Nevyzpytatelná cesta Petra Spáleného

narozen 22. 3. 1944

Vzpomíná Josef Fousek

Petr Spálený a jeho ojediněle mužný hlas jsou vzácné originály. Když mě navštívili chmury, rozehnala je píseň „Plakalo bejby“. Naše cesty se setkaly v divadle Semafor ve skupině Miroslava Šimka. Hřálo mě u srdce, že jsem se mohl podílet svými texty na Perových písních (teprve skromně v závěru uvede tu nejslavnější).

I když byl mladší, byl pro mě učitelem. Naučil mě trpělivosti. Proč bych „na stará kolena“ neprozradil, že mé srdce se rozbíhalo radostí, když jsem slyšel své písně, které zhudebnil.

Říkalo se o něm, že je introvert. Můj syn, který s námi jezdil občas jezdil na zájezdových „šňůrách“ říkal: „Na Petrovo vyprávění se nedá zapomenout. Věděl jsem, že je skvělý zpěvák, ale má k tomu ještě skvělý anglický humor“.

V době, kdy jsem byl nemocen, byl pro mě skvělou oporou. Když jsem v nemocnici stál sklesle se zafačovanou hlavou a Petr přišel s manželkou Miluškou Voborníkovou na návštěvu, všiml si vyřazeného vozíku pro pacienty. Petr na něj ukázal a řekl „Nevěděl jsem, že ti sem dovolili vzít vůz!“. Poprvé po měsíci starostí jsem se zasmál. Petrova věta byla jednou z těch, které mi přinesly naději.

Říkal mi „Pepíku, musíš se uzdravit, čeká nás práce“. Petr zhudebnil text, který jsem před léty napsal v sanatoriu Jiřího Wolkera v Tatranské Poljance a Slávek Šimek ho uvedl v Semaforu. Byla to „Až mě andělé zavolají k sobě“ a Karel Gott za oponou řekl „On ví, o čem zpívá, tu píseň může zpívat jenom on“.

Z dálky slyším naši společnou píseň:

„Jó, tenkrát, když mě sláva hřála,
milion přátel já jsem měl,
pak štěstěna se obrátila,
a to už nikdo nepřišel.
Náhle jsem poznal, jak je člověk sám,
a že úspěch, ten je jen starej krám…
Kde jsou ta hejna dobrejch přátel,
co jsem měl.“

Přál bych si, aby z toho hejna přátel všichni neodletěli. Děkuji Ti za krásná léta spolupráce.

Petr Spálený byl uveden do Síně slávy zábavního umění.

(zaznamenal Václav Soldát)