Ofélie českého divadla

Co mají společného Jaroslava Kronbauerová, Ema Destinnová a Růžena Šlemrová? Zdánlivě nic. Ta první ovládla ve své době činohru Národního divadla, ta druhá zase světové operní scény a ta poslední stříbrné plátno, tedy film. A přesto je mezi nimi určité pojítko. Všechny je totiž učila herectví jedna žena, výjimečná a skvělá herečka a stejně dobrá pedagožka Otýlie Sklenářová-Malá. Všechny tři jí také později přiznávaly velké zásluhy na jejich hereckých úspěších a kariérách, a všechny na ni s láskou vzpomínaly. Například Jarmila Kronbauerová ve své knize Harlekýn pod hvězdami napsala:

„Paní Sklenářová v době, kdy mě začala provázet na prvních krůčcích do vysněného světa divadla, už nevyučovala. Bylo to nedlouho před její smrtí. Bývala znavená nebo nemocná, a tak se stávalo, že hodinu odřekla nebo odsunula. Ale zato dovedla hodiny využít plně k předání svých bohatých zkušeností. Za jeden z pilířů hereckých vědomostí považovala dobře mluvené slovo a trvala neústupně na jasné a zřetelné vokalizaci. Byl to rozumný a užitečný úvod k herecké práci, která může začít právě až po zvládnutí určitých technických předpokladů, mezi nimiž zaujímá řeč prvé místo.“

Otýlie Malá, jak znělo její dívčí jméno, se narodila 12. prosince 1844 do rodiny vojenského lékaře Jana Malého, a to ve Vídni. Po otci tedy byla Češka, zatímco po matce Němka, tedy Rakušanka. Díky tomu vyrůstala Otýlie Malá původně ve zcela německém prostředí a jako malé dítě skoro vůbec nemluvila česky. A dost možná by se to vůbec nikdy nenaučila, kdyby jí v jejích osmi letech nezemřela matka. Protože otec neměl na její výchovu čas, poslal ji k babičce, která žila v Čechách. V osmi letech se tak německy mluvící Otýlie Sklenářová dostala do Dolního Bousova, kde se velmi brzy zapojila mezi místní děti. Jazykovou bariéru překonala poměrně rychle, chodila do místní české školy a za nedlouho se jí u babičky tak líbilo, že ani nechtěla odjet. Pouhé čtyři měsíce po svém příjezdu slibovala v dopise otci, že: „se přičiní, aby vždy pobožná, pilná a čistotná byla, aby ještě déle v Čechách zůstat směla“.

Pobyt na Mladoboleslavsku, v prostoru nadmíru vlastenecky orientovaném, kde působili přední čeští vlastenečtí pedagogové, myslitelé a umělci, jí svědčil a s řadou z nich se také osobně seznámila. To už se do Čech přestěhoval i její otec a Otýlie Malá se za ním přestěhovala do Prahy. Tam naplno propadla touze stát se umělkyní. Již jako malá prý chodila ráda od divadla, odkud ji otec musel často spící odnášet domů – ne proto, že by se nudila, ale že byla ještě příliš malá na tak vážné kusy a při delších vystoupeních nedokázala tak dlouho udržet pozornost. Sama o tom napsala:

„Do divadelních her chodila jsem již velmi záhy. Tak záhy, že jsem tam pokaždé usnula a domů mne na rukou odnášeti museli – ale hned dne následujícího chtěla jsem tam zase. A když ne do divadla velkého, šla jsem aspoň do marionetního v Pratru a svlékla vlastní panny své, jen aby marionetní paní ředitelka mohla obléci své loutky lépe.“

Už v roce 1862 vystupovala ve Vídni s ochotníky v amatérském divadelním představení Raupachova Ducha času pod pseudonymem Svobodová – to bylo v době, kdy se na pár měsíců vrátila zpátky k otci. Ten se ale později přestěhoval s rodinou do Čech. Se svým nádherným hlasem chtěla původně zkusit dráhu operní pěvkyně – a jistě by i na tento obtížný herecký obor měla nadání a odvahu. Jenomže po roce studia zpěvu ve škole Františka Pivody, kam ji ke Karlu Čechovi doporučil samotný Ladislav Rieger, došly otci peníze a Otýlie Malá se musela svého snu vzdát. Alespoň toho pěveckého. Otec jí ale nechtěl bránit v úspěchu, a tak jí zaplatil alespoň divadelní lekce u Elišky Peškové. U této skvělé herečky, která by si zasloužila přízvisko „První dáma českého divadla“, protože tou po boku svého manžela Pavla Švandy ze Semčic skutečně byla, získala jedinečnou průpravu do dalších let. A geniální herecký talent projevila Otýlie Malá hned na začátku své kariéry, a vizitkou jí byl po zbytek života.

Byla přijata do Prozatímního divadla a ihned vzbudila zaslouženou pozornost. Její cesta ale byla navýsost překvapivě rychlá. Nedlouho po jejím přijetí onemocněla jedna z kolegyň a Otýlie Malá musela přes svůj mladý věk, a vlastně i nezkušenost se skutečným herectvím na velkém jevišti, zaskočit v hlavní roli. Nejspíš to i pro ni musel být šok, stejně jako pro Jakuba Seiferta, po jehož boku se měla poprvé objevit v hlavní roli v Panně Orleánské od Friedricha Schillera. Zatímco diváci byli zvědaví, někteří kritici lámali nad Otýlií Malou již od začátku hůl, včetně Vítězslava Hálka, který o ní v jednom ze svých článků ještě před premiérou výrazně pochyboval, aby se jí později omluvil.

Ano, její první představení jistě nebylo bez chyb, ale Otýlie Malá všechny nadmíru překvapila svým vystupováním a zejména hlasem. I když byla velmi mladá, její herecká průprava spojená s talentem byla tak vynikající, že si hned napoprvé získala obecenstvo i většinu kritiky. A to zdaleka ne díky tomu, že na divadelních cedulích byl nápis, že herci žádají o schovívavost. Ano, nebyla ještě hotovou herečkou, stále byla na začátku, ale ten začátek byl skutečně velkolepý. I Hálek se jí po vystoupení omluvil, a další kritici o ní psali jako o Minervě, která „úplně vyzbrojena vyskočila z hlavy Jupiterovy“. Ten samý Hálek po premiéře napsal: „Máme tragickou rekyni, jaké jsme dosud neměli. Byl to pravý triumf, jejž slavila Otilie Malá.“ Byli samozřejmě i tací, kteří jí vytýkali první i poslední chybičku. Jan Novák napsal, že: „Slétli se na ni jako sršni a štípali ji ze všech stran.“ Ovšem při zpětném pohledu to zase tak „horké“ opravdu nebylo.

Začínala s nízkou gáží 50 zlatých měsíčně, což bylo tak akorát pro nejnutnější přežití. Přitom Otýlie Malá nepřevzala role jen tak po někom, ale po tehdejší primadoně Kolárové, která do té doby hrála většinu hlavních dramatických rolí. Sklenářová Malá byla naprostá začátečnice, ale zároveň nezačínala v malých roličkách a nastoupila rovnou do vln rozbouřené herecké řeky. Jak tehdejší pamětníci a novináři psali, téměř třicet let hledali čeští kritici a divadelní ředitelé někoho, kdo by se Kolárové vyrovnal. A najednou tu byla velmi mladá herečka na začátku své kariéry, která ji dokázala nejen alternovat, ale opravdu nahradit, a to ještě zdaleka nebyla na vrcholu svého hereckého umění. Až na nátlak samotného Riegra, který nad herečkou držel dlouhé roky ochrannou ruku, se jí plat zvýšil na zasloužených 600 zlatých ročně, i když s podmínkou, že si sama bude platit kostýmy. To bylo ale v té době naprosto běžné.

Při tom všem Otýlie Sklenářová nekopírovala ničí styl. Její učitelka herectví, už zmiňovaná Eliška Pešková, tvrdila, že je její žákyně bez výrazu v hlase a tónu, že je svéhlavá, a tak u ní skončila velice brzy. Paradoxně Sklenářové pomohl její manžel, který jí dal doporučení, po kterém nastoupila do Prozatímního divadla a úspěšně odstartovala – ani učitelé nemají zkrátka vždycky pravdu, a Eliška Pešková to jistě ráda uznala. Stejně tak Hálek, co ji ještě před její první velkou premiérou tak odsoudil, později napsal: „U nás právem a často naříkáno na nedbalost, jaká panuje nejednou k českému slovu na jevišti; Malé se nikdy tato výtka činiti nemůže; jejími ústy plyne česká mluva vždy čista, plna, ušlechtilá, že nám zvoní veškerou svou lahodou.“ A Neruda k tomu přidal, že: „obecenstvo už nemiluje herce kvůli tragedii, ale snese tragedii ještě k vůli paní Sklenářové-Malé.“

Jen v prvních osmi měsících na scéně sehrála patnáct hlavních rolí. 220 klasický postav, tedy přibližně, to byl kompletní výčet rolí Otýlie Malé, přičemž počet odehraných představení se dá odhadnout jen velmi těžko. V době své slávy totiž Sklenářová-Malá hrála téměř každý den, patřila k nejvytíženějším hercům. Až později se bavíme o Otýlii Sklenářové-Malé. I v tomto případě je na vině Prozatímní a později samozřejmě Národní divadlo, kam Otýlie Malá automaticky v roce 1881 přestoupila. Krásná herečka se zalíbila tehdejšímu tajemníku Prozatímního divadla a advokátovi Josefu Sklenářovi, a on zase jí. A tak se v roce 1867 vzali. Otýlie Sklenářová si ale nechala kvůli své kariéře i dívčí jméno, a tak vznikla ona verze s pomlčkou, pod kterou ji známe dnes. Mimochodem pracovní nasazení, s jakým se ujímala své práce na jednotlivých rolích, ji málem stálo život už po prvních letech u divadla. Šla z role do role, trávila hodiny přípravami, příliš nejedla ani nespala a vše dospělo do bodu, kdy ze své práce ještě ve velmi mladém věku vážně onemocněla. Konkrétně u ní došlo k chrlení krve a lékaři jí usilovně radili, aby se divadelní kariéry vzdala. Nepodlehla, neskončila.

Během prusko-rakouské války v roce 1866 došlo k rozpuštění souboru Prozatimního divadla. Jeho ředitel Franz Thomé měl oprávněnou obavu z pruské okupace Prahy a ze skutečnosti, že v takové době by divadlo neuživil. Čeští herci ale nemínili přestat hrát, a tak se rozhodli založit družstvo, které se dál staralo o hraní českých her v Novoměstském divadle. K hlavním představitelům patřili ředitel František Pokorný, Bedřich Smetana jako šéf opery, Josef Jiří Kolár coby ředitel činohry a tajemník Josef Sklenář. Otýlie Malá, tehdy ještě svobodná, samozřejmě nezůstávala stranou a získala i zde angažmá, a to za 1200 zlatých. Když se podíváme zpětně, nejdřív si tím pomohl Josef Sklenář. Díky finančnímu zajištění se totiž mohli v roce 1867 vzít. O rok později byly položeny základní kameny k Národnímu divadlu. Manželé Sklenářovi nemohli stát opodál.

Několik desítek let vládla Otýlie Sklenářová-Malá na hlavní scéně Prozatímního i Národního divadla jako jedna z nejvýraznějších, nejlepších a nejdůležitějších dramatických hereček. Vedle velkých rolí v dramatu zvládla hravě také role komické, přestože žádnou komičkou nebyla. Hrála také snad všechny ženské role v Shakespearovských hrách. Snad ještě raději, než na prknech velkého divadla, ale vystupovala na pohostinských zájezdech, protože chtěla být herečkou pro všechny diváky.

Nicméně čas byl neúprosný, a nemluvíme o přibývajícím věku samotné herečky. Měnil se ale také vkus obecenstva, a generace Otýlie Sklenářové-Malé pomalu končila svůj vrchol, noví režiséři, noví dramatici a noví diváci již naléhavě chtěli a potřebovali něco jiného. Vzhůru se již šplhali noví herci, nová generace, a to často velmi nevybíravě. Potkalo to i Otýlii Sklenářovou-Malou, která se málem stala obětí zákulisních intrik a v jednu chvíli byla dokonce rozhodnuta dobrovolně z divadla odejít. Tehdy ale zasáhli umělci z okruhu Lumírovců, například Svatopluk Čech, kteří se oblíbené herečky veřejně zastali a svojí podporou jí vlili novou odvahu do žil.

Otýlie Sklenářová, tak jako její vrstevníci, včetně už vzpomenutého Jakuba Seiferta, museli jít postupně stranou. Na rozdíl od něj a jiných to ale pocítila sama a odešla tak s hlavou vztyčenou. Přesto i když jí končila smlouva v divadle v roce 1902, na nátlak veřejnosti jí nakonec divadlo muselo poslední smlouvu o rok prodloužit, tak moc ji chtěli mít diváci i kritika na jevišti. Sklenářová-Malá tak hrála na naší přední scéně téměř 40 let bez přestávky! Mimochodem za celou dobu jejího působení v Národním divadle nepřijala jedinou nabídku ze zahraničí, vyjma několika rolí v ochotnických představeních, která brala jako zpestření i jako povinnost k divadelním múzám a českému divadlu. Jezdila také na zájezdy se souborem Prozatímního divadla a z osobního výdělku věnovala několik tisíc zlatých na stavbu Národního divadla. Se souborem Národního divadla potom vystupovala před našimi krajany například ve Vídni nebo v chorvatském Záhřebu. Po jejím posledním představení, které sklidilo nadšené ovace diváků, bouřlivý potlesk ve stoje a kde byla zahrnuta květinami, se jí dočkalo ještě jedné velké poklony. Poté co nasedla do připraveného kočáru z něj čeští studenti vypřáhli koně a sami se ujali tažení. Takto ji dovezli až před její byt v Resslově ulici. Když odešla v jednom z novinových článků se psalo:

„S jeviště českého divadla mizí těchto dnů slavný, veliký a významný zjev, s jehož jménem nerozlučně sloučena je takřka celá historie rozvoje českého dramatického umění, všech jeho začátků, šťastných i neblahých dnů, jeho rozkvětu i konečného vítězství. Otylie Sklenářová Malá, vynikající tragédka, slavná a geniální umělkyně, opouští dne 3. května t. r. české divadlo, jemuž zasvětila všechno svoje ryzí umění, všechny svoje sny a touhy, čtyřicet let svého poctivého nadšení a horoucí lásky tak, jak krásně to dovedla přislíbiti již při slavnostním představení v Novoměstském divadle 5. května r. 1873, pořádaném na počest desítileté její činnosti, významnými slovy: »Veškerou silou se přičiním, abych mohla jednou říci: Českému divadlu, národu svému věnovala jsem celý život svůj!«“ (Karel Engelmüller, Zlatá Praha 1903)

Otýlie Sklenářová-Malá, jak se uváděla od své svatby, ovdověla v roce 1890. Po odchodu z Národního divadla v roce 1893, kdy naposledy zahrála roli Hermiony v Zimní pohádce Williama Shakespeara, se pustila naplno do úlohy učitelky herectví, kterou začala už v roce 1873 v operní škole Bedřicha Smetany. Později se ale soustředila pouze na výuku běžného divadla. Mezi roky 1892 a 1894 učila v dramatické škole Národního divadla a od roku 1893 působila jako profesorka na konzervatoři. K jejím žákyním patřilo několik významných divadelních i filmových hereček.

Byla nadšenou vlastenkou, působila v mnoha ženských spolcích, dalo by se říct, že byla i feministkou, přestože nepropagovala toto hnutí nikdy otevřeně a vždy byla velmi zdrženlivá. S manželem se potkala u divadla, a to je spojovalo celý život. Ale pravý význam Otýlie Sklenářové-Malé pro české divadlo spočíval v tom, že se prosadila vlastním talentem, že se nedržela žádné velké herecké školy, i když měla možnost učit se od skutečně velkých umělkyň, a že měla odvahu přistupovat ke svým rolím volně, civilně, bez patosu, který byl tehdy běžný, přesto s nejvyšší možnou profesionalitou. Tyto aspekty jejího hereckého výrazu dnes zdůrazňují historici jako nejdůležitější a Otýlie Sklenářová-Malá se jimi zařadila mezi průkopníky českého divadla.

Za své herecké umění získala ještě během života několik ocenění, třeba záslužný kříž s korunou, zlatou medaili města Prahy nebo čestné členství Národního divadla. Václav Brožík byl natolik unesen jejím talentem, že jednomu ze zpodobnění v Národním divadle, konkrétně Libuši v přemyslovském cyklu, dal právě její tvář. Také Josef Mánes se nechal uchvátit ladným zjeve Otýlie Sklenářové-Malé, která měla k hlasu také nádhernou tvář a štíhlounkou postavu. Vytvořil proto její portrét, který se ale bohužel ztratil, když byl z jeho pozůstalosti věnován Národnímu divadlu. A v roce 1933 byla v parku vedle budovy Národního muzea slavnostně odhalena její socha, který je dílem Ladislava Šalouna.

Když 23. února 1912 po dvouletém boji s rakovinou zemřela, v jednom z nekrologů:

„Příroda nebyla skoupá vůči této ženě. Vypravila ji bohatě k jejímu úkolu. Dala jí vábnou krásu. Zušlechtěnou krásu kmene. Ne oslnivou, dráždivou a o rozum připravující, nýbrž onu, z níž vyzařuje teplo, v jejíž atmosféře jihneme, která poutá, ale nesvírá okovy. Tři zbraně a nástroje dramatického umělce měly u ní tutéž povahu: oko, hlas a gestus. Oko zvábilo, hlas okouzloval, gesto mělo klasickou linii. byly cele ve službách umění její doby, které se netopilo v mučivých psychologických sekcích, aniž od herce žádalo nervosní rozčilení. Samo se dotýkalo víc mysle, nežli aby rozdražďovalo čivy. Byli na řadě rovné, od všednosti a náhodností pečlivě očištěné karaktery. Linie znamenala krásný obrys, řeč plynula ozdobným proudem. Tedy pathos, deklamace a vzlet. Ano. O. Sklenářová-Malá byla jejich uměleckým vtělením.“ (Zlatá Praha, 1912)

Na Olšanské hřbitovy, kde je dodnes k vidění její náhrobek i s věrnou podobiznou, se s ní při pohřbu přišla rozloučit řada kolegů a osobností a celé zástupy jejích věrných diváků. Bohužel současná paměť lidí je víc než děravá, a na mnoho velkých osobností se zkrátka zapomíná. Hlavně mladším generacím je historie naprosto lhostejná, stejně jako význam většiny historických osobností. I Otýlie Sklenářová-Malá dnes mnoha mladším lidem příliš neřekne. Ale pro lidi se zájmem o divadlo a české zábavní umění je její přínos stále živou záležitostí.

Tomáš Hejna