Senzační svět literatury – Božena Němcová

Nejtajemnější česká autorka

Tento titul má pravděpodobně v naší literatuře Božena Němcová, a to díky svému nejvýznamnějšímu literárnímu dílu Babička. Nikdo totiž neví, zda v tomto románu je skryto i tajemství původu Boženy Němcové, rozené Novotné, později po nevlastním otci Panklové. Někteří historici, a samozřejmě záhadologové, považují příběh Barunky a hraběnky v románu za autobiografii související se skutečností, že se rodina Boženy němcové nastěhovala jen nedlouho po jejím narození do Ratibořic na panství velkovévodkyně Zaháňské. Tu také někteří označují za skutečnou autorčinu matku. Vše ve skutečnosti začalo v roce 1973, kdy se v knize Pravda o matce Boženy Němcové podařilo Adolfu Irmannovi prokázat, že její matce nebylo v době porodu 14 ale 22 let. A byl to rovněž Irmann, kdo na základě toho vyslovil domněnku, že datum narození Boženy Němcové bylo dřívější, než se uvádělo.

Další autoři potom přišli s hypotézou o šlechtickém původu a Helena Sobková nakonec vytvořila studii, že Božena Němcová by mohla být nikoli dcerou Kateřiny Zaháňské, ale její vnučkou, dcerou Dorothey von Biron, dříve hraběnky de Talleyarand-Périgord. To vedlo další záhadology k teorii o otcovství tohoto významného francouzského šlechtice a politika, ale řada autorů poukazuje na fakt, že tato šlechtična pravděpodobně skutečně porodila nemanželské dítě, ovšem s milencem Clam-Martinicem. Další autoři, například Petr Vokáč, zase vytvořili teorii, že narození Boženy Němcové je propojeno s životem slavného malíře Goye a tak dále. Snad nejrozsáhleji se této problematice zatím věnoval známý český autor literatury faktu Miroslav Ivanov ve své knize Zahrada života paní Betty (později Boženy N.). Nicméně ani jediný autor, včetně mnoha renomovaných historiků, zatím nepřinesl o této historii skutečně reálná a podložená fakta.

Milovaná i nenáviděná Babička

Babička Boženy Němcové je často uváděna jako její nejslavnější román, ačkoliv se podle rozsahu jedná vlastně o novelu. V době, kdy tato kniha vyšla poprvé, tedy v roce 1855, se Babička stala všemi obdivovaným a úspěšným dílem. Šlo totiž svým způsobem o sondu do českého venkova, což v době Národního obrození znamenalo velký vlastenecký počin hodný obdivu. Inspiraci Němcová našla jednak ve svém životě, když umístila svoje dílo do přírodní scenérie ratibořického panství a užila pro předobraz hraběnky skutečnou Kateřinu Zaháňskou, kterou znala ze svého dětství, i svojí skutečnou babičku. Další inspirací pro ni ale bylo i dílo Františka Jana Mošnara Pěstounka. O vložené povídce Viktorka se soudí, že byla vytvořena podle některé legendy, jejichž sbíráním se Němcová dlouhodobě zabývala, a které také tvoří podstatnou část její další tvorby. Dlouhá desetiletí je Babička pevnou součástí povinné školní četby, a jako takovou ji řada lidí nemá v oblibě. Přesto se v roce 2009 stala v anketě Kniha mého srdce 2. nejoblíbenější českou knihou.

Babiččino údolí

Je jen pár míst v republice notoricky spjatých s nějakým literárním dílem. Jedním z nich je také Babiččino údolí, dnes národní přírodní a kulturní památka. V nedalekém domě na Starém bělidle trávila Božena Němcová prázdniny a později sem zasadila část děje své novely Babička, i když skutečné místo jejího dětství leží o něco dál – blíž k Ratibořicích, kde žila její babička v panském bělidle po zámkem, které již neexistuje. Údolí je velmi malebné a vede jím naučná stezka, uprostřed které stojí i slavné sousoší znázorňující Babičku s dětmi a jejími psy Sultánem a Tygrem. Jeho základní kámen sem přišel položit v roce 1920 samotný Alois Jirásek. Údolí bylo ale nazváno Babiččiným již v roce 1878, a to díky spisovateli a lékaři Otakaru Jedličkovi. Dnes je tu řada památek odkazujících na tyto historické skutečnosti, a to včetně penzionu Viktorka, kde se dnes nachází také herecké muzeum.

Nešťastné manželství Barunky Panklové

Božena Němcová byla v mládí velmi krásnou dívkou, o kterou se mládenci téměř prali. Když o ní měli doma strach, začali jí ženicha vybírat sami. Němcové se však žádný nelíbil, dokud nepřišel jistý Josef Němec, o patnáct let starší úředník. Nemilovala ho, ale byl k ní milý a slušný a ona chtěla pryč z domova. Ten nebyl jako v její knize, šlo jen o místnost v přízemí, kde se tísnila celá rodina. Podle některých se vdávala v modrých šatech a přivodila si tím smůlu. Snad ano, protože její manžel byl sice na venek docela šarmantní, ale neměl smysl pro její potřebu být ve společnosti druhých a ani pro její lásku k literatuře a sbírání pohádek a bájí. Navíc čím méně se mu dařilo v zaměstnání, tím byl doma rozmrzelejší. Němec neustále jezdil z místa na místo kvůli nepříliš dobře placené práci, z níž živil sebe, Němcovou a čtyři děti. Nakonec o práci přišel a rodinu musela živit Němcová – částečně prodejem toho, co napsala, ale hlavně z milodarů svých přátel. Když Němec zemřel, zůstala na vše sama a i s dětmi často strádala hlady. Zemřela jako nemocná a sešlá stará dáma, na hony vzdálená od své dřívější krásy. Svého sňatku podle všeho celou dobu litovala a často si v dopisech stěžovala na svůj osud své sestře.

Útěk do Vídně

Němcová toužila po romantické lásce. První záchvěv pocítila k básníku Václavu Bolemíru Nebeskému, s nímž chodila po tancovačkách a výletech. Nebeský se živil jako lékař a byl známý jako velký vlastenec, což Němcové imponovalo. Dokonce se právě díky němu dala na literární dráhu a pokoušela se ho napodobit básnickými prvotinami. Nebeský ji podporoval a radil a došlo mezi nimi ke značnému sblížení, snad i milostnému poměru, jenomže Němcová byla na něj až příliš vášnivá a náročná. Společně strávili nějaký čas i na Mělníku. Jenomže časem začal Němec – oprávněně – žárlit, ve společnosti si začali lidé šuškat a Nebeský se rozhodl ze vztahu vycouvat, a to i kvůli množství milostných psaníček, vzkazů a naléhání od Němcové. Vše skončilo tak, že Nebeský raději utekl do Vídně.

Drahý Ivane, drahá Slezino

Když se musel Josef Němec přestěhovat do Uher, Němcové se vůbec nechtělo. Jednak měla již zázemí v Praze, ale hlavně měla ráda svoji zemi a jazyk, v němž vychovávala i svoje děti. Zůstala proto v Čechách. V tu dobu si prožila další milostný románek v Brně, když jela za manželem. Tentokrát s Janem Helceletem, kterému říkala Ivan. Byl to doktor, student filozofie a překladatel s francouzskou krví po otci, takže byl velmi hezký na pohled. Němcová opět vášnivě vzplanula, jenomže i když se s Helceletem nějakou dobu stýkala a udržovala s ním poměr, měli oba jiné potřeby. On se chtěl pobavit, ostatně Němcová nebyla jediná jeho milenka, kdežto ona chtěla vážný vztah. Opět se opakovalo to, co u Nebeského. Série dopisů a naléhání. I Helcelet před ní nakonec utekl a vždy se o ní již zmiňoval jen jako o Slezině. Němcová zůstala opět sama a co víc – byla zhrzená, protože Helcelet s ní přerušil i písemný styk. Za Němcovou sice docházel bratr Vojty Náprstka Ferdinand, ale Helcelet byl jen jeden. Jen na chvíli ho ještě nahradil doktor jejího syna Dušan Lambl. Toho její neodbytnost a láska málem připravila o zdraví, když místo své práce chodil s ní neustále na dostaveníčka a doháněl vše dlouho do noci. Jenomže syn zemřel a Lambl, protože si to dával za vinu, se stáhl sám do pozadí – k velké radosti své ustarané rodiny.

Poslední láska Boženy Němcové

Němcová měla řadu nápadníků i v době, kdy už stárla. Dokonce o dost mladších, než byla ona sama. To už žila jen z milodarů několika posledních přátel, a i když napsala svoje nejslavnější dílo, Babičku, měla velkou nouzi. Nejvýraznější a také poslední velkou láskou Němcové se stal student medicíny Hanuš Jurenka, který žil v sousedství. Ani on s ní však nevydržel, odjel do Polska a nakonec do Březnice. Paradoxně tento poslední vztah, který byl pro ni zklamáním, ji přiblížil k jejímu muži. Přes veškerou lásku, kterou mužům rozdala, tak nakonec zemřela sama.

Nejen Babička

Dnes zná z díla Boženy Němcové každý Babičku a většina lidí ještě Divou Báru, ti vzdělanější Barušku, V zámku a podzámčí nebo Pohorskou vesnici. Pravdou však je, že Němcová začínala svoji literární dráhu s pomocí Václava Bolemíra Nebeského psaním vlasteneckých básní. Její smysl pro vlastenectví by jí mohl kdekdo závidět. Ze stejného zájmu vyvěraly i její povídky a drobné novely, odehrávající se v prostředí českých vesnic a měst. A kromě toho se stala také jednou z prvních velkých sběratelek lidových pověstí a pohádek, a to nejen u nás, ale také na Slovensku. Literární pozůstalost po Němcové je tedy mnohem rozsáhlejší, než si může běžný čtenář vybavit. Většinu její zajímavé pozůstalosti dodnes ochraňuje a spravuje Památník české literatury.

Podivuhodné přítelkyně

Doba tomu chtěla, že se v 19. století většina našich národních buditelů osobně navzájem znala, a kdo se neznal osobně, ten se znal přes někoho jiného. Jedno z nejpodivuhodnějších přátelství pojilo spisovatelky Boženu Němcovou, Karolínu Světlou a Sofii Podlipskou. Němcová byla z nich všech nejstarší a popravdě také nejvíce kontroverzní. Bylo to i poměry, v nichž vyrostla, protože měla v sobě cosi vesnicky přirozeného a nekonvenčního. Snad právě proto jí nedělaly problémy četné avantýry a milostné románky s dlouhou řadou ctitelů a milenců, které se nesnažila ani veřejně skrývat. Na rozdíl od Světlé a Podlipské, ve skutečnosti sester Rottových, se také vzdělávala sama, a proto budila i v nich určitý respekt, plynoucí z vědomí, co vše dokázala vlastními silami. Oproti tomu muselo být pro sestry Rottovy nepochopitelné, že se Němcová nestydí s tolika muži ukazovat na veřejnosti i přes fakt, že je vdaná a má děti. Světlá i Podlipská byly od narození vychovávány ve vědomí, že pocházejí z vyšší vrstvy, a že nesmí provést nic, čím by pošpinily svoje jméno a tím i jméno rodiny. Když tak Světlá vzplanula pro Nerudu, přestože byla vdaná, dobrovolně se ho vzdala, aniž by připustila cokoliv víc než pár důvěrných dopisů. A stejně tak Podlipská vyřešila svůj platonický vztah k mladšímu Vrchlickému tím, že mu dala za ženu svoji dceru a tím se zbavila nebezpečí, jakému by mohla být vystavena. Muselo být velmi zajímavé setkat se s těmito třemi přítelkyněmi najednou a poslouchat, jak se baví o mužích. Každopádně šlo o takové přítelkyně, že když se Světlé narodila první dcera, Němcová jí byla kmotrou a dostala po ní dokonce jméno.

S použitím materiálů Tomáše Hejny a Heleny Lorenzové připravil Jan Steiner