Neobyčejná BOUDA

Historie českého divadla byla dlouho poznamenána soužitím Čechů s Němci a jejich sociálním postavením. Čeští dramatici se obvykle živili zároveň jako novináři nebo jak se jen dalo. Kulturní a obrozenecké snahy českých politiků, spisovatelů a dalších vlastenců narážely na bariéru mnohem silněji zakořeněného německého nacionalismu. A protože německé (potažmo rakouské) obyvatelstvo v našich zemích tvořilo hlavně měšťanskou a šlechtickou vrstvu společnosti, tedy tu bohatší, zároveň byla Němčina i druhým jazykem všech obyvatel monarchie, soustředila se na přelomu 18. a 19. století většina pozornosti na kulturu navštěvovanou právě touto částí obyvatel. Stav tehdejších kulturních institucí ostatně hovoří za vše.

Většina novin a časopisů vycházela hlavně německy, a to až do vzniku Pražských poštovských novin (jinak také Schönfeldských c.k. pražských novin nebo Pražských českých novin) v roce 1719. Ale teprve Kramérius, který se stal redaktorem obnoveného listu v roce 1782, je pozvedl na vysokou úroveň. A později to byl právě on, kdo začal vydávat vlastní Krameriovy c. k. vlastenecké noviny, a nakonec založil první české nakladatelství – Českou expedici. Mimochodem jeho snahy o český tisk nakonec ukončila právě tvrdá cenzura přelomu století, která měla národní snahy omezit.

Podobné to bylo také s divadlem. Dlouho neexistovaly v podstatě žádné budovy, které by sloužily výhradně pro účely herců a k divadelním představením. První divadelní prostory vznikaly v rámci zámeckých sídel (klasickou ukázkou je divadlo v Českém Krumlově), kde se bavila šlechta při velkých svátcích a oslavách a hrály jim k tomu vybrané kočovné společnosti. Ty většinou putovaly od města k městu a hrály, kde se dalo. Menší kočovné společnosti (kam patřily ty české) hrávaly hlavně na improvizovaných jevištích městských tržišť nebo v hospodách. To byly skutečné počátky českého divadla, jak je zažila řada našich úplně nejstarších dramatiků a herců. Stavební boom divadel měl na svědomí až osvícený panovník Josef II., který divadlo doslova miloval. Je třeba říci, že už před postavením „Boudy“ se česky hrálo, ovšem jednalo se většinou o zmíněné kočovné poloprofesionální společnosti, které uváděly hlavně překladové frašky často v nekvalitním provedení.

„…byl to hmotný, výdělečný tlak, který začal konečně působit na pražské divadelní podnikatele, aby se pokusili přilákat i české obyvatelstvo k pokladnám. Nejznámějším a zároveň typickým pokusem toho druhu byla z němčiny přeložená veselohra Kníže Honzík, kterou uvedl na scénu své divadelní společnosti v Kotcích ředitel Johann Joseph Brunian. Ovšem čeština jeho německých herců byla taková, že je české obecenstvo vypískalo!“ napsal Václav V. Kratochvíl v knize Národ sobě o jednom z českých představení.

Nesmíme také zapomenout, že se od roku 1785 hrálo česky v Nosticově divadle pod taktovkou divadelního ředitele Františka Bully – i když původně jen jednou týdně a šlo spíše o divadlo trpěné než podporované, alespoň pokud šlo o oficiální úřady a pražské Němce. První české představení se zde odehrálo 20. ledna. Šlo o překlad veselohry Odběhlec z lásky synovské od Gottlieba Stephanieho.

Právě ve zmíněném roce 1785 přišel mladý Václav Thám a vše změnil. Na prknech se objevil jeho kus Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera (někdy se uvádí až rok 1786), který je často považován za první skutečnou českou divadelní hru. Uvedení bylo natolik úspěšné, že se hra musela dokonce opakovat. A od českých diváků získávala samou chválu:

„Tento kus jest zcela dobře vypracován v jadrné české mluvě,“ zní pochvalná dobová kritika z Schönfeldských novin. „Tato hra tím větší milosti v lidu nalézá, poněvadž obsah její na zvláštní hrdinský kus našeho někdejšího knížete Břetislava se vztahuje,“ napsal tehdy Kramerius. Tím začala éra českého divadla a nejspíš i díky tomu začali čeští vlastenci s bratry Thámovými v čele uvažovat o vlastním, tedy českém divadle.

Celkem třikrát šla do Vídně k patřičným úřadům korespondence s žádostmi o povolení stavby, a třikrát se vrátila žádost odmítnuta.

„Veleslavné zemské gubernium!

Podepsaní prosí o nejmilostivější privilegium pro království České, aby směli cestovati do měst Plzně, Chebu, Budějovic, Hradce Králové a Litoměřic a provozovati ve všech těchto jmenovaných místech, jakož i v Novém Městě pražském svou nově zřizovanou českou a německou hereckou společností, skládající se ze synů a dcer /aus Landeskindern/ této země, pravidelné české národní hry /böhmische Nationalschauspiele/ a také německé operety, hry, pantomimy a balety.

Nic nepomáhalo a tak se vydali zástupci herců, byl mezi nimi Karel Antong a nejspíš i František Xaver Sewe, který z Vídně pocházel a měl tam důležité kontakty. S jejich pomocí se podařilo českým zástupcům dostat přímo k císaři a žádost, nově přeformulovanou, mu osobně doručit. Byl to tedy až samotný Josef II., známý příznivec divadla, který dal českým vlastencům své požehnání, se stavbou souhlasil, a dokonce na ni skromně i přispěl (což je jedním z historických paradoxů, že za vznikem prvního českého divadla stál panovník z údajně tolik nenáviděného rodu Habsburků). Svoji podporu přitom vyhlásil i hrabě Kolovrat, který byl tehdy přednostou dvorní kanceláře. 6. dubna 1786 tak byl vydán dokument, ve kterém se povolovalo „předváděti pravidelně české hry, německé operety, dohry a balety“.

Nakonec se velkým problémem nestalo úřední povolení, ale (jak to už v umění bývá) finance, které ani jeden ze zúčastněných neměl. Proto připomínalo toto divadlo skutečně spíš velkou boudu nebo stodolu než divadelní budovu. Velmi působivě tyto začátky popsal historik Petr Hora-Hořejš v šestnáctém díle svých Toulek českou minulostí. Cituji:

„…hned v roce 1786, kdo jiný by zavelel než rváč a dříč Thám, vzniklo první české zpola amatérské, zpola profesionální divadlo, skromné jak vesnická kaplička (Část herců byla tenkrát z angažmá v německém divadle vyhozena.)

Ten příběh prvního ,chrámu české Thálie´ vyvolává spíš nostalgii než úsměv.“

Stavbu na příslušném pozemku vybudoval jistý František Pfanner, v té době známý pražský tesař, který vše postavil na dluh, protože zmíněná vlastenecká společnost prostředky právě neoplývala. Zaplatit mu chtěli z výnosu představení, a to ve splátkách, které činily pouhé tři zlatky za týden. Že nešlo o žádné honosné architektonické dílo, dokládá fakt, že stavba trvala pouhý měsíc. Bohužel tehdy nikoho nenapadlo obrazem zaznamenat, jak vlastně první české divadlo skutečně vypadalo. Můžeme si ho ale představit jako velkou stodolu na pozemku o rozloze přibližně 20 x 10 metrů z prken, uvnitř které se nacházelo jen jednoduché jeviště a pár dřevěných lavic. Víme, že stěny byly dvojité a mezi nimi bylo seno, které mělo sloužit jako izolační vrstva – to aby diváci ani herci uvnitř nemrzli. Aby vnitřek nevypadal stejně nevzhledně jako exteriér, byly stěny pokryty jednoduchými tapetami z plátna.

Nad oponou se i tak vyjímal říšský orel, který měl na prsou štítek s českým lvem. Pod ním byl latinský nápis: „Sub umbra alarum tuarum vincit leo,“ což znamená: „Ve stínu tvých křídel vítězí lev.“

První základy byly položeny 11. května, premiéra první hry se odehrávala už 8. července. Příliš původních českých her v té době ještě neexistovalo, a tak se divadelní společnost rozhodla uvést překladovou hru Vděčnost a láska k vlasti od Augusta Wilhelma Ifflanda, německého dramatika, dále německou veselohru Paruky a pantomimu Pražské kuchyňky aneb Uhořelí sedláci, kterou připravil jeden z „ředitelů“ a zakladatelů – baletní mistr Sewe.

Samozřejmě, že se v Boudě hrála i později většinou představení překládaných her, a to především z němčiny, nicméně zde hrané hry byly představovány českému publiku především v češtině. A publikum přijalo tato česká představení s povděkem a nadšením, dokonce přes to, že rodným jazykem řady herců byla původně němčina. Na lavicích i v prostoru pro stojící diváky bychom nalezli i celou řadu tehdejších významných nadšenců a obrozenců a Boudu dokonce navštívil i samotný Josef II. v doprovodu svých generálů! Přispěl tehdy do pokladny divadla dvaceti pěti dukáty a údajně se zde objevil ještě jednou, dokonce zcela bez ohlášení.

Víme, že do repertoáru bývaly zařazeny i nepříliš kvalitní hry a frašky, které často trpěly špatným a rychlým nastudováním. Kulisy a rekvizity si obstarávali herci různě, jak se zrovna namanulo. Bohužel se nepodařilo dát dohromady potřebný finanční obnos, který požadoval magistrát za původní kulisy ze zrušeného divadla v Kotcích. „Bouda“ ale musela všude šetřit. I tak byl provoz divadla velmi nákladný, podnikatelské dovednosti zainteresovaných nebyly nijak veliké, ale hlavně samotná „Bouda“, především svým vzhledem, velmi vadila magistrátu, protože „hyzdila prostor Koňského trhu“. Už po třech letech se tak na místo vrátil stavitel Pfanner se svými dělníky a „Boudu“, jejíž stavba ani nebyla nikdy doplacena, v pár dnech rozebrali. Podle Miloše V. Kratochvíla se zde odehrálo víc než půl druhého sta překladových a původních českých her, u nichž ale většinou neznáme názvy.

Tak skončila historie Boudy neboli Královského-císařského vlasteneckého divadla. Neskončil tak ale její význam. Ten totiž známe i dnes. Snahy bratrů Thámových a jejich divadelní společnosti se staly základem pro budoucí české divadlo. Jako houby po dešti začaly vznikat nové české hry (v dalších dekádách již víme o víc než 300 divadelních českých kusech) a s nimi časem i české divadelní společnosti. Boudu tak můžeme s trochou nadsázky nazvat i „pravěkem“ Národního divadla a českého divadla vůbec.