Prokop Chocholoušek

Která fiktivní vesnice je v Čechách nejznámější? No přeci Kocourkov, místo, kde se vše dělá jinak, kde není nic tak, jak má být. Postavičky původního Kocourkova, byť dnes pozapomenuté a připomínané pouze Werichovým úspěšným filmem U nás v Kocourkově, jsou neodmyslitelnou součástí české literární satiry a přirovnání „…jako v Kocourkově“ se užívá při každé vhodné příležitosti. Prapůvod „kocourkovských vyprávění“ je neznámý, ale žánr kocourkovských knížek je rozsáhlý a sahá až do 17. století. Psaním o této fiktivní vesnici se proslavilo mnoho našich autorů-satiriků. Jedním z nich byl i český vlastenec, novinář a spisovatel, na kterého se dnes tak trochu zapomíná.

Muž, který má na svědomí humorné knížky o Kocourkově a jeho lidičkách, ale i řadu historických románů a desítky povídek, se jmenuje Prokop Chocholoušek. Na svět přišel 18. února 1819 v Sedlci v ševcovské rodině, tedy do skutečně chudých poměrů. Kdyby k němu byla doba a osud příznivější, možná by se z něj stal úspěšný profesor na některém z gymnázií nebo vysokých škol. Díky finanční tísni své rodiny ovšem nemohl dokončit studia na gymnáziu v Praze, kde studoval celkem šest let. Občas ale bývá osud velice zajímavý.

Když nemohl studovat v Praze, vydal se na cesty. Nejprve došel do Itálie, kde se v Padově snažil vyučit chirurgii. Studia ale musel opět ukončit, a tak se vydal na Balkán, kde poznal kulturu a tradice jižních Slovanů, což ho ovlivnilo až do konce jeho života. Studoval slovanské texty a hrdinské příběhy, které se potom staly předlohou pro jeho četná povídková vyprávění a několik románů. Zároveň to v něm vzbudilo velký vlastenecký zápal a snahu zviditelnit vše slovanské, aby nikdo z Českých zemí nezapomněl, kým je.

Po dvou letech cestování se opět vrátil domů a střídavě žil v Praze a rodném Sedlci. Začal se věnovat literatuře a psát, prosazoval se i jako novinář. Roku 1843 dokončil svůj slavný trojdílný román Templáři v Čechách. Jeho díla jsou psaná „horkou nití“, občas pokulhává vypravěčský styl, ovšem vzácný je jeho vlastenecký příklad. Jeho romány jsou ovlivněny Josefem Kajetánem Tylem a Chocholoušek se jimi snažil připomínat Čechům doby, kdy byli samostatným a hrdým národem s vlastními dějinami. Mnoho povídek mělo svůj námět v jihoslovanských hrdinných příbězích. Během porevolučního období, roku 1848, se nebál veřejně a nahlas zdůrazňovat ideály svobody a rovnosti, tedy demokracie, kterou si tolik přál. Mezi lety 1849 a 1851 redigoval Pražský večerní list, radikální demokratické noviny hlásající vlastenecké myšlenky. Je pochopitelné, že takové postoje se nemohly líbit rakousko-uherskému Bachovu absolutismu, který se naopak snažil potlačovat jakékoli národní povědomí v zemích pod nadvládou Habsburků. Chocholoušek tak byl poprvé zatčen.

V roce 1855 se vydal ke svému bratrovi, jehož statek byl v Polsku. Bohužel se zde nedočkal klidu, ale opětovného zadržení, protože byl označen za politicky podezřelou osobu. Byl v podstatě vykázán zpět do Čech, kde se znovu usadil v Sedlci. Byl ale pod neustálým dohledem policie a místní lidé se ho ze strachu stranili. Psaní do novin se věnovat nesměl, knihy nevynášely dost na obživu, práci sehnal Chocholoušek jen výjimečně. Jeho život se tak pomalu obracel na stranu bídy. Ve stejném roce vyšel i jeho dvojdílný román Přivitan, kmet staropražský.

Teprve po pádu Bachova absolutismu se mohl Chocholoušek znovu vrátit ke svojí bývalé práci, již ale ne do Pražského večerního listu, ale do redakcí vlasteneckých časopisů Čas a Hlas. Mezi jeho kolegy a přátele zde patřil i Jan Neruda, který se s ním o několik let později přišel rozloučit krátce před jeho smrtí. Chocholoušek také přispíval do Květů, Lumíru, Poutníka a mnoha dalších – povídkami i články.

Chocholouškovo zdraví a finanční situace se ovšem nelepšily. Brzy musel přesídlit k příteli Antonínu Fikarovi, faráři v Nadějkově. Tam ho také 5. července 1864 zastihla smrt. Byl pohřben na místním hřbitově a díky studentům vysoké školy v Táboře tu má i svůj pomník. 

Prokop Chocholoušek zůstal pozapomenut mezi literárními velikány, ale jeho díla existují stále. Proslavil se satirickými povídkami z Kocourkova, historickými romány jako Pole Kosovo, Křižáci, Jan Pancéř a Templáři v Čechách a mnoha povídkami. Přesto je pouze postavičkou na pozadí literárních dějin. Nutno říci – bohužel. Jeho historická próza má totiž stále lidem co říct, a jeho kocourkovské a další humoristické a satirické povídky, novely a romány pobaví často i dnešní více náročné čtenáře. Třeba se v budoucnu ještě dočkáme knižních vydání nebo obsáhlejší studie k jeho dílům.

Jan Steiner