Příliš rychle zmařený talent

Když se řekne dirigent, na mysli nám ihned vytane kdosi důstojně oděný do dlouhého fraku, vesty, luxusní košile „frakovky“, nejčastěji s motýlkem pod krkem a především s bílou taktovkou, která v žádaném rytmu „tančí“ před orchestrem, pro který je její špička středobodem všeho dění v sále. Ano, hudebníci nevnímají sál plný lidí, nevnímají většinou ani zpěv na jevišti nad nimi, snaží se nevnímat průběžný potlesk a vše to ostatní, co bychom nazvali vedlejším ruchem. Jen kmitající špička taktovky coby prodloužená ruka dirigentova, která určuje rytmus a kdy má kdo hrát. A i když se nám může zdát, že tato profese je postradatelná, a i když se jí dost možná někteří smějí, protože nechápou princip dirigování a orchestrálního hraní, je dirigování nesmírně obtížná věc, tak jako hraní v orchestru podle taktovky. To je ale všeobecná definice. A teď si představte, jak asi muselo být hráčům orchestru, když při tom urputném sledování taktovky, obtížným hraním na hudební nástroje a čtením partitury ještě museli odolávat pohledu na půvabnou dirigentku. Ano, i v tomto povolání najdeme ženy. A nejznámější u nás byla Vítězslava Kaprálová.

Pamětníci vzpomínali, že nebyla tak krásná, jako některé filmové hvězdy té doby, a že se nejednalo o žádný sexuální idol ani o velkou manekýnu. Ale když už o ní hovořili nebo psali, tak nezapomínali zdůrazňovat, že když se s lidmi bavila, byla okouzlující, usmívala se, zářila, uchvacovala přirozenou inteligencí a šarmem. To z ní činilo neobyčejně žádoucí dívku, která prý pobláznila nejednoho diváka i kolegu. Alespoň to o ní vždy s patřičnou úctou tvrdíval Jiří Mucha, který sám poznal její kouzlo a na pár týdnů se stal jejím manželem. Takový výtrysk vášně dokázala Vítězslava Kaprálová v muži vyvolat.

Narodila se 24. ledna 1915 v Brně v muzikantské rodině. Zejména otec byl úspěšný žák Leoše Janáčka a zapsal se do historie jako velmi úspěšný ředitel soukromé hudební školy v Brně na Králově Poli, kde hlavně po první světové válce neučil jen hře na klavír, ale také teorii, kterou studoval u Vítězslava Nováka. Také její maminka byla hudebně velmi nadaná, nádherně zpívala a v mládí toužila stát se operní zpěvačkou. Neprosadila se, ale stala se alespoň učitelkou hudby, a tak vyrůstala Vítězslava, jinak také „Vitka“, ve skutečně produktivním hudebním prostředí, které ji od dětství formovalo. Tedy částečně. Rodiče se totiž kvůli častým hádkám formálně rozvedli, už když jí bylo osm let. Její otec byl také několik let v armádě Rakousko-Uherska v Albánii během první světové války, takže si ho jako malá příliš neužila. To ovšem neznamená, že by po obou rodičích nezdědila talent a nepřijímala z obou stran rady do života i povahové rysy – naopak… Ovšem zanechalo to na ní velmi hluboké stopy. 

Protože rodina za první světové války sotva přežívala, byla doma často nouze o jídlo, a tak bylo dětství „Vitky“ provázeno neduživostí. Od dětství byla často nemocná, hubená a pobledlá, prý také zádumčivá, i když v tomto ohledu si být jistí nemůžeme – její matka si nikdy nepřipustila, že by její dcera neměla pohodlné dětství v milující rodině. Nicméně pravdou je, že rodiče měli málo času, a tak bývala malá „Vitka“ často sama doma. Někdy dokonce neměla ani co jíst. Občas se prý totiž stávalo, že za války matka a později oba rodiče na dceru zapomněli a jednoduše jí doma nenechali nic k snědku. Takto opuštěná zůstávala doma už ve velmi útlém dětství, až později si otec uvědomil riziko a občas přinutil některého z přátel, aby se na jeho dceru zašli při cestě alespoň podívat. Vyvoďme z tohoto truchlivého obrázku dětství alespoň jedno pozitivum – z Vítězslavy Kaprálové se díky tomu stala silná a samostatná osobnost, byla zvyklá se o sebe postarat ve všech směrech, uměla přežít.

Projevovala se jako nadané a rozhodně i geniální dítě, jenomže její rodiče neuměli tuto skutečnost přijmout a ocenit. Výkony, které jejich dcera podávala, brali jako samozřejmost. Už ve čtyřech letech hrála velmi zdatně na klavír, ovšem ne jen tak po paměti – číst noty se naučila dřív než písmena a současně s tím se učila i základy kompozice – v pěti letech hrála s otcem čtyřručně. Bohužel ostatní výchova jejích rodičů na ní zanechala dopady na zbytek života. V osmi letech se u neduživé a podvyživené „Vitky“ poprvé objevila tuberkulóza a musela několikrát na delší dobu odjet na léčení do lázní ve Starém Smokovci – z domova byla celkem víc než rok, a tam si také poprvé všimla, že je ve většině věcí mnohem dál než její vrstevníci a že si s nimi nerozumí.

To už byla rozhodnuta, že se bude v životě věnovat jen a jen hudbě, že bude úspěšnou klavíristkou, skladatelkou a dirigentkou. Za svým cílem si neomylně šla. V lázních si sama vymyslela cvičení pro prsty, aby se zvětšil jejich dosah na klávesách – na dlouhé hodiny si dávala mezi prsty korkové špunty. V devíti letech zkomponovala úctyhodnou skladbu V říši bájí. V deseti letech složila další velkou skladbu Po bitvě bělohorské a nadšená „Vitka“ ji poslala rovnou do prezidentské kanceláře T. G. Masaryka. Těžko si dnes ověříme, jestli ji prezident někdy slyšel, ale „Vitka“ od něj dostala děkovný dopis, kterého si velmi vážila. A i když se to jejímu otci nelíbilo, nejspíš podceňoval její nadání nebo nevěřil, že by mohla uspět mezi muži, udělala nakonec „Vitka“ zkoušky na brněnskou konzervatoř a stala se tak tehdy jedinou studentkou hudebního oddělení této školy. S jejím talentem procházela školou celkem snadno, ovšem horší už to bylo s osobním životem. Jako studentka si příliš vydělat nemohla a byla odkázána na pomoc rodičů. Ti se ale chovali stejně, jako když byla malá. Tentokrát jí nezapomínali dát najíst, ale zapomínali jí posílat alespoň drobný příspěvek na živobytí, na podnájem, na školní potřeby. A tak „Vitka“ i v tomto období, přestože byla nesmírně nadaná, zdravotně a fyzicky strádala a velmi trpěla nezájmem svých rodičů. Ti nejspíš úspěchy dcery považovali za samozřejmost a nejevili o ně větší zájem. Paradoxem je sledovat v tomto případě její rodinnou korespondenci. Vlastní matka totiž nešetřila superlativy a balastem, pokud šlo o dceřin talent, který brala i za svoji zásluhu. Ovšem jakmile si Kaprálová řekla o peníze, jako kdyby byla cizí. Matku dokonce nezajímal ani její vážný zdravotní stav, o kterém se v posledních měsících v dopisech domů zmiňovala.

„Vitka“ se ani tak nevzdávala a šla si za svým snem. Komponovala, hrála a učila se dirigovat. Když předstoupila tato křehká dívka před orchestr, mnoho lidí se potutelně usmívalo a čekalo „propadák“. Velmi rychle si ale odborné kruhy zvykly na to, že s mladou Vítězslavou Kaprálovou je čeká všechno možné, jenom ne zklamání. V dirigování dokázala konkurovat nejen svým vrstevníkům, ale i profesionálům. Cítili to i hudebníci v orchestru, kterým imponovala nejen jako krásná mladá dívka, ale i jako profesionální hudebnice, kterou se stala. Na její absolventský koncert se vzpomínalo dlouho jako na něco neuvěřitelného – nejen kvůli jejímu dirigování, skladbu si totiž sama složila – Klavírní koncert d-moll. Zazněla pouze první věta, ale i ta si od kritiky, velmi náročné, vysloužila úctu. A když vychodila i mistrovskou školu v Praze, kde se stala tak jako otec žákyní Vítězslava Nováka a kromě toho i Václav Talicha, konečně si mohla odškrtnout jeden ze svých snů – stala se úspěšnou profesionální dirigentkou a také skladatelkou, jednou z mála v historii české hudby vůbec. Cesta ale nebyla lehká. Vedla přes mnoho malých soutěží, které musela vyhrát, aby si finančně pomohla. Abychom si ale neudělali špatný obrázek o rodinných financích Kaprálových, Vítězslava ve skutečnosti vůbec nemusela mít tak těžký život, nemusela tolik živořit, jak tomu bylo. Otcova škola byla vyhlášená kvalitou a plná žáků, stejně jako matčiny kurzy zpěvu. Peněz měli po první světové válce oba manželé dost, matka si dokonce postavila malou vilu na Vysočině, kam jezdila i „Vitka“, jen zkrátka rodiče nechtěli dceři z pohodlnosti nebo z principu pomoci. Možná opravdu věřili, že jejich až nadmíru tvrdá výchova dceři prospívá.

V roce 1937 věnovala svou Vojenskou symfonietu, se kterou absolvovala na škole, prezidentu Edvardu Benešovi. Zmíněná skladba měla o pár měsíců později úspěch i v Londýně na festivalu soudobé hudby. Beneš měl v té době už jiné starosti a celá veřejnost si to uvědomovala. Skutečnost blížícího se válečného konfliktu ale neodradila „Vitku“ od podání žádosti o stipendium na École Normale de Musique v Paříži. Nemluvila sice vůbec francouzsky, uměla pár slovíček a frází, ale stipendium dostala a bez znalosti jazyka se vypravila za dalším studiem. Ostatně těžko mohla stipendium nepřijmout. Nejen, že šlo o skvělou možnost dalšího rozvoje jejího talentu, ale nemohla zklamat ani svého přímluvce, kterým se stal už známý Bohuslav Martinů. I on údajně patřil mezi velké obdivovatele „Vitky“ ve všech směrech, a byl jí okouzlen – dokonce byl několikrát hostem u její matky v jejich letním sídle. Martinů jí dával soukromé hodiny, což dělal jen málokdy. A protože bydlel v té době právě v Paříži, je nutné se nad jeho doporučeními zamyslet. Nakonec mezi nimi opravdu vzplanul hlubší cit, který ale musel dřív nebo později narazit na skutečnost, že mezi oběma bylo víc než dvacet pět let rozdílu věku. A kromě toho byl Martinů ženatý a manželku velmi miloval. Románek se tak přenesl do platonické roviny a skončil intenzivním a blízkým přátelstvím.

Vztah se známým skladatelem měl ještě jednu zábranu – „Vitka“ totiž byla v té době také zasnoubená, a to s jistým Rudolfem Kopcem. Jak velká to byla láska? Rozhodně ne taková, aby zabránila „Vitce“ od manželství ustoupit, když se její snoubenec veřejně přidal k fašistům. „Vitka“ ale nikdy nebyla dlouho sama. Snad rodinné poměry doma, kdy se běžně potkávala i s otcovou milenkou, nepřímou pravidelnou součástí jejich domova, snad celkově umělecké prostředí, kterému se celý život chtěla přiblížit a ve kterém se nakonec opravdu ocitla, anebo nějaká forma živočišnosti, která jí byla vlastní – něco z toho způsobilo, že „Vitka“ své osobní vztahy příliš neprožívala a často se ukazovala i s několika partnery ve stejném období, aniž by si z toho dělala hlavu. Byla jednoduše svobodomyslná a užívala si život po svém, jako kdyby věděla, že jí ho osud přidělí jen opravdu málo. A tak se na jedné straně zasnoubila s již zmíněným Jiřím Muchou, ale zároveň prý prožila krátkou milostnou epizodu s jeho přítelem Ivanem Tondrem, který jí přivezl od Muchy dopis a za pět dní už u ní bydlel. To nebyla zdaleka její jediná avantýra. Ani ne dvouměsíční manželství skončilo stejně, jako začalo – ovšem jak ještě zjistíme, tragicky. Je ale nutné zmínit, že Mucha, i když přežil „Vitku“ o mnoho desetiletí a mohl k ní tak být velmi přísný kvůli jejím eskapadám, na ni i ve svých pamětech a autobiografických prózách vzpomínal jen s láskou a respektem, vlastně až s nehynoucí úctou.

Tu si „Vitka“, tedy Vítězslava Kaprálová, opravdu zaslouží. I když jí nelze upřít frivolnost v oblasti osobních vztahů, které prožívala v Praze i ve Francii za doby svých studií, stále se držela svých životních cílů, které si stanovila už jako začínající studentka. Neustále komponovala a nakonec se jí opravdu podařilo prosadit, a to ne doma, ale právě ve Francii a později i ve Velké Británii. V obou případech své skladby sama dirigovala, ve Francii za doprovodu klavíristy a českého rodáka Rudolfa Firkušného, který hrál o vánocích roku 1939 „Vitčinu“ skladbu Vánoční preludium ve francouzském rozhlase, a později v britském BBC, kde sama dirigovala zdejší slavný rozhlasový orchestr.

Po obsazení Francie utekla Kaprálová na jih Francie, kde se setkala s Muchou. Jen pár dnů po urychlené svatbě se „Vitka“ ocitla v nemocnici, původně s podezřením na zápal slepého střeva. Ve skutečnosti se znovu ozvala tuberkulóza a zasáhla plnou silou. Ostatně zdravotní stav byl také důvodem, proč pár svatbu urychlil. Mucha, který už mezi tím musel narukovat do armády, dočkal se jen krátké dovolené a znal stav své novomanželky lépe než ona, chtěl dostat svou ženu za moře a zajistit jí v Americe nejlepší možné ošetřování. Poslední operací na kraji války si ale „Vitka“ prošla ještě ve Francii a výsledek byl neúprosný. Nikde nenašli žádný nádor, ale opět tuberkulózu – rozptýlenou. S touto diagnostikou se toho příliš dělat nedalo, a Vítězslava Kaprálová nakonec po další operaci 16. června 1940 zemřela. Bylo jí teprve dvacet pět let. Pohřeb, kterého se zúčastnili jen tři příbuzní, náhodou se pohybující ve Francii, byl posledním smutným zakončením jejího života. Až po válce se ostatky Vítězslavy Kaprálové dočkaly převozu do rodné země, do rodného Brna.

Jen pro zajímavost se zdržme v závěru u vztahu Kaprálové s jejími rodiči. Sestřenice, která k ní měla z rodiny nejblíž, po její smrti jednoznačně prohlásila, že jí rodiče uštvali. A měla pravdu. „Vitka“, celý život podřízená vůli rodičů, trpící kvůli nim nouzí a přesto milující dcera, se snažila zavděčit, protože vnitřně cítila vůči rodině dluh. Otec si už dříve uvědomil, že byl ke své dceři až nepřirozeně přísný, tvrdý, nevšímavý. Matka, podle dobových svědectví, nikdy nepřijala odpovědnost za to, co se z její dcery stalo, jak žila, čím si musela projít. O smrti dcery, která si nakonec žila vlastním životem a s rodiči udržovala vztah jen na dálku korespondenčně, se dozvěděli až z rozhlasu, při poslechu nelegálního vysílání.

Za svoji krátkou uměleckou kariéru stihla složit několik velkých skladeb a také řadu písní. Ve třinácti letech zhudebnila básně Jana Nerudy v tříhlasé sborové skladbě Matičce. Zhudebnila i básnické texty rodinného přítele a básníka Jana Čarka, napsala hudbu k písni Novoroční, kterou si objednalo nakladatelství Melantrich. Z dalších skladeb, který vzniklo víc než čtyřicet, jmenujme Miniatura pro klavír (1929), Smuteční pochod (1932), Jiskry z popele (1932 – 1933), Groteskní passacaglia pro klavír (1935), Dubnova preludia, op. 13 (1937), Hymna dobrovolných sester Čsl. Červeného kříže (1938), Zpíváno z dálky (1939), Povídky malé flétny (1940) nebo Dopisp or baryton a klavír (1940). V roce 1946 získala in memoriam místo v České akademii věd, kde se stala teprve desátou ženou poctěnou tímto titulem. Ve skutečnosti se ale o její nesmrtelnost a současné povědomí zasloužila především hudební společnost v Kanadě The Kapralova Society, která propaguje a také ve světě sponzoruje vydávání a hraní jejích děl. V Čechách je potom její jméno jako odkaz spojeno se základní školou v Brně – Králově Poli, smyčcovým kvartetem a dokonce s divadelní hrou Vitka Kateřiny Tučkové, která vyšla i knižně. A nesmíme zapomenout na dílo Jiřího Muchy, hlavně na jeho Podivné lásky. Řekněme tedy, že odkazů na její osobu bychom dnes našli celkem dost, a přesto je pro většinu lidí vlastně zapomenutou osobností.

Tomáš Hejna