Na slovíčko s Jindřichem Plachtou

Opět si dovolím být tak troufalý, že řeknu: „Toho chlapa musí každej znát!“ Já vím, je to naivní tvrzení s ohledem na to, že znám dnešní svět a lidi, ale Jindřich Plachta?

Jen tak z hlavy o něm můžu říct, že to byl neobyčejně vytáhlý, štíhlý, na první pohled snadno identifikovatelný typ s nezaměnitelným osobním i hereckým výrazem. Byl vynikající, i když dnes v tomto ohledu opomíjený kabaretní herec, který se snadno mohl měřit se samotným Burianem nebo Ferencem Futuristou, s nimiž se na jevišti často potkával. Byl vynikající herec divadelní, ale gro slávy mu přinesly hlavně jeho četné filmové role komediální, ale i vážné. A nebylo jich zrovna málo.

Plachta bohužel v mnoha ohledech sdílel osud Jaroslava Marvana a dostával se poněkud do pozadí za jiné herce, kterým dělal nahrávače. Nicméně oba byli natolik herecky výrazní, že se i tyto jejich role zapsaly nesmazatelně do paměti diváků mniha generací. Co teprve, když hráli společně! Třeba ve filmech Děti na zakázku (1938, Pelikán má alibi (1940, ale hlavně v komediích Nebe a dudy (1941) a Právě začínáme (1945) – tomu se říká herecký koncert!

Jindřich Plachta byl ale mužem mnoha talentů. Kromě hereckého a komediálního nadání byl i vynikajícím vypravěčem, objevoval se v rozhlase a do světa literatury vstoupil řadou fejetunů otištěných v novinách a časopisech i úžasnou knihou pro děti Pučálkovic Amina, která se dočkala i své večerníčkové verze. Byl ale také autorem mnoha črt, povídek a humoresek, ve kterých dokázal, že vládne humorem nejen před živými nebo filmovými diváky, ale i před svými čtenáři. Pauzu v této jeho literární tvorbě udělala druhá světová válka, ale hned po jejím konci se k psaní opět vrátil. Původně glosoval svět prostřednictvím postavy Paní Acetelénové, skrz kterou komentoval aktuální společenské, kulturní i politické dění na přelomu 20. a 30. let minulého století. Později se jeho styl trochu změnil a jeho poválečné texty jsou již docela jiné. Plachta zkrátka psal aktuálně podle toho, co vnímal ve svém okolí.

Nejlepší reflexí pro literární dílo Jindřicha Plachty je právě jeho postava Paní Acetylénové, svérázné ženy, která má vždycky svůj osobitý názor na věc. Plachta si zde hraje s češtinou a její dvojznačností v mnoha ohledech, zároveň skrz ní zrcadlí obraz maloměšťáctví a všudypřítomné lidské hlouposti, maskované často za iluzi vysoké inteligence se schopností o ní lidi slaboduché opravdu přesvědčit. Plachta tak jedinečným způsobem zachycuje aktuální kulturu i politiku své doby.

Nejlepším způsobem jak ukázat jeho zmíněné literární kvality je připomenout si přímo Plachtův text, nejlépe právě od Paní Acetylénové. Následující citace pochází z posmrtně vydaného souboru Na slovíčko s Jindřichem Plachtou a nese název Paní Acetylénová na výstavě:

„Neměli jsme kam jít, v biografech taky nic napínavýho nehrajou, i povídá paní indiferentní radová Povlíkačková vod nás z domu:

,Jářku což, paní Acetylénová, abychom se taky koukly na tu vejstavu toho umění v tom Mánesu naproti tomu Dienchoferovýmu-hanavskýmu pavilónku?´

Byli jsme celá naše rodina, a řeknu vám, že je to zajímavý, když si tak člověk pomyslí, třista let jsme trpěli, a teprve sto let malujem. Dostali jsme taky ten katalož, abych se dověděla, co vlastně chtěla ta naše secese původně vymalovat.

Jsou tam krásný věci a je to radost se podívat na takovýho Hynase, voni jsou ty jeho ženský takový čistotný, nebo ten Mařák, když člověk uváží, že von krom toho ještě zpívá v Národnim a do gramofonu, tak je to obdivuhodný. Škoda, že ta Kavanová tam nic nevystavovala.

Muj je v umění ňůma, von se nedovede tak uchvátit. Von se mi postavil před takovou Večerní krajinu vod Chittussiho, a kdybych ho nebyla plácla do zad, tak by tam snad byl usnul. To už Tylča naše, ta jeví hnedky zájem, a zvlášť vo zátiší. To vona se zadívá na takovýho Čermáka a hned se ptá: Maminko, začpak jsou teď kachny, a kolik stojí bažantí a moclipak může koštovat takováhle ryba.

Taky jsem se všimla, že von ten Beneš maluje. Prosim vás, řekněte mi, lidi zlatý, kdy von se ten člověk k tomu dostane. To aby zrovna maloval po cestě ze ženevy. Však je to hodně trhavý, ten jeho Hagar a Ismael, je vidět, že sebou vlak moc házel.

Prosim vás, co je to vlastně, když voni vo některých tvrdí, že jsou to expres-sionystí. To holt jsou ty naše povahy, hned si nadávat. Nemůžeme přece bejt všichni impres-křesťani.

Lidí tam bylo dost, a já tam zahlídla jednoho zrzavýho. Tak jsem se k němu pustila a vynadala jsem mu, proč dělá ty svý Melancholie tak smutný. Může potom taková ženská udělat štěstí? Ať se koukne na pana Švabinskýho, tak jsou ty jeho ženský zrzavý, ale, pane, není na nich vidět žádná podvýživa. Von jim ubere rači na šatech, ale zato jim dá rači najíst a napít. Pak se nemusí bát, že mu tam u jezu nastydnou.

Ty Preislerovo milenci sou mezi Brožíkovejma a Nechlebovejma Ňáký smutný. Tak pročpak si nenajdou lepší byt.

Ten Filla s tím Kremličkou, to musí bejt nepořádný lidi. Dyž už chtějí mít ty vobrazy čistý, pročpak to plátno nesmejou pořádně. Někde to tak vodflinkli, jen tak halabala to utřeli, a místama je znát tolik barvy, že každej musí poznat, že tam byl vobraz.

Byli jsme potom s paní Šlemrovou dole v kavárně, ale nepochutnala jsem si. I povídám vrchními: Zavolejte mi pana Mánesa, a řekla sem mu: Milej pane šéf, to nejde jenom malovat si vod jitra do večera. Kavárna, to je jiný kafe než ateliér. Tak potom nám přinesli větší hrnky a jako zákusek nám podali Zátiší s koblihami od Navrátila. Muj to sněd i s rámem.“

A abychom si přiblížili i jeho politické komentáře, uveďme si i ukázku z humoresky Kdybych byla královnou:

„Ani jsem nevěděla, že jsou nějaké volby, a bylo mi to divné, vždyť jsme nedostali ani kandidátní listiny a pivo a víno se také smělo pít. Starej však s tím přišel, pre budeme volit krásu, a to že může být zajímavé. Zkrátka v sobotu o ničem jiném nemluvil, než jak se na to těší. Mně to nedalo, i povídám, koukni, tatouši, beztoho nic neužiješ, zůstaň doma s dětmi a já se půjdu podívat, stojí-li to za podívanou.

To se musí nechat, průvod se mi tůze líbil. Ze všeho bylo vidět, že tu máme v Praze spoustu krásy. A ty slečinky v těch květinách byly jako z cukru, taky dělaly drahoty, nevěděly, jak by se která usmívala, aby dala flek těm druhým.

Tak jsem si v neděli v duchu přála, aby každé volby u nás tak dopadly jako ty nedělní. Inu, já uznávám, že to vždycky nejde, jakpak by ta naše sněmovna potom vypadala, samý krasavec. To by to tam v Rudolfínu divně znělo, až by nějaký Roman Navaro a Dolores de Rio se přimlouvali za státní zaměstnance, aby jim vláda neubližovala, a dost možná že by to pomohlo.“

A ještě dva krátké vše vysvětlující citáty z fejetonu Rozhlas paní Acetylénové:

Praha – Dnes dopoledne zasedal ohřívací výbor naší sněmovny kombinovaný s delegáty pražské městské rady. Bylo rokováno o naprostém nedostatku ohříváren v našem městě. Usneseno, že v Praze bude postaven větší počet ohříváren ihned, jakmile jen mrazy pominou a teplé počasí umožní stavbu. Z magistrátu se hlásí, že je zbytečno už teď obtěžovati úřady žádostmi o povolení kluzišť na Vltavě v tomto zimním období, jelikož komise o této věci rozhodující sejde se až v květnu.

Paříž – Náš referent žovany hlásí, že dne 13. listopadu tohoto roku po Kristu byl zde na hřišti Hohe-Warte pozorován známý okultistický zjev, lítání kamenů a cihel. Zjev trval celou durhou půli fotbalového zápasu Sparta-Rapid. Vídeňská policie prokázala veliké pochopení pro tyto atrální zjevy, takže jen z ohledu, aby snad médium nevyrušila, stála po celou dobu této národní vídeňské seance takořka ani nedutajíc. Náš reverent žovany vypráví, že celá příhoda učinila na naše lidi hluboký dojem. Sám Káďa na zpáteční cestě si povzdechl: „To je marný, ve Vídni nám zase jednou otevřeli hlavy!!!“

Stranou nezůstal ani film, v jehož prostředí strávil tolik let, a tedy ho dobře znal do všech podrobností v kladných i záporných otázkách. Tak vznikl i fiktivní deník neexistujícího pomocného režiséra Františka Hylfáka. Citujme z jeho Filmových zápisků, náhodou objevených pod vinohradským pivovarem, a to z pasáže Jak u náš točili Amerikáni Bílou horu:

„Tak už jsou tu skoro týden, a ještě se nic nedělalo, ani venku exteriéry, ani v ateliéru. Amerikánům prý se nelíbí naše libreto Bílé hory, které napsal p. dr. Řina. Prý to není možné, aby všech dvacet sedm českých pánů bylo popraveno. V zájmu věci a dobré značky jejich produkce prý je nutno, aby těch českých pánů tolik nebylo. Šest, nejvýše deset prý úplně stačí. D. Řina jim vysvětloval, že to je historický fakt, který nelze měnit, a oni mu zase dokazovali, že nesmí rozpočet takhle překročovat. Vypočítávali, že prý i když jeden český pán je přijde na 50 korun, že by to při dvaceti sedmi stálo moc peněz. Řina se má do zítřka rozmyslit, je-li ochoten měnit libreto tak, aby na Staroměstském rynku bylo císařským vojskem sťato deset českých hlav, a mezi nimi prý by rádi viděli mistra Jana Husa. Ten je prý v celém světě znám a na toho by se film výhodně prodával. – –

Konečně dnes se zase jednalo, a snad již se dohodli. Je to jiý čtrnáct dní, co rokují. Proslýchá se, že přijede do Prahy sám Lon Chaney. Má hráti dvě role, Kryštofa Haranta z Polžic a kata Mydláře. Jenomže Amerikáni změnili úlohu kata Mydláře, udělali z něho pracovitého staříka, který ve volných chvílích, když nemá co popravovat, vaří Schochtovo mýdlo. Firma Schicht prý je ochotna za toto dějinné poslání složit u Americké banky 50.000 dolarů. Pane, to naši lidé valí oči, jak se dělá film! Ještě nezačali točit, a již je to prodané skoro do všech zemí. – –

Pane bože! Dnes jsme měl perný den. Sháněl jsem po Praze Kaplíře ze Sulevic. Původně jej měl hráti někdo z penzistů Národního divadla, jelikož to byl nejstarší z popravených pánů. Američané však lpějí na tom, aby to byl milovník. Nyní, v poslední chvíli, koho jsem měl sehnat? Eda Petelín z Národního divadla to nechce hrát, když to nerežíruje Kubásek, a v Městském na Vinohradech Hugo Sedláček by to hrál, ale klade si podmínku, že jeho paní s dítětem bude míti též hlavní roli. Tak nevím, jak to dopadne, jen autora dr. Řiny he mi líto. Ten člověk má přece jenom cit. Chudák, dnes mi dal dvacetikorunu, abych mu koupil nějakou německou cvičebnici, kde jsou sprostá slova, bude prý se zdokonalovati v němčině, aby se mohl hájit. – -„

Jeho nejznámější literární, nádherná Pučálkovi Amina, si zaslouží v budoucnu vlastní povídání A tak si Jindřicha Plachtu jen zhruba shrňme v krátkém medailonku.

Na svět přišel 1. července 1899 v Plzni jako Jindřich Šolle, což dnes ví jen málokterý divák. Pseudonym Plachta totiž jeho původní jméno postupně zcela vytlačil. Šlo přitom o přezdívku ze školy, kde ji získal podle peleríny plápolající kolem jeho vyhublé postavy. Tehdy prý na něj jeden z jeho učitelů z legrace zavolal: „Kam s tou plachtou?“ a bylo to. V uměleckém světě mu ale toto umělecké jméno rozhodně posloužilo více než původní příjmení.

S hereckým talentem se Plachta nejspíš narodil, nebo ho měl přinejmenším už od dětských let. Otec ale nechtěl nic slyšet o tom, že by se jeho prvorozený a jediný syn věnoval něčemu tak pošetilému, jako je herectví. Plachta proto nastoupil na obchodní akademii, kde studoval účetnictví. Později sám prohlásil, že to byla velká chyba. Touha po uplatnění hereckých vloh ho ale neopustila, a tak tajně chodil hrát k divadelním ochotníkům. A aby na to otec nepřišel, musel vystupovat pod jiným jménem, takže až na pár zmínek v jeho povídkách a vzpomínkách nemáme úplnou představu, jak dlouho takto hrál a v jakých rolích účinkoval. S několika přáteli nakonec založili vlastní společnost Jaro, se kterou se pokoušeli kočovat po okolí rodného města. Šlo ale spíš o studentskou recesi než o skutečný záměr.

Školu Plachta dokončil, ale za prací musel odcestovat až do Krakova, kde nastoupil na místo úředníka v Pražské úvěrní bance. Daleko od domova nebyl zrovna nadšený, ale o to větším potěšením pro něj bylo vystupovat na akcích a setkáních místních krajanských spolků,. U vcelku početné menšiny v Krakově byl velmi populární jako vypravěč a bavič. Divadlo mu ale chybělo, stejně jako rodná zem. Proto využil nejbližší možné situace a odešel do Prahy, kde získal místo v šekové bance.

Praha, město sta věží a také sta kabaretů a divadel. To bylo místo, kde se mohl Plachta uplatnit, a kde se mohl dostat do společnosti stejně talentovaných lidí. Stoupal po malých krůčcích vzhůru přes malá vystoupení v různých kabaretech a také po kavárnách, třeba ve studentském kabaretu Satyr nebo v nuselském hostinci U Zelenáčků. Skutečným startem pro něj ale byla Červená sedma, jeden z nejznámějších pražských kabaretů __ a __ 20. století. Paradoxem je, že se tu objevil poprvé ne jako samostatný komik, ale jako nápověda. Byl ale při tom tak neobratný, že se lidé smáli víc jemu než účinkujícím, a tak se jeho role v kabaretu rychle proměnila. Bylo to Silvestra v roce 1921 a Plachta tu uplatnil jednu ze svých nejlepších rolí – paní Acetylénovou.

V Červené sedmě vystupoval svého času také Vlasta Burian, a i když se osamostatnil a založil si vlastní úspěšné divadlo, nezapomínal se občas projít po pražských kabaretech, kde si také někdy trošičku zahrál jako připomínku na staré časy. Při jedné návštěvě uviděl Plachtu s jeho vystoupením a ocenil ho jako zajímavý typ herce a komika. Následovalo dočasné hostování, a nakonec stálé angažmá v Divadle Vlasty Buriana. Vypadalo to jako ideální splynutí dvou komediálních talentů. Plachta měl ale dělat, stejně jako Jaroslav Marvan, se kterým se tu setkal a spřátelil, Burianovi „jenom nahrávače“. On ale přitahoval stále více pozornost publika svým vystupováním, rozšafnými a rozmáchlými gesty, grimasami i vtipným glosami, a tím se citelně dotkl ješitného ega Krále komiků. Plachta to ale brzy pochopil a raději vyklidil pole sám.

Plachta už si naštěstí mohl vybírat. Jeho talent dovedl ocenit zejména Karel Hugo Hilar, režisér Národního divadla. Plachta ho zaujal svým hereckým výrazem, vycítil ale u něj i schopnost hrát charakterní a vážné role. Angažoval ho proto na zkoušku do role Blažena a Beneš aneb Mnoho povyku pro nic od Williama Shakespeara. Byl to záskok bez honoráře, zato s velkým potleskem. Následovalo angažmá v Osvobozeném divadle, kde působil spolu s Ferencem Futuristou. Škoda, že se nedochovaly žádné nahrávky jejich společných vystoupení, musel to být nevšední zážitek vidět tyto dva mistry mimiky a improvizace spolu na jevišti. S menšími přestávkami tu působil sedm let. Za války ještě působil v Divadle U Nováků, Nezávislém divadle a Velké operetě. Po válce krátce jezdil pod hlavičkou Venkovského divadla se skupinou nazvanou Divadlo pod Plachtou, kterou umělecky vedl. A protože si sám příliš nevěřil, dlouho odmítal stálé angažmá v Národním divadle. Až krátce před svojí smrtí si tu odehrál jednu sezonu. Jako umělecký vedoucí působil krátce v Divadle umění lidu a naposledy vystupoval ve Vinohradském divadle (tehdy Ústředním divadle československé armády), kde si zahrál roli krejčího ve hře Jan Hus od Aloise Jiráska.

Ve filmu působil už za jeho němé éry, poprvé ve snímku Dobrý voják Švejk v roce 1925. V dalších čtyřech letech si zahrál v dalších dvaadvaceti němých filmech. Byl i při natáčení prvního českého zvukového filmu Tonka šibenice, který byl ozvučován dodatečně ve Francii.  Potom následovala strmá kariéra a přišly známé vedlejší, ale i hlavní role, ve kterých Plachty působil po boku významných prvorepublikových, válečných i poválečných filmových hvězd. Jmenujme jen namátkou filmy C. a k polní maršálek (Karel Lamač, 1930), To neznáte hadimršku (Karel Lamač, Martin Frič, 1931), Muži v offsidu (Svatopluk Innemann, 1931), Vražda v ostrovní ulici (Svatopluk Innemann, 1933), Velbloud uchem jehly (Hugo Hass, Otakar Vávra, 1936), Slečna matinka (Vladimír Slavínský, 1938), Cesta do hlubin študákovy duše (Martin Frič, 1939), Právě začínáme (Vladimír Slavínský, 1946). Poslední film, Ve 30. a 40. letech byl jedním z nejobsazovanějších herců a režiséři si spolupráci s ním velmi chválili, protože i z malé vedlejší role dokázal udělat něco nezapomenutelného. Posledním filmem kde se objevil krátce před svojí smrtí, byla Hofbauerova filmová adaptace divadelní předlohy Jana Kaplana a Vaška Káni Karhanova parta. Film byl natočen v roce 1950. 6. listopadu 1951 Jindřich Plachta zemřel.

Tomáš Hejna