RETRO s Dobrou myšlenkou

Při zjištění s jakým rozpočtem musí během roku hospodařit naše ministerstvo kultury se mnohým lidem dělá mdlo, jiní si zase pomyslí, že je vůbec zázrak, když nějakou kulturu ještě máme, a další začnou počítat, kolik peněz jinde proteče rozpočtem za hlouposti, místo aby se investovaly do rozvoje hudby, literatury, divadla nebo filmu – a samozřejmě do výtvarného umění a všech dalších kulturních odvětví. Nicméně jak se přesvědčíte z naší RETROukázky, nebývalo to v minulosti o mnoho lepší. Text pochází z roku 1929 z časopisu, který se nazýval Dobrá myšlenka, „věnovaného životním pravdám a pěstění osobní dokonalosti v ohledu duševním i tělesném“. Já získal tento rožník svázaný v pěkné vazbě od mého kamaráda Vaška Soldáta a v rubrice Časovosti jsem narazil na tento text, o který se s Vámi nyní podělím:

Takto vypadal titulek časopisu Dobrá myšlenka (rok 1924)

Také kultura. Když parlament se usadil v bývalém Rudolfinu, musila část uměleckých sbírek ven. Nyní se odtud má vyklidit i to, co tam ještě zbylo, naše nejcennější galerie, se vzácnými díly cizích mistrů. A proč? Parlament prý to nutně potřebuje. A podíváte-li se do plánů, co to bude tak strašně nutného tam, kde je nyní galerie, a čemu tedy musí galerie ustoupiti, vidíte, že to je – restaurace. Není to báječné? To je přec respekt ke kultuře non plus ultra, či nikoliv? Není přece pochyby, že pro parlament by bylo nejen čestnější, ale i zdravější, aby ta jeho hospoda byla někde jinde, mimo parlament, v některé třebas blízké ulici, neboť pak by snad bylo více poslanců v zasedací síni než nyní, kdy seděti v parlamentní restauraci pokládá se také za přítomnost v parlamentě. Ale kdepak, aby tato, mnohým pánům poslancům nejpříjemnější, ano jedině příjemná místnost, se měla někam vystěhovati. To všechno ostatní dřív než toto. A tak ovšem dochází na státní galerii, neboť co s ní? To je čiro čirá kultura a té páni poslanci nepotřebují. Či stalo se někdy, že některý poslanec ve chvíli prázdně se šel osvěžiti tam, do síní vysokého umění? Stálo by to za dotaz u správy galerie, ale – myslím, že můžeme říci i bez optání docela klidně, že – nikoliv. A proto jen beze všeho ohledu jen klidně ven s ní. Při tom pak ti, kteří ji vyhazují, budou na schůzích také klidně vykládati, jak se v Rusku barbarsky zachází s obrazy, sbírkami, zatím co v Rusku má k takovým kulturním pokladům sovětský stát přímo vzornou pietu. Ale jen když my máme na papíře, že jsme kulturní stát. Co na tom, vyhodíme-li a třebas i zničíme-li jedinou naši galerii světového umění. To patrně nijak nebude překážeti, abychom si říkali kulturní stát dále.

Jak vidíte, i za první republiky, kterou máme všichni ve zvyku často bránit a oslavovat, to nebylo vždycky s kulturou jednoduché. Mě ovšem nezbývá než několik věcí připomenout a uvést do povědomí. Časopis Dobrá myšlenka byl jen jeden z mnoha, který tehdy vycházel. Tehdy se jednalo o určitý druh módy, ale především se tisk v té době prosadil jako jedno z nejvýznamnějších informačních médií – hned po něm následoval rozhlas. Časopisy měly většinou široký záběr, přinášely čtenářům informace o aktuálním dění, o kultuře, velmi často povídkové texty, romány na pokračování, různé fejetony, básně, recepty, rady do domácnosti a tak dál. Hodně časopisů bylo specializovaných na určitý segment čtenářů. Spadaly sem časopisy pro ženy a dívky, časopisy pro chovatele, katolické časopisy… Většina z nich měla náklad pár tisíc kusů a byla šířena hlavně poštou na základě předobjednávek. Dobrá myšlenka byla orientovaná především na životní styl. Hodně prostoru zde měla jóga, východní filozofie a také vegetariánství, pro které minimálně část redaktorů silně horovala. Časopis vycházel v Klatovech pod redakcí Kristoslava Přímého, a to jako měsíčník za 20 Kč předplatného ročně.

Fotografie Rudolfina z doby, kdy sloužilo jako sídlo parlamentu

A nyní k samotnému Rudolfinu, dodnes významné koncertní síni a také umělecké galerii, kde se koná každoročně množství výstav jak klasického, tak i moderního umění. Bylo postaveno podle architektonických plánů Josefa Zítka a Josefa Schulze, kteří se významně zapsali v Praze i stavbou Národního divadla. Stavba byla dokončena v roce 1881 a své jméno dostala podle následníka trůnu prince Rudolfa (spáchal sebevraždu v roce 1889). Po vzniku samostatného Československa byla budova nazývána jako Dům umělců, ale už v roce 1919 se do Rudolfina nastěhovala Poslanecká sněmovna, která tu sídlila až do roku 1939. Autorem nezbytných úprav byl architekt Rudolf Kříženecký.

Tomáš Hejna