Prodaná nevěsta ve filmu

Většinou se to nepovedlo.

Téměř všechny pokusy o převedení české kultovní opery Bedřicha Smetany a Karla Sabiny nebyly příliš úspěšné, prakticky všechny byly kritizovány a někdy i odmítány nejen uměleckými kruhy.

Jen letmo se pokusím projít všechny peripetie, které tuto „komickou operu“, někdy uváděnou jako „zpěvohru“, dnes bychom mohli použít i označení jako „muzikál“, potkaly.

Prodaná nevěsta byla poprvé uvedena 30. května 1866 v Prozatimním divadle v Praze. Byla hned nadšeně přijata publikem a pozitivně i uměleckou kritikou. Bedřich Smetana jí ale několikrát upravoval, takže definitivní provedení je až z 25. září 1870.

Za pár let ale začaly její problémy s tím, že libretistou byl tehdy známý spisovatel a novinář Karel Sabina (1813-1877). Ten se ale v roce 1872 upsal Rakousko-Uherské policii a podával jí zprávy o situaci v uměleckých kruzích. Přišlo se na to a byl nejen tehdy, ale u někoho dodnes „odepsán“ jako zrádce národa. Odvolával se na to, že žil v neskutečné bídě, a také v úplné bídě zemřel.

Ale zpět k Prodané nevěstě. Zásluhou světově slavné zpěvačky Emy Destinové byla opera uvedena i v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1909. Dirigoval Gustav Mahler. A pak vítězně „kráčela světem“.

Není divu, že se jí všimli filmaři a začali se jí pokoušet převést na filmové plátno. Již v roce 1913 vznikl záznam divadelního představení Národního divadla v přírodním areálu v Šárce v Praze. Jen mimochodem připomínám, že dodnes existuje a konají se tam v létě divadelní představení zásluhou radnice a operní zpěvačky Renée Nachtigalové.

V roce asi 1922 byla natočena v Německu. Ale její německé pojetí, i když s tehdy známou českou „Mařenkou“ Jarmilou Novotnou, bylo vnímáno českými politiky jako paskvil, a tak se u nás film ani nesměl promítat.

V témže roce se nadšený divadelník, jinak úspěšný obchodní cestující Oldřich Kmínek, pokusil o zfilmování. A tak vznikl téměř hodinový film. Hráli v něm mj. Karel Noll jako Kecal, Josef-Šváb Malostranský, i mladý František Smolík jako Jeník. Měl však jednu zásadní vadu – film byl němý!!!  Němá opera!!! A nedovedu si představit, jakým způsobem byl komentován děj, i když tuhle operu všichni znali. Nikde jsem o tom nenašel zmínku.

Doplnil film o komické scénky, kdy třeba Kecal v tramvaji v Praze ztratí klobouk a pak ho na ulici dohání a další „vtipné“ obrázky. Vše ovšem ve stylu němých filmů.

Objevily se tvrdé kritiky a vznikla i petice podepsaná více než stovkou uměleckých osobností, že tento film „hudebně a dramaticky zhanobil dílo a že zneuctil Bedřicha Smetanu“.

Až o deset let později, 1933, se dali dohromady filmový režisér Svatopluk Innemann, divadelní režisér Jaroslav Kvapil, a režisér opery Emil Pollert, aby znovu natočili Prodanou nevěstu. Vznikl věrný záznam představení Národního divadla, uprostřed jeviště stála jedna (!) kamera a na filmový pás vše snímala. Takže to bylo zcela statické. Ztratilo to jakoukoliv dramatičnost i vtip.

Svatopluk Innemann (1896-1945) byl známý režisér té doby, herec, scénárista. Původně vyučený uzenář, který ale úspěšně zasáhl do filmového umění. Můžeme si připomenout z mnoha jeho filmů např. „Muži v offsidu“ z roku 1931 nebo „Před maturitou“ s Jindřichem Plachtou z roku 1932.

Za okupace si s manželkou požádali o německou příslušnost. Jeho manželka známá např. z filmu Falešná kočička a dalších, byla za války agentkou gestapa. Po uvěznění propuštěna 1955 a po deseti letech v zapomnění zemřela.

Jaroslav Kvapil (1892-1958), dramatik, novinář, divadelní režisér dlouhá léta působil jak ve Vinohradském, tak Národním divadle. Mimochodem byl u nás i zakladatelem „svobodných zednářů“. Po Prodané nevěstě již s filmem skončil.

Divadelní představení nastudoval Otakar Ostrčil, zajímavou choreografii dělal Joe Jenčík, později známý i z Osvobozeného divadla. Orchestr dirigoval Václav Stalich. Samé hvězdy filmové a operní historie.

Pak byl chvíli klid. Úryvek z Prodané nevěsty si objevil až roce1941 ve filmu Pantáta Bezoušek, kde v hlavní roli exceloval Jaroslav Vojta.

Mezi tím zajímavost z jeviště. V letech 1943-44 se v Národním divadla krátce ukázal i Vlasta Burian v roli Principála. Hrál ve slavné společnosti. I když alterací bylo víc, třeba jako Janík tam tehdy hrál a zpíval Beno Blachut, Mařenka Marie Podvalová, Kecal byl Eduard Haken a orchestr řídil Václav Talich.

Po válce už to byly jen televizní záznamy a inscenace:

1962 záznam v režii Václava Kašlíka, ten si to zopakoval v roce 1975.

Nejznámější byl záznam, který se občas vysílá dodnes, režiséra Františka Filipa z roku 1981. Mařenku zpívala Gabriela Beňačková, Jeník byl Peter Dvorský a Českou filharmonii vedl Zdeněk Košler.

Všechny ty filmy a TV záznamy měly jedno společné. Někomu se líbily a někomu ne. Byly kritiky nadšené i zcela odsuzující. Ale všichni se shodovali jedině v tom, že pěvecké výkony byly vesměs dokonalé až vynikající.

Skutečný film podle Prodané nevěsty zatím není! Navíc film, který by zachovával původní předlohu, poetiku, lidové kořeny této navýsost národní umělecké ikony. O posledním nastudování z roku 2022 píší kritici, že to je debakl.

Snad by to uměl hravý pohádkář i režisér oper Zdeněk Troška. Holt by ale na to musely být i peníze.

PhDr. Václav Soldát