První bál pro českou společnost
První český bál se konal na pražském Žofíně v roce 1841. Tak zní oficiální historie vyloženě českých plesů a zábav nejméně v Čechách. Ale ve skutečnosti je tento údaj špatný! Ano. První ples na Žofíně se odehrál 3. února 1841 a účastnilo se ho celkem dva a půl tisíce hostů. Ale první ples pro českou společnost uspořádali Josef Kajetán Tyl (o němž budeme ještě hovořit v samostatném článku), Karel Sabina, Ladislav Rieger a další. Tento první ples však oficiálně nemohl být pro celou veřejnost, ale jen pro vybrané hosty.
Dnes jsou plesy celkem běžnou záležitostí. Konají se ve městech i na obcích, pořádají je organizace či spolky a pominout nelze třeba rozličné zahrádkářské, rybářské nebo myslivecké organizace a v neposlední řadě plesy středních a vysokých škol. Plesy se tak stávaly (a dodnes jsou) vrcholem jakékoliv kulturní sezóny. Navíc se jedná o příjemné zpestření ponurých prvních měsíců v roce. Ale v minulosti měly tyto události dalekosáhlý přesah. Plesy byly i kulturní a politickou manifestací.
Konkrétně ples, o němž bude dále řeč, byl významným kulturním a politickým počinem pro české vlastence i celou společnost. Kultura té doby byla totiž povětšinou „německá“, tedy byla ovlivněna vedoucími vrstvami společnosti, i když termín „německá“ není zcela přesný – správně by se mělo hovořit o kultuře „rakouské“, ale nezabíhejme do přílišných detailů. Nicméně důležité je zmínit, že už tehdy události v Praze ovlivňovaly celé Čechy i s Moravou.
Myšlenka zmíněného plesu, který se stal historicky prvním plesem české společnosti, se zrodila u zmíněných osobností tehdejšího národního obrození Tyla (který byl hlavním tvůrcem této myšlenky a ostatní nadchl pro věc), Sabiny, Riegera, ale patřili k nim také Josef Bojislav Pichl, Václav Bolemír Nebeský, Antonín Jaroslav Vrťátko, Alois Pravoslav Trojan a další. Představa byla zcela jasná. Vytvořit společenskou událost, při níž se sejde skupina vlastenecky smýšlejících Čechů a dokáží tak opět jednou ostatním, že česká kultura je stejně hodnotná, jako kultura „německá“ či „rakouská“. V cestě našim obrozencům však stála tehdejší tvrdá cenzura.
Problémem byla například jazyková otázka, která trápila organizátory plesu vůbec nejvíc. Oficiálními jazyky totiž byly čeština a němčina, a podle tehdy platných zákon musely být právě v této době všechny kulturní akce ohlašovány jak v češtině, tak i v němčině. To znamenalo, že veřejná upozornění a ohlášky kulturních akcí musely vycházet dvojjazyčně, jinak je cenzura vůbec nepovolila. Není třeba říkat, že v zájmu obrozenců rozhodně nebylo tento systém podporovat. Jak ho však obejít?
Vynalézavost Čechů je ovšem nevyčerpatelnou studnicí nejrůznějších nápadů a naši předci to v tomto případě dokázali víc než brilantně. Těžko dnes říct, čí nápad to vlastně byl, byl ovšem skvělý. Oficiální plakáty, které musel schválit cenzor, byly opravdu natištěny dvojjazyčně, němčina ovšem byla uvedena jen v tenkém záhlaví co nejmenším písmem a naopak český text tvořil většinu plakátu pod německou částí. Zákon přitom hovořil jednoznačně – plakáty musely být NATIŠTĚNY ve dvou jazycích! O vytištění v obou jazycích se v něm však již nic neříkalo, protože úřadům se tato část zdála zcela samozřejmá a nepočítali s českou vynalézavostí. Společnost kolem Tyla tedy napadl ve skutečnosti velmi jednoduchý, nicméně účinný trik. Natištěný plakát předali cenzuře, a když ho cenzor schválil, ze všech natištěných kopií odřezali horní tenký pruh s německým textem a vyvěsili pouze spodní českou část. Tím dali celému podniku skutečně národní charakter a přitom neporušili zákon. Netřeba říkat, že vedoucí orgány v čele s policejním ředitelem rytířem Petrem Muthem z tohoto využití mezery v zákoně nebyly právě nadšené!
Jako místo konání byly zvoleny prostory Konviktského sálu na Malé straně, datum bylo stanoveno na 5. února 1840. Aby nedošlo opravdu k žádným konfliktům s úřady, udělali organizátoři z tohoto plesu ryze soukromou akci, takže pozvánky na účast byly adresné a naši obrozenci je roznášeli osobně nejdůležitějším osobnostem tehdejší české společnosti. Tím se vyhnuli jakémukoliv úřednímu postihu. Prostor byl vyzdoben v národních barvách, všechny tiskoviny, které zde byly, byly pouze a jenom v češtině a na plese se hovořilo jen česky! A když byla zábava v nejlepším, z balkonu se na hlavy návštěvníků snesly natištěné listy s vlasteneckou básní Vlastenkám, kterou napsal Karel Sabina, v té době ještě uznávaný a nekompromitovaný vlastenec (i o známém národním soudu s Karlem Sabinou budeme hovořit v samostatném článku).
O našem skutečně prvním národním plese se po jeho uskutečnění všude hovořilo i psalo, a to včetně českého německého tisku, jako byl časopis Bohemia. Informace o události se ihned rozšířily do celých Čech, a tak se v dalších měsících konaly podobné akce i v jiných městech. Ovšem nejdůležitější bylo, že tento první ples položil základy všem plesům budoucím. O některých z nich se však zmíním až jindy.
Tomáš Hejna
