Přední dramatici počátků českého divadla. III. díl – Josef Jiří Kolár

Josef Jiří Kolár

(9. 2. 1812 – 31. 1. 1896)

Byl současníkem Tyla a v mnohém si byli podobní – dokonce byli přáteli a Kolár se pravděpodobně dostal k divadlu právě díky Tylovi. Přesto mezi nimi rozdíl byl. Kolárovi se nikdy nepodařilo jeho díly ta Tylova dostihnout. Jeho podíl na rozvoji českého divadla je však neméně podstatný.

Příznivec Byronův

Na rozdíl od Klicpery nebo Tyla se Kolár narodil jako dvanácté dítě zámožného pražského obchodníka s textilem, a tak neměl o prostředky nouzi. V matrice bychom však jeho dnes známé jméno hledali jen stěží. Původně se totiž jmenoval Josef Kolář. Přejmenoval se pod vlivem básníka Jána Kollára, jehož poezie si velice vážil, a také na počest svého oblíbeného anglického básníka George Gordona Byrona. To ale však až později.

Nejprve studoval v Praze na gymnáziu a na Karlově univerzitě. Krátce studoval i v Budapešti, a to medicínu a filozofii. Tento druhý obor ho provázel po zbytek jeho života. Během studia se také naučil několika jazykům a jako vychovatel ve vysoce postavené rodině uherského šlechtice se podíval do Německa a Francie, dokonce i do Turecka. V Pešti se však výrazně projevilo jeho vlastenectví. To když se jistý uherský důstojník vysmíval Slovanům a vyprovokoval tak Kolára k souboji. Ten byl velmi těžce zraněn. Po celou dobu se zabýval literaturou, především poezií. Ovšem až do svého návratu do Prahy se jimi zabýval výhradně soukromě. Chtěl totiž být vědcem, o dráze umělce rozhodně neuvažoval.

K divadlu se dostal díky Tylovi

Když se vrátil do Prahy ze studií a z cest, dostal se v Praze do okruhu vlastenců kolem českého divadla a literatury. Jedním z nich byl také Josef Kajetán Tyl, který v té době vedl Kajetánské divadlo na Malé Straně. Ten ho přesvědčil, aby zkusil hrát s tímto poloochotnickým divadelním spolkem. Kolár souhlasil a začal vystupovat jako herec. V divadelním a literárním prostředí se mu nakonec tak zalíbilo, že dráhu vědce, na níž se připravoval, zcela odložil stranou (přestože zájem o nejrůznější vědecké obory měl do konce života). V Tylově divadle se vypracoval z menších rolí až do čela souboru a po smrti Karla Hynka Máchy ho plně nahradil. Podle dobových svědectví šlo o herce tělem i duší, jehož mimika a gestikulace dotvářely jím hrané postavy a povyšovaly je na umělecké skvosty. V německých hrách, v nichž hrál ve Stavovském divadle, dostával především role vojenské a salonní, v českých hrách roly rytířské, hrdinské a romanticky rozervané.

V roce 1842 se stal Kolár stálým členem Stavovského divadla, kde po několik měsíců ve stejném roce režíroval několik českých her v nově postaveném a otevřeném Novém divadle v Růžové ulici. Střídavě zde potom režíroval spolu s Tylem. Na jevišti působil dlouhá léta a v roce 1859 se zde dokonce stal režisérem české činohry. Sám se přitom zabýval vlastní dramatickou tvorbou, překládáním Shakespearových, Schillerových a Goethových děl i publikováním kritik, odborných statí o divadle a drobných próz a básní.

Když bylo postaveno Prozatímní divadlo, stal se Kolár členem také zdejšího divadelního souboru a v krátkém období působil jak v Prozatímním, tak i ve Stavovském divadle. Po dvou letech se ale rozhodl zůstat pouze na své staré scéně, protože měl zdravotní i existenční problémy. Stavovské divadlo mu dávalo jistotu obživy. Svůj podíl na tom měl i Pavel Švanda ze Semčic, v té době vedoucí činohry a dramaturg Prozatímního divadla. S ním měl Kolár dlouhodobé neshody, které se rozhodl řešit svým odchodem. Do Prozatímního divadla se vrátil až v době, kdy se vedení ujali mladočeši. Ti si Kolára vybrali v roce 1866 jako vrchního režiséra a o dalších šest let později k tomu získal i pozici uměleckého ředitele. Už v roce 1873 ale musel obě funkce složit, protože mu byla vytýkána malá podpora původních českých autorů a děl. Později už v divadle pouze hostoval. Vrátil se až do již stojícího Národního divadla, kde roku 1881 získal funkci dramaturga. Dlouho zde však z mnoha důvodů nevydržel. Jedním z nich byl jeho věk, který mu již neumožňoval věnovat se práci naplno a hereckým rolím už vůbec ne.

Dílo, na které se zapomnělo

Zatímco hrál na jevišti a režíroval nejrůznější hry, věnoval se Kolár i vlastní dramatické činnosti. K jeho nejznámějším divadelním hrám patřily Žižkova smrt (1850), Magelona (1852), Pražský žid (1871) či Smiřičtí (1882). Později byl mladší generací autorů kritizován, že do svých her přejímá příliš mnoho cizích vlivů nebo že se v některých případech nechá příliš inspirovat cizími díly. Nicméně význam Kolára spočívá především v jeho práci překladatelské, jejímž výsledkem bylo několik překladů Shakespeara, například jeho Hamleta, Macbetha nebo Kupce benátského.

Kolár byl ale činný také v nejrůznějších časopisech a novinách, například v Tylových Květech a Vlastimilovi, Bohemii, Včele, Lumíru a dalších. Uváděl zde nejrůznější kritiky a divadelní referáty, ale i vlastní drobné povídky, které měly převážně historické pozadí a často obsahovaly fantastické prvky, které by je dne zařadily do žánru fantasy literatury či jemného hororu. Na rozdíl od her ale nebyla tato drobná próza příliš ceněna a Kolár patřil spíš k průměrným spisovatelům, i když jsou z nich znát vlivy jeho vzorů E. T. A. Hoffmanna a Jeana Paula. Co však bylo u čtenářů v oblibě, to byly překlady, které Kolár rovněž uveřejňoval ve zmíněných kulturních periodikách. Čtenáři tak často poprvé mohli číst v češtině některé básně Byrona, třeba jeho Hebrejské melodie. Populární byla i jeho překladová verze Goetheova Fausta. Významná však byla jeho účast na přípravě vydání almanachu Lada Nióla, který byl od roku 1848 prvním větším vzedmutím české literatury a kultury v jinak tvrdém porevolučním bachovském prostředí.

Závěr života

Jako mnoho jiných se i Kolár zapojil do revolučních bouří roku 1848. Když vše skončilo, dostal se Kolár do vězení a byl vyšetřován a později hlídán. I tak, jak bylo řečeno výše, mohl vcelku nerušeně hrát, psát i režírovat, čímž se lišil od Tyla. V roce 1866 se navíc dočkal penze, a tak se již nemusel bát o finanční zajištění sebe a svojí rodiny. Tou dobou byl totiž už dvacet tři let ženatý s herečkou Annou Manetínskou, s níž měl dceru. Ta se stala významnou klavíristkou, jejíž jméno bychom našli v odborných slovnících pod A jako Auspitzová, což bylo její příjmení poté, co se provdala.

V závěru života se věnoval jen svému psaní. Kromě řady povídek tehdy vznikla dnes cenná díla V staré Praze – Kulturní obrazy z doby minulých a Světem bludů – Z kulturních obrazů Starého Města Prahy. Tato díla jsou výjimečným důkazem, jak vypadala Praha a její kultura ve druhé polovině 19. století. Kolárův zdravotní stav se v 90. letech neustále zhoršoval, ačkoliv se podrobil i namáhavé operaci. V roce 1895 dostal zápal plic a zemřel. Pochován byl na Olšanských hřbitovech.

Filip Mácha