OD DOMU K DOMU – KOLPORTÁŽNÍ ROMÁN

Těžko dnes potkáte podomního obchodníka – tedy alespoň pokud jde o knihy a časopisy; o podvodných „šmejdech“, prodávajících babičkám elektřinu, pojistky a léky nehovořme. Tradiční řemeslo podomního prodejce, jak se třeba živil i otec spisovatele Oty Pavla a také Franz Kafka, když nabízel v severních Čechách pojistky, už prakticky vymizelo. Na přelomu 19. a 20. století se však jednalo o povolání, které mohlo vydělávat slušné peníze, pokud byl podomní prodejce dostatečně chytrý, vynalézavý a zcestovalý. A prodávalo se skutečně ledacos. Zcela specifickou záležitostí byl ale podomní prodej knih a časopisů – někdy dokonce v „jednom balení“.

Jak se prodávalo?

Kolportéři či kolektoři, jak se prodejcům kolportážních románů a časopisů říkalo, obvykle mívali své „vyježděné trasy“ a měli i svůj okruh zákazníků, k nimž pravidelně chodili s novým zbožím. Řada obchodů se ale odehrávala jednoduše v hospodách. Takový kolportér přijel do vesnice či do města, posadil se do hospody na náměstí ke stolu, obhlédl situaci, a když se mu zdála sestava klientely dobrá, začal nenápadně vychvalovat své zboží. Obvykle míval sebou několik druhů románů a časopisů, někdy dokonce rozdával „vzorky“ prvních sešitů zdarma, aby klientelu přilákal k dalšímu obchodování. Případně míval u sebe tehdy populární kalendáře. Pod tímto termínem si ale nepředstavujte to, do čeho si děláte poznámky o schůzkách a narozeninách. Kalendáře byly tehdy vysoce univerzální „literaturou“ pro celou rodinu. Byly v nich nejen seznamy svatých a svátků, ale i rady pro zemědělce na jednotlivá období, pranostiky, lidová úsloví a zvyky pro jednotlivé církevní svátky, modlitby a k tomu bývala součástí řada povídek i pohádek.

Jen málokdy se ale živili kolportéři výhradně prodejem tohoto zboží. Většinou obchodovali se vším možným a literární dílka byla u nich spíš jako vítaný přivýdělek. A jak získávali své literární zboží? Jen marně byste je zpočátku hledali u větších nakladatelů nebo knihkupců – ti se od tohoto druhu zboží obvykle distancovali, protože ho považovali za méněcenné. Kolportéři tak museli přímo ke zdroji. Levné sešity se obvykle tiskly v menších tiskárnách, a to buď nákladem tiskaře, autora nebo samotného kolportéra. Stávalo se totiž, že šlo o jednu a tu samou osobu. Náklady byly malé, ale daly se dotiskovat, a tak se obyčejně nehromadilo zboží na skladě. To byla výhoda pro tiskaře i obchodníka. A když byl román už na světě celý a něco přeci jen zbylo, dal se svázat zbytek do vazby a prodávat jako kniha. To ostatně často dělali i zákazníci, kteří si zakoupené svazky podomácku svazovali do jednoduchých knížek.

Později se vydáváním kolportážních románů zabývali i seriózní nakladatelé, kteří už dokázali trh zaplavovat opravdu nebývalým množstvím. Šlo zpočátku o velký risk, do kterého musel nakladatel investovat nemalé částky. První čísla se obyčejně tiskla ve statisícových nákladech, další náklady se postupně snižovaly s ubývajícím zájmem klientů, až se číslo v posledním vydání ustálilo třeba na 10 000 kusů. Kolportéři a nakladatelé totiž průběžně sledovali zájem čtenářů a přizpůsobovali se mu. I přes to se vydávání románů vyplatilo a generovalo slušný zisk, zvlášť když se autorům platily vcelku nepatrné honoráře a prodejcům jen drobný podíl z prodeje. Obvykle si román vydělal nejen na pokrytí nákladů na tisk, ilustrace a sešitovou vazbu, ale vydělal přibližně třetinu až polovinu nákladů navíc.

Princip kolportáže

Celý princip v podstatě spočíval v tom, že prodejci takových románů neprodávali celé knihy, ale právě sešity na pokračování. A zatímco knihy byly vcelku drahou záležitostí, kterou si většinu času mohli dovolit jen lidé ze středních a vyšších vrstev a studenti se kvůli nim obvykle zadlužovali na celé měsíce, kolportážní romány v sešitech se prodávaly za drobné. Samozřejmě to mělo svá pro a proti. Z kolportážního románu si mohl člověk koupit pár kapitol, a když se nelíbil, další už si nekoupil. Občas se ale také stalo, že se další kapitoly čtenáři nedočkali, protože prodejce jednoduše nedorazil – chybička se vloudila. Lidé také měli dojem, že neutrácejí tolik peněz za zábavu, když je vydávají jen po pár krejcarech. I když ve skutečnosti se takový román na pokračování mohl pěkně prodražit. Známe i taková díla, která se dopracovala až ke dvěma tisícům stránek. Když by si tehdy lidé spočítali, kolik skutečně zaplatili za všechny sešity kolportážního románu, dopočítali by se často velkých sum.

Nevýhodou z dnešního pohledu byla na druhé straně často nízká úroveň textu a plytké zápletky. Velmi populární byly například tak zvané krvavé romány, založené na tom, že se v nich jednoduše mordovalo těmi nejhrůznějšími způsoby, páchaly se zločiny a vše se obalilo líbivým dějem – zkrátka detektivka na nejnižší možné úrovni. To ovšem odpovídalo vzdělanosti lidí z nižších vrstev, pro které byly kolportážní a krvavé romány určeny. A zvlášť když jim šikovný prodejce podsunul, že je to všechno na základě pravdy. Lidé zkrátka vždy milovali senzace, skandály a zločiny. Jedním z prvních takovýchto dlouhých krvavých románů na pokračování byl například Lips Tullian, který napsal už v 19. století Quidon z Felsů. I toto pravidlo má ovšem své výjimky.

Není autor jako autor

Mezi autory kolportážních románů jsou většinou dnes již zapomenutí spisovatelé, kteří se nikdy ve skutečnosti neprosadili. Najdeme ale mezi nimi i čestné výjimky. Tak například kolportážním způsobem vyšla celá řada populárních románů a novel slavného Karla Maye, velmi známé a populární byly kolportážní romány Johna Retcliffa, špatné nebyly kolportážně šířené romány Viktora Falka a i některá díla Josefa Svátka se objevila jako kolportážní romány. Vzhledem k laxnímu pojetí tehdejších autorských práv se ale daly najít mezi sešity i díly autorů jako Božena Němcová, Karolína Světlá a dalších. O kolportážní romány se pokoušel i Ignát Herrmann. Jaký byl ale nejznámější a nejúspěšnější český kolportážní román? Budete překvapeni – byl to Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška, ten román, který si získal nejen srdce českých čtenářů, ale který také dobyl celou Evropu a dokonce svět. To jsme ale už dostali do doby první republiky, kdy Jaroslav Hašek začal svůj román na pokračování psát a prostřednictvím svých přátel, zejména Františka Sauera, kolportážně šířit. Důkaz jeho úspěchu? Hašek, který uměl peníze utrácet, ale šetřit neuměl, nejen že dokázal prodejem svých sešitových románů splatit dluhy v Lipnici nad Sázavou, ale dokonce si za vydělané peníze mohl koupit i domek v podhradí, kde nakonec zemřel.

Vývoj kolportážního románu

Kolportážní román se začal rozvíjet především v německém prostředí po roce 1848, kdy došlo k uvolnění cenzury, a jeho zlatá éra započala v 70. letech. Proto máme zdaleka nejvíc informací právě z Německa. Víme třeba, že nesmírné popularity se těšily hrdinské romány o slavném zbojníku Schinderhannesovi, které ho prezentovaly nejen jako zbojníka, ale v podstatě i jako romantického hrdinu. Známe i další podobná díla, včetně Setníka Dreyfuse „na základě skutečných událostí“. Podobné sešitové romány se rojily pokaždé, když se stala nějaká velká historická událost. Války, bitvy, úmrtí, popravy. Lidé si rádi početli o věcech, které znali z novin a vyprávění v hospodě „něco víc“. Z Německa dokonce známe i některé zajímavá čísla. Třeba že románu Kat Berlínský se prodalo neuvěřitelného čtvrt milionu výtisků.

K německému prostředí jsme oficiálně patřili jako součást Rakousko-Uherska také my, a tak není divu, že se rozšířil i na naše území. Zprvu se u nás prodávaly zejména romány psané Německy, ale čeští vydavatelé a autoři se brzy poučili a začali vytvářet vlastní česká díla nebo neautorizované překlady. Běžní nakladatelé a knihkupci obvykle neměli tento druh literatury rádi, alespoň zpočátku. Jednak, jak už bylo řečeno, neměly kolportážní romány většinou valnou úroveň, hlavně šlo ale o konkurenční způsob prodeje a konkurenční zboží, někdy dokonce tištěné načerno. Nezřídka se stávalo, že nakladatel či knihkupec vydal nějaké dílo za velikých nákladů v kvalitním tisku a vazbě a román se potom objevil jako kolportážní dílo bez jeho vědomí. Zákony ale byly tehdy nejednoznačné, autorský zákoník v 19. století nebyl ještě pevně ukotven. Proto se kolportážní romány objevovaly na pultech knihkupectví jen výjimečně. I když ani to není pravda úplně.

Kolportáž a národní obrození

Kolportování české literatury je kupodivu na našem území výrazně spojeno také s prvním skutečně českým nakladatelem Václavem Matějem Krameriem a jeho Českou expedicí, zároveň také s tehdejšími vlasteneckými okruhy. Vysvětlení je jednoduché. Zatímco ostatní nakladatelé a knihkupci, o nichž tu už byla řeč, cílili svůj prodej zejména na klientelu střední městské třídy, Kramerius chtěl šířit literaturu i po venkově. Tam ale neexistovala knihkupectví, přes která by mohl svoji produkci šířit. Nejúčinnější formou tak pro něj byli právě kolportéři, kteří se v tomto směru stali nejen „cesťáky“ se zbožím, ale vlastně také nositeli myšlenek národního obrození a šíření českého jazyka. Kramerius tak vybudoval první účinnou síť obchodníků s českou literaturou na našem venkově, kteří nejen že prodávali české knihy a časopisy, ale vybírali také předplatné na české noviny a časopisy, díky čemuž měl Kramerius také jako první český nakladatel zajištěn účinný systém předplatného. Podobně potom fungovaly i rodící se vlastenecké spolky, jako třeba Matice česká. Tento způsob šíření vlasteneckých myšlenek si ostatně můžete představit i podle slavného Jiráskova díla F. L. Věk, kde se objevuje jako kolportér páter Matouš Vrba. Jirásek si jako předobraz vzal skutečného kněze Josefa Schmidingera, který opravdu zasvětil část života šíření zejména náboženské literatury a časopisů po českém venkově.

Začátek konce kolportážní literatury

Na začátku 20. století se knihkupci ocitli v krizi, zejména v období první světové války. Proč? Války a ekonomické krize jsou pro kulturu vždy obdobím úpadku, protože kultura je ze zásady oproti jiným potřebám zbytná! Kolportážní romány se ale prodávaly dál, i během války. Odbyt byl sice menší, ale důležitá byla pro lidi cena. Tak se udržel tento způsob vydávání a prodeje až do období první republiky, kam spadá právě vydávání nejslavnějšího českého kolportážního románu o dobrém vojáku Švejkovi. Nicméně i když se postupně tato forma obchodu s literaturou dostala do pozadí, nevymizela úplně. Naopak se posunula kupředu a došlo k jejímu novému vývoji. Už dříve některé vydavatelské redakce uveřejňovaly na pokračování romány, lidé si je vyřezávali po listech a podomácku lepili nebo šili do knih. Některé redakce se potom přizpůsobily tomuto způsobu šíření literatury a do svých deníků či týdeníků zařazovaly zvláštní přílohy. Ty spočívaly v tom, že jednotlivé kapitoly byly obvykle jednou týdně vytištěny na zvláštních stranách, na kterých byl text vysázen do podoby knižních bloků. Ty si lidé opět vyřezali či vystřihli z takových novin, většinou z víkendových příloh, složili si je podle stránkování do malých sešitků, prořízli na třech stranách, aby se dal sešitek otvírat, a mohli číst. Sešitky si potom lidé dali dohromady, sešili obyčejnou nití a dali do knihovny. Lidé tak měli za pár drobných novinky z domova i ze světa a k tomu i čtení. Redakce zase měly náplň novin na měsíce dopředu, romány mohly klidně vycházet i rok.

Éra klasických kolportážních románů ale pomalu končila. Vedle toho začal vycházet nový druh literárních děl, tak zvané rodokapsy, označované tehdy jako „morzakor“, tedy mor za korunu, a dnes považované za škvárovou literaturu. Šlo v podstatě o podobný druh literárního prodeje, jako u kolportážních románů, jen se prodávaly v trafikách a obvykle se nejednalo o romány na pokračování. A také se jednalo o novinku – westerny. Tyto příběhy v sešitech přivezli do Evropy američtí vojáci, kteří bojovali na západní frontě. Odtud se dostal tento žánr až k nám a získal si okamžitou oblibu. Proč? Na stránkách rodokapsů se totiž objevovaly vzdálené pláně Ameriky, bojovali tu kovbojové s původními obyvateli a lidé se tak mohli přiblížit tomu, co zatím četli jen v několika málo článcích populárních časopisů nebo doslechu. Vedle toho se daleko víc prosadil prodej žánru zvaného červená knihovna, tedy krátkých naivních románků určených toužícím mladým dívkám a postarším dámám v nešťastném manželství. Postupně přibyly i romány s prvky hororu, sci-fi a fantastiky, i když jejich obliba se podstatně rozšířila až mnohem později.

Konec kolportáže?

Teprve druhá světová válka skutečně zamezila prodeji kolportážních románů. Nacistickým úřadům se totiž podomní obchodníci nelíbili a pečlivě tento způsob prodeje hlídali a omezovali na minimum. Vždyť kdo by byl lepším odbojářem, než ten, kdo se pohybuje po vesnicích a městech a prodává volně zboží? Tak skončil i podomní obchod s kolportážními romány. Po válce je volně nahradil samizdat, v občasných obdobích volnosti některé drobné literární práce, několik levných sešitových edic, třeba Románové novinky, a po roce 1989 se nakonec znovu vrátily rodokapsy v celé řadě žánrově různě zaměřených edic. A tak se celá řada románových děl objevovala a později zase mizela. A dnes? V tomto druhu literatury žije odkaz kolportážního románu dodnes, ačkoliv se definitivně přenesl prodej těchto literárních děl na půdu trafik a stánků. Ještě stále se vydává několik westernových edic, existuje několik edic červené knihovny, kterou kdysi prezentovala hlavně edice Harlequin, a také se vydávají sešitové detektivní příběhy. Klasický prodej kolportážních románů a děl ale ve skutečnosti definitivně vymizel, stejně jako běžný podomní obchod jako takový.

Tomáš Hejna