Nezapomenutelný mecenáš Josef Hlávka

Byl to architekt a stavitel, přesto si článek o něm zaslouží být mezi ostatními tématy kolem zábavního umění. Vždyť kde by dnes bylo zábavní umění, kdyby nebylo kulturních institucí a mecenášů, kteří ho podporují tučnými finančními částkami? Ostatně nekrolog, který se objevil po jeho smrti v Právu lidu, hovoří jasně: „Byl milionář, český milionář, jenž bohatství svého nabyl při provádění velkých stavitelských projektů pro rakouský stát a k jehož cti dlužno říci, že tohoto bohatství užil způsobem co nejušlechtilejším k podpoře českého vědeckého a kulturního rozvoje.“

Pamětní deska na rodném domě Josefa Hlávky v Přešticích

Takovým mecenášem, dokonce jedním z nejvýznamnějších, byl v 19. století i Josef Hlávka. Narodil se 15. února 1831 v Přešticích do rodiny purkmistra Antonína Hlávky a jeho ženy Anny Stachové (Hlávkové). Není bez zajímavosti, že po matce byl Hlávka nižším šlechticem. Nicméně rodina nebyla právě z nejmajetnějších, a tak se nadaný Hlávka musel velmi usilovně snažit, aby se prosadil. A i když byl velmi inteligentní, zprvu se mu studijně příliš nedařilo. Až když se dostal na pražskou polytechniku, mohl uplatnit své největší nadání – výtvarné.

Nakonec se dostal na studia do Vídně na Akademii výtvarných umění a jeho talentu si všiml i česko-rakouský podnikatel a stavitel František Schebek. Ten oceňoval nejen Hlávkovu zručnost při výtvarném provedení návrhů, ale i jeho houževnatost a schopnost chápat širší souvislosti. Díky Schebkovi se Hlávka mohl seznámit se zednickou praxí, různými materiály a jejich zpracováním i s provozem na staveništích. Byl ještě studentem, ale zároveň se tak osvědčil, že se již po roce stal ředitelem kanceláře Schebkova podniku. Brzy měl na starost i vlastní projekty a přednášel na soukromé škole, kterou Schebek ve Vídni založil.

Malé portfolio umělců, které Josef Hlávka podporoval

Jako skvělý student získal roku 1854 zvláštní stipendium v podobě Římské ceny. Díky těmto prostředkům se mohl vydat na studijní cestu Evropou, takže si přivezl zkušenosti z Itálie, Řecka, Německa, Francie a Anglie, kde se v té době rozmáhala anglická gotika, která ho velmi ovlivnila. Už v roce 1855 ho vyzval architekt Heinrich Ferstel, aby mu pomohl s projekty pro dostavbu vídeňské banky, burzy a velkého votivního chrámu. Během spolupráce se mu podařilo vytvořit i návrh na budovu Národního divadla v Praze. Stačilo málo, a mohli jsme se dnes na vltavském nábřeží koukat na Hlávkovu budovu, která se umístila ze všech návrhů jako třetí v pořadí! Slušný úspěch na mladého – v podstatě začínajícího architekta.

František Schebek byl natolik nadšen svým chráněncem, že mu nakonec při odchodu do důchodu odkázal celý svůj podnik. Díky tomu se Hlávkovi naskytly možnosti, které by jako syn z chudé rodiny neměl. Vedení se ujal s obvyklou houževnatostí a následující roky zaměstnával na devatenáct architektů, kteří dokázali pod jeho vedením vést zároveň až padesát projektů najednou! Většinu z nich přitom sám pomáhal vyprojektovat do nejmenších detailů a všechny sám jezdil kontrolovat, aby vše probíhalo podle jeho předem rozplánovaných dispozic. Přitom často během týdne najezdil stovky kilometrů z místa na místo, protože jeho firma často stavěla na mnoha různých místech po celém mocnářství. Na jeho stavbách se nesmělo nic zpozdit, pokud k tomu nebyly skutečně pádné důkazy. I na tom se dařilo Hlávkovi vydělávat, protože z předem daných vítězných cen projektů mu bez zpožďování často zůstaly velké částky v rukách.

Budova opery ve Vídni nese Hlávkův architektonický „rukopis“

Jen mezi lety 1860 a 1869 se Josef Hlávka a jeho firma podíleli na nejméně sto čtyřiceti velkých stavbách, což byl v té době neuvěřitelný počet. Mezi nimi byly i projekty Dvorní opery ve Vídni nebo pražská porodnice U Apolináře, která byla v té době jednou z nejmodernějších nemocnic v Evropě vůbec. K vrcholu jeho práce ovšem patřila rezidence řecko-pravoslavného biskupství v Černovicích na Ukrajině (dříve rakouská država Bukovina), která kombinuje Hlávkův obvyklý historizující sloh s prvky staré byzantinské kultury. Na představené církve tak zapůsobil, že projekt ještě o několik budov rozšířili, a tak Hlávka navrhl nejen rezidenci, ale i budovy semináře, kněžského domu, chrámu a dalších budov. Dnes je areál na seznamu památek UNESCO a slouží univerzitě.

Hlávka vše stíhal, dokonce se dokázal v roce 1862 poprvé oženit s dlouhodobou přítelkyní Marií Čermákovou. Stavební tempo jeho firmy bylo však nesmírně veliké, a protože se osobně snažil podílet na všech projektech a neustále přejížděl z místa na místo, včetně Černovic, kde trvala stavba celých devět let, podepsalo se to na jeho zdraví. Na podzim roku 1869 se u něj projevila nervová choroba a na dalších deset let ochrnul, po celou tu dobu byl upoután na vozík. Protože mu tento hendikep spolu s horšícím se zrakem znemožňoval věnovat se dál práci, odešel z oboru a se ženou se přestěhoval na zámek v Lužanech, který dříve koupil pro svoji matku. S penězi si starosti dělat nemusel. Za předchozí roky podnikání si nastřádal skutečně slušnou sumu, kterou se mu ještě dařilo zvětšovat šikovným podnikáním na lužanském panství.

Na zámku měl Hlávka velmi solidní knihovnu obsahující několik stovek vzácných knih. Jeho zámek se později stal centrem setkávání řady významných osobností a umělců té doby, z nichž velkou část Hlávka finančně rovněž podporoval. Byli mezi nimi jak Antonín Dvořák, který zkomponoval pro kapli lužanského zámku slavnou Lužanskou mši, tak i Josef Suk, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Josef Bohuslav Foerster, Mikoláš Aleš, Julius Mařák, Julius Zeyer či Oskar Nedbal. Mnoho uměleckých děl tak nese stopy jeho podpory a my to ani netušíme. Například jen díky němu došlo k prvnímu vydání kompletních Sládkových překladů děl Williama Shakespeara, do nichž investoval nezištně celkem 3 200 zlatý, a mnohokrát finančně podpořil Nedbalovo České kvarteto, kterému platil zahraniční turné a nechával ho v jednom ze zámeckých sálů zkoušet. Mnoho děl českých umělců sám odkoupil. V roce 1904 tak daroval do obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění třicet čtyři obrazů, sto dvacet čtyři kreseb a další díla.

Budova studentských kolejí v Praze Na Zderaze

I když se Hlávka po delší době uzdravil, do práce se již nikdy nevrátil, pouze za účelem výdělku stavěl levné činžovní domy, z jejichž výnosů žil. Zato se věnoval četným aktivitám ve vlasteneckých společnostech, zasedal v mnoha komisích a finančně podporoval četné podniky a instituce. Když v roce 1882 zemřela jeho žena, začal podporovat ještě intenzivněji. Toho roku věnoval 22 000 zlatých na založení Českého univerzitního nadání, fondu, z jehož procentuálního výtěžku měli být každoročně podporováni tři studenti – vždy po jednom z právnické, lékařské a filozofické fakulty. Další rok založil s 25 000 zlatými podobný nadační fond pro Českou školu technickou, z jehož výdělku měli chudí studenti mít šanci cestovat, a ještě později věnoval 35 000 na nadaci Královské české společnosti nauk, z níž mělo být financováno vydávání vědeckých spisů. Pokračujme jeho příspěvkem 3000 zlatých Spolku českých inženýrů a architektů na cesty do zahraničí za účelem studia. V roce 1890 to byl on, kdo podporoval urychlenou opravu Karlova mostu po povodních a postaral se o ni. Na vlastní náklady přitom nechal vyzvednout několik soch, které se zřítily do řeky. O rok později věnoval 15 000 zlatých na vytvoření sochy sv. Václava na dnešním Václavském náměstí – dokonce její umístění před budovou Národního muzea prosadil on.

Největšími Hlávkovými úspěchy bylo faktické zřízení České akademie Františka Josefa I. pro vědu, slovesnost a umění, která se stala základem dnešní Akademie věd. Hlávka věnoval na tento účel 200 000 zlatých, což byla v té době astronomická částka. Stačilo to na zřízení instituce i na její několikaletý provoz. Poté, co se mu podařilo prosadit záměr na správných místech, se postavil do čela této instituce jako její první prezident. A protože pocházel sám z chudších poměrů a věděl, jak je pro některé studenty těžké dostat se k patřičnému vzdělání, založil Hlávka také vysokoškolské koleje, které byly určeny pro nadané studenty z chudých rodin, hlavně pro sirotky. Nechal je postavit v roce 1901 v sousedství kostela Na Zderaze podle návrhu Josefa Fanty. Byly určeny pro víc než dvě stovky studentů a fungovaly jako zcela samostatný areál s prádelnou, pekárnou, kuchyní a jídelnou, dále s čítárnou, knihovnou, tělocvičnou nebo hudebním salonkem. Prvním studentům na kolejích potom osobně sdělil poselství: „První vaše úspěchy zajistily vám pobyt v tomto ústavě. Snažte se, aby to nebyly úspěchy poslední. Vlastním přičiněním dostali jste se sem, hleďte proto, aby další úspěchy následovaly. Jen v práci tkví záruka všeho zdaru. Jen v práci je naše síla a záchrana.“

V roce 1882 zemřela na tuberkulózu Hlávkova první žena a o čtyři roky později se podruhé oženil se Zdeňkou Havelkovou, pěvkyní a klavíristkou, která mu byla oporou po celý zbytek svého života. Když v roce 1902 zemřela, zůstal Hlávka sám, obě manželství byla bezdětná. A tak v roce 1904 věnoval veškerý svůj zbývající majetek zvláštní Nadaci (Nadání) Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, který měla sloužit podpoře nadaných studentů. Za své života rozdal kolem 800 000 zlatých a 350 000 korun. Přesto když v roce 1908 zemřel, zbylo po něm v nadaci ještě téměř šest milionů korun a rozsáhlý majetek, ze kterého do ní přibývaly a stále ještě přibývají vysoké úroky a zisky. Nadace totiž přežila jak první republiku, tak i druhou světovou válku a komunisty.

Josef Hlávka, významný český mecenáš vědy a kultury, zemřel v Praze 11. března 1908. Pohřben je v rodinné hrobce v Přešticích. Nad jeho hrob pronesl profesor Antonín Randa, rektor právnické fakulty, následující výstižný projev: „Co v jiných zemích ke kulturním účelům poskytují stát nebo země, zčásti i vyšší bohaté kruhy společnosti, to pro národ český vykonal, skoro sám jediný, z lidu vzrostlý bohatýr ducha a práce Josef Hlávka.“

Tomáš Hejna