RETRO podle Arbese – Kumštýře okrádali vždycky

Dost často se stává, že některého kumštýře prostě okradou. Buď jeho partneři, nebo organizátoři a často i jeho fanouškové. Těm jde přitom nejčastěji o různé suvenýry, kterými si plní své sbírky a potom se chlubí rodině a přátelům – povětšinou maličkosti, třeba hřebeny, pera, spony z kravat, výjimečně i Zlaté slavíky z hrobů (jako se to občas stává na hrobě Karla Gotta na Malvazinkách). Pokud si ovšem někdo myslí, že jde jen o záležitost dnešních sběratelů a hochštaplerů, mýlil by se. Krásnou ukázku okradení umělce, lépe řečeno umělkyně, přinesl v jedné ze svých soudniček už Jakub Arbes. Nazval ji „Nadšený ctitel herečky“.

Nesměle, skoro bázlivě zazvonil kdysi bledý mladíček v jednom domě v Eliščině třídě v Praze u bytu divadelní herečky německé. Služka otevřela. Mladíček chvějícím se hlasem vyslovil přání, že by rád mluvil se slečnou Antonií Hillerovou, které chce cosi důležitého zvěstovat. Mluvil jazykem německým a byl předpuštěn. Hluboce se ukláněje a nesměle oči klopě vešel do elegantního budoáru. Herečka uvítala jej vlídně, nabídla pohovku a optala se ho, čeho si přeje.

„Ah, převzácná, slavná umělkyně!“ počal mladíček s patosem. „Přichází se zvěstí Hiobovou – hrozí vám nebezpečí, velké, takřka neodvratitelné nebezpečí.“

„Jak to?“ táže se rychle herečka.

„Vím o spiknutí proti vám,“ vypravuje dále neznámý jinoch. „Asi čtyřicet nebo padesát mladíků utvořilo komplot proti vám, a jakmile vystoupíte na jeviště, chtějí syčet a pískat a demonstrovat tak dlouho, až…“

Herečka zbledla. Po chvíli se vzpamatovala; ale nežli odpověděla, ozval se opět mladíček.

„Myslím, že dá se snad přece něco v té věci učinit; možná, že dají se uplatit – budu s nimi vyjednávat…“

„Prosím – snažně prosím, učiňte tak –,“ vece herečka a mladík opustil budoár.

Druhého dne dostavil se poznovu. Opět se hluboce klonil, opět mluvil zpočátku nesměle; ale později se rozehřál.

„Přináším zprávu aspoň poněkud potěšitelnou,“ pravil mimo jiné. „Vyjednal jsem, vynaložil jsem veškerou svou výmluvnost, prosil a zapřísahal náčelníky, ale nic naplat! Nechtějí povolit, pokud jim od vás, proslulá hvězdo, nepřinesu sto zlatých. Avšak po mém skromném náhledu dostačí padesát nebo šedesát zlatých – přičiním se ze všech sil, abych hrozící vám nebezpečí veřejného skandálu odvrátil.“

Slečna Hillerová byla tentokráte již klidnější. S úsměvem požádala mladíčka, by činil, co za dobře uzná – že mu bude vděčná…

Mladíček odešel. Slečna Hillerová uznala však za dobré poradit se v té věci s několika přáteli svými. Někteří, poměrů divadelních znalé, jí radili, aby případ ten udala policii, poněvadž to může být pouhý švindl. A slečna tedy uposlechla…

Když pak třetího dne bledý mladíček dostavil se do bytu slečny Hillerovy potřetí, očekával jej tam – policejní komisař a zatknul jej. Tak octnul se mladíček před pražským trestním soudem, jsa obžalován pro pokus podvodu. Hlavní svědkyní byla slečna Antonie Hillerová. Jelikož však se k soudu nedostavila, byl pro ni poslán soudní zřízenec.

Obžalovaný, o němž bylo v širších kruzích známo, že byl vášnivým ctitelem divadelního umění, zapíral, že chtěl nějakých peněz vymámit. Tvrdil a ubezpečoval s dětinskou naivností, že jest nejen milovníkem divadla vůbec, nýbrž tajným zbožňovatelem slečny Hillerovy, že horoucně toužil po okamžiku, by se s ní mohl seznámit, a nevěda jiného způsobu, že odhodlal se k bizarnímu kroku.

Avšak soud omluvně té nedal víry, poněvadž obžalovaný hned po svém zatčení na policii udal, že tak učinil z nouze – a odsoudil „nadšeného ctitele herečky“, mimochodem řečené, žida a kupeckého mládenečka, do těžkého žaláře na čas čtyř neděl.

Jen na vysvětlenou, proč se nechala ona zmíněná herečka málem ošálit a proč málem zaplatila pod tak průhlednou záminkou mladíkovi obnos, který za Rakousko-Uherska rozhodně nebyl nikterak malý. Ono totiž tehdy neplatilo, že každá reklam, dobrá reklama. Tehdy se každý umělec, politik nebo významnější osobnost společnosti nejvíc báli skandálu. A takový skandál v divadle, kdy byl nějaký herec vypískán ze scény, to tehdy už něco znamenalo. A mohlo to zničit i celou kariéru, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. Tehdy si umělci a další významné osobnosti dávali zatracený pozor na své hříchy a hříšky, chránili si své soukromí, tajili rodinné tragédie a skandály se držely pod pokličkou. Dnes by se asi mnohý z nich divil.

Tomáš Hejna