky, umění, zábavné hudby aj. Museli předložit tzv. playlist, tedy seznam skladeb, které budou hrát. V určitých obdobích se požadovalo, aby nejméně 50% skladeb bylo ze socialistických zemí. Přitom jedna gramodeska z burzy či různě dovezená stála na černém trhu 100- 200 Kčs a to byly už v té době nějaké peníze. A za to měli honorář 120 Kčs, ti nejlepší pak 200.–. Diskotéka trvala 3 – 4 hodiny v jednom kuse.

„Burza s deskami“ bývala na Václaváku u Alcronu, ve Španělské ulici, na Haveláku, na Kampě, na Letné v galerii stadionu Sparty. Ta místa se střídala a informace o nich se předávaly jen šuškandou. Vždy se konaly v neděli dopoledne, desky se mohly jen vyměňovat, nikoli prodávat, což se samozřejmě nedodržovalo. Singl tehdy stál stovku, v západním Německu, odkud většina desek pocházela, vyšel na šest marek. Policajti chodili burzy rozhánět, ale někteří na nich sami rádi nakupovali.

Jinak s nákupem desek pomáhali kamarádi, sportovci, kteří jezdili do zahraničí, známí z ambasád, a pokud to šlo, jezdili si pro ně diskžokejové sami. Když jsem měl pozvání od přátel, mohl jsem na tři dny zajet do Anglie. Brzy jsem si vytipoval tamní burzy, tzv. carbootsale. Každou neděli přijeli lidé na nějakou pronajatou louku, otevřeli kufr od auta a nabízeli všechno možné od oblečení až po desky. A samozřejmě za úplně jiné ceny než v obchodech, dodává Honza Beneš“.

Takovou burzu jsem navštívil i v parku v Krči. Potkal tam řadu známých, třeba i Václava Bártu s kolekcí nejnovějších zahraničních desek. Naše přátelské povídání narušil příjezd komanda SNB, a tak jsme se všichni rychle rozprchli.

Diskotéky se staly během šedesátých až devadesátých let jakýmsi symbolem doby a nejběžnější formou společenské zábavy spíše jen mladých. Je ale škoda, že neoslovily dospělé generace třicátníků a starších.

Když jsem jednou navštívil „Déčko“ abych se domluvil s diskžokeji na jejich účinkování v nějaké akci, dívali se na mně účastníci pohledem „hle, strejda hledá nějakou mladou kočku“. Příště jsem se takovým návštěvám raději vyhnul.

Ve světě ale stále přetrvávaly diskotéky i v původním rozměru, tedy jako noční kluby pro návštěvníky „nad dvacet“, třeba ve Francii, Německu i USA apod.

Po roce 1990 u nás diskozábavu převzali soukromí provozovatelé. Nejznámější v Praze byl Jonákův „Diskoland“ v Libni.

Myslím, že u nás stále existuje jakási „díra na trhu zábavy“. Přitom dnešní dospělí všeho věku, vlastně hlavně ti nad 40, jsou odchovanci Elvise, Beatles, rocku, twistu, prostě zcela moderních a dnes vlastně klasických žánrů. Kdybyste na ně přišli s dechovkou, tak by vás hnali (ne všichni, i dechovka se hodí přiměřeně k tanci).

Padesátníci a šedesátníci si ani nemohou nikde zatancovat, poslechnout společně hezkou muziku svého mládí. Takové ty společenské kavárny s odpolední hudbou vymizely. Možná jsou ještě tak v lázních či v lepších hotelech u moře. Jistě jsou plesy a jiné tancovačky v každé slušné obci, ale to je o něčem jiném.

Petr Salava k tomu říká:

Už dlouho mám pocit, že je třeba se zaměřit i na seniorské publikum. Ti lidé bývají takoví zapomenutí, odstrčení. Tam by měly směřovat nějaké granty, aby se za nimi do těch domovů jezdilo, přinesla se jim zábava, dobrá nálada. Nevylučuji, že bych se o něco takového pokusil. Dát dohromady něco ze starých věcí a jezdit za nimi. Ale za současných honorářů umělců a technických nároků je to prakticky nezaplatitelné, to by si ty domovy seniorů nemohly dovolit. Tam by bylo dobré, aby vše stát podpořil, aby se ti lidé mohli smát. Protože smích léčí.

Životní styl se za ta léta změnil, žijeme rychleji, času na společenské setkávání a zábavu moc nezbývá.

Ať je a bude jakkoliv, diskotéky nezmizí. Je zajímavé, jak znovu přicházejí do módy šelakové a vinylové desky a s nimi staré gramofony.

Sice se dnes místo známých diskoték vyskytují noční bary a různě undergrandové podniky. Vše je dnes soukromé. Nic proti tomu, diskotéky žijí dál a je vždy na majitelích a diskžokejích, jakou zábavu lidem nabízejí.

PhDr. Václav Soldát