Svět ho znal líp než my

S českou hudbou objel celý svět a hrál téměř na všech kontinentech. Bohužel, jak už to tak bývá, ve světě ho znali mnohem lépe, než ho známe dnes my. A přitom to není tak dávno, co jméno Rudolf Firkušný rezonovalo i v české společnosti a jeho synonymem byla dokonalost kompozice i přednesu. Jaká byla životní pouť rodilého Moraváka světem?

Vše začalo 11. února 1912 v moravských Napajedlech, kde přišel na svět do rodiny advokáta Rudolfa Firkušného a jeho ženy Karly, původně Šindelářové, malý Rudolf, tedy otcův jmenovec. Otce si ovšem Rudolf Firkušný příliš neužil – zemřel, když mu byly tři roky. Zato měl ale možnost do sytosti čerpat z rodinných kontaktů a přátelských vztahů. Tato skutečnost pro něj měla v budoucnu velký význam. Ještě nezvykle mladý začal projevovat hudební talent a už ve třech letech hovoří hudební historici i lidé, kteří do rodiny docházeli, o velkém hudebním nadání malého hošíka. Sotva uměl pořádně chodit, ale už se učil hrát. Tuto skutečnost potvrzuje fakt, že když mu byly pouhé čtyři roky, ujal se ho právě jeden z rodinných přátel Leoš Janáček, který se stal jeho prvním velkým učitelem. Byl jeho talentem okouzlen a dokonce se mu podařilo prosadit, aby už v pouhých sedmi letech, tedy v roce 1919, mohl malý nadaný chlapec nastoupit v Brně na hudební konzervatoř. Čtenáři doporučuji velmi dobře alespoň na dalších řádcích sledovat bedlivě zejména letopočty. Jsou totiž nesmírně zajímavé!

Sedmiletý Rudolf musel zvládat povinnou školní docházku a studium na konzervatoři zároveň, což pro něj jistě nebylo jednoduché. I když se dá předpokládat, že hudba měla v jeho případě přednost před skvělými výsledky v běžné škole. Ostatně jeho učitelé by mu jistě nedovolili polevit v hudebním vzdělání na úkor toho běžného. Vždyť Rudolf Firkušný byl v jejich očích génius! S tím souvisela samozřejmě plejáda zvučných jmen jeho učitelů. Klavír – Růžena Kurzová, skladba – Leoš Janáček, Vilém Petrželka a Jaroslav Kvapil, dirigování František Neumann. Některá z nich nám mnoho neřeknou, ale ve své době patřila významným veličinám hudební scény, v případě Jaroslava Kvapila nejen v té. Je ale těžké říct, jak se asi museli jeho učitelé cítit, když je malý Rudolf Firkušný už v útlém věku „strčil do kapsy“. Posuďte sami…

1920: S Pražským filharmonickým orchestrem vystoupil poprvé jako sólista a zahrál si s ním koncert od Mozarta (osm let!).

1921: Firkušný hrál poprvé ve Vídni a začal tak svoji profesionální dráhu (9 let!), která ho hned poté zavedla do několika Evropských zemí. Do Čech se vracel vždy jen na čas. Zahraniční kritici si nemohli Firkušného vynachválit a předháněli se v pozitivních hodnoceních.

1926: Firkušný se stal osobním hostem Tomáše Garrigue Masaryka v Lánech, kde mu předvedl skladbu od Bedřicha Smetany (14 let!) Právě díky Masarykovi se o rok později mohl Firkušný vrátit ke studiu, které ukončil v roce 1928 na mistrovské škole v Praze. V té době a v několika následujících letech se Firkušný omezil jen na nejnutnější koncerty. Po zakončení studia v Praze studoval ještě ve Vídni a poté v Německu, kde ho učil slavný Artur Schnabel. Až v roce 1933, kdy studium dokončil, vrátil se znovu na evropskou hudební scénu, a to s velikým úspěchem. Rovnou se zařadil mezi evropskou koncertní špičku, vynikajícího hudebníka s pověstí génia, jehož přednes je přesný a přitom osobitý a jedinečný. Mimochodem všimli jste si? Bylo mu teprve 21 let!

Rudolf Firkušný byl při svém nadání podle pamětníků poměrně skromný a většinu života obětoval s velkým zaujetím jenom hudbě. Ne všude měl dveře dokořán. Když v roce 1938 poprvé odjel vystupovat za oceán do Spojených států, předcházela jeho vystoupení až barnumská reklama, která ho propagovala jako největšího československého klavíristu všech dob. Autor této reklamy ale zapomněl, že za oceánem už české hudebníky znali, a velmi dobře. Vždyť česká menšina ve Spojených státech čítala už v té době několik stovek tisíc lidí a byla hojně navštěvovaná umělci z domova. Tou dobou už Spojené státy znaly Ladislava Dusíka, Alexandra Dreyschocka, svůj velký úspěch tu měl Rudolf Friml se svojí Rosemary, ale třeba i Ema Destinnová a celá řada dalších českých umělců. Firkušný tedy vstupoval na minové pole, kde před ním buď on, nebo jeho manager nastražili vlastní miny. A kritici si samozřejmě neodpustili uštěpačné poznámky. Firkušný ale nezklamal, a předem ohlášený zázrak divákům opravdu přinesl. Představil se jako klavírista světové úrovně, který si pověst když ne největšího, tak jednoho z největších československých klavíristů opravdu zaslouží.

Po turné v USA se vrátil do Evropy, kde se ale zatím výrazně změnily poměry. V roce 1938 se odehrály události kolem Mnichova a podepsání dohody o odstoupení československého pohraničí, jehož výsledkem byl zánik první republiky a vznik tzv. druhé republiky, okleštěné, bez pohraničního opevnění, ochuzené o důležitý průmysl, kde se najednou tísnily desítky tisíc lidí bez domova a práce. Ani ne o rok později si nacisté v čele s Hitlerem vzali bývalý prostor Československa, zejména Čech a Moravy, celý a vytvořili zde Protektorát Čechy a Morava. To jen pro rychlý exkurz do naší minulosti. Situace přirozeně ovlivnila i společenský a kulturní život a mnoha lidem bylo jasné, že nemohou ve své rodné zemi zůstat. Patřil mezi ně i Firkušný, který se krátce po návratu vydal znovu do světa. Nejspíš jako všichni doufal v brzký návrat do obnovené republiky. Netušil, že se bude protloukat světem několik desítek let a domů se, až na krátkou epizodu v roce 1946, vrátí až za víc než padesát let.

Nejprve se vypravil do Francie, ale nacisté ho dostihli i tam, a tak se přes Portugalsko dostal až do bezpečí ve Spojených státech Amerických. Pomohla mu k tomu i česká exilová vláda, která mu umožnila prostřednictvím zahraničních ambasád v Portugalsku bezpečný odchod ze země. Tam začal Firkušný opět koncertovat a tentokrát si vydobyl uznání i těch, kteří o něm o tři roky dřív pochybovali. V dalších letech cestoval po všech státech USA, v roce 1943 hrál po Jižní Americe na víc než třiceti koncertech. Jen v Buenos Aires vystoupil celkem patnáctkrát, a to přes to, že původně měl naplánovaná pouze čtyři vystoupení. O rok později navštívil s úspěchem Mexiko a země Střední Ameriky. Stal se světově uznávaným mistrem s velkým renomé. Nikdy ale nezapomněl na svoji rodnou zem, na českou hudbu a své přátele. Na každém jeho koncertě zazněla některá z českých skladeb, především od Dvořáka, Smetany, Martinů, nejčastěji ale od Leoše Janáčka, ke kterému cítil po zbytek života velikou úctu. Nicméně zasloužil se i o prosazení ve světě dalších velkých českých skladatelů, zejména Jaroslava Ježka a Pavla Bořkovce.

Na konci války už měl Rudolf Firkušný zařízenou zářnou kariéru za oceánem a v roce 1946 se dokonce stal profesorem na massachusettské hudební škole v Berkshiru. Vedle toho vedl i soukromé hudební kurzy a pořádal při nich i pravidelné – a velmi známé – hudební koncerty svých žáků. Přesto uvažoval o návratu domů. Ihned po skončení války se zapojil do obnovy kulturního života ve válkou zničené Evropě a vyjel na turné. Během něj se v roce 1946 podíval také zpět do své vlasti a účastnil se tehdejšího ročníku Pražského jara. Netřeba říkat, že byl přivítán s patřičným nadšením zejména svými přáteli, ale také publikem. Bohužel to byl na dlouho jeho koncert poslední – tedy v Československu. V roce 1948 se dostali k moci komunisté a Rudolf Firkušný se stal, tak jako mnozí další, nežádoucím umělcem, který byl pro nový režim představitelem buržoazního umění. Nejvíc mu ale přitížilo osobní přátelství s Masarykem a jeho rodinou.

V dalších letech působil zejména ve Spojených státech, kde vystupoval jako sólista i ve společnosti nejlepších amerických symfonických orchestrů, zejména Newyorské filharmonie. Uvedl několik světových premiér, včetně Čtvrtého klavírního koncertu Bohuslava Martinů, který Firkušnému věnoval. Pokud šlo o Československo, nepatřil k těm emigrantům, kteří by se aktivně zapojili do boje proti komunistickému režimu u nás. Na rodnou zem ale nikdy nezapomněl. V roce 1968, u příležitosti výročí vzniku Československa 28. října, se ujal uspořádání výročního koncertu v New Yorském Carnegie Hall. Těžko bychom dnes spočítali všechny jeho zájezdy. Kromě celého amerického kontinentu vyrazil také do Japonska, třikrát vystupoval v Izraeli a dvakrát v Austrálii.

Do vlasti se vrátil až v roce 1991, tedy po pádu komunismu a po revoluci. Mnoho lidí na něj zapomnělo, ale jeho návrat domů byl i tak velkolepý, zejména mezi těmi, kteří se věnovali klasické hudbě. Při té příležitosti získal čestný doktorát Univerzity Karlovy. To už bylo ale na návrat opravdu pozdě. Život Rudolfa Firkušného se už odehrával někde docela jinde, v jeho nové vlasti za oceánem, kam si v podobě hudby přivezl v roce 1941 kus domova sebou a nikdy ho tak vlastně vnitřně neopustil. Angažoval se při pořádání hudebního festivalu Antonína Dvořáka v New Yorku i při pořádání recitálu Leoše Janáčka v Brně v roce 1993. Tento rok se stal i rokem jeho posledního vystoupení, kdy pro pokročilý věk a zdravotní stav už nemohl nadále vystupovat. Mimochodem máte stále v hlavě s ním související letopočty? V roce 1993, kdy naposledy vstupoval, mu bylo už 81 let, ale měl za sebou 72 let trvající dráhu profesionálního klavíristy. Kdo druhý mohl tohle vůbec říct? O rok později, 19. července 1994, zemřel na předměstí New Yorku.

Dnes jméno Firkušný rezonuje už jen tam, kde se lidé opravdu zajímají o vážnou hudbu a nejspíš také o historii. Mladší generace si na něj bohužel často nevzpomenou, nicméně je to rozhodně chyba. Rudolf Firkušný byl totiž jeden z nejvýznamnějších propagátorů české klasické hudby ve světě, a to pozor – víc než dvě třetiny 20. století. Rozhodně by si zasloužil významnou restauraci a návrat s velkým N. Tak snad někdy v budoucnu.

Tomáš Hejna