U svatého Matěje, dneska se nic neděje

Jít na Matějskou dnes pro mnohé znamená vzít děti na Výstaviště holešovice, nechat je za nemalé peníze povozit na drahých autodromech, horských dráhách, centrifugách, kolotočích, nechat je pohoupat na klasických houpačkách nebo na neuvěřitelně rychlých a vysokých lavicích a kyvadlech, ze kterých se některým už při pouhém pohledu dělá špatně. Děti potom obyčejně vynutí na rodičích nějaký ten pamlsek, obvykle popkorn nebo cukrovou vatu různých chutí, dnes všudypřítomné trdelníky, náhražky valašských frgálů a vedle toho třeba hranolky, párky v rohlíku, nějakou tu klobásku a další. Jít dnes s rodinou na Matějskou pouť je zkrátka náročné hlavně pro peněženky rodičů. A přitom si už dnes jen málokdo vzpomene, proč se vlastně Matějská pouť jmenuje právě Matějská, že původně byla někde úplně jinde a odehrávala se docela jinak. Pojďme si to tedy teď připomenout.

Svůj název získala pouť podle svátku sv. Matěje 24. února, ale taky podle místa původního konání. Tím byl široký pruh volného prostranství kolem poutní cesty, vedoucí z pražských Dejvic až ke kostelíku sv. Matěje nad Divokou Šárkou. Lemovalo ji celkem dvanáct kapliček z 18. století, z nichž poslední je dnes k vidění jen v blízkosti samotného kostelíka. Zbytek padl za oběť rozšiřující se dejvické zástavbě a také zubu času, protože o kapličky se dlouhé desítky let nikdo nestaral. Slovo pouť má původně také jiný význam. Ke kostelíku totiž chodilo v první den velké procesí v čele s církevními představiteli, a šlo se opravdu od kapličky ke kapličce až do kostela, kde se sloužila mše – většinou před ním, protože na tuto pouť chodily původně tisíce lidí, kteří by se do kostela nevešli.

Části prostranství okolo cesty blízko dnešního Vítězného náměstí se nazývaly „Execírák“. Je nutné si uvědomit, že v té době ještě Praha končila u Písecké brány, v okolí dnešních Dejvic se nacházely četné usedlosti a osady, také výletní restaurace a hostince, ale hlavně že se tímto směrem rozprostíraly dlouhé lány polí a luk. A v širokém pásu kolem cesty, blízko už zmíněných kapliček, stály tehdy běžné zábavní atrakce, kterými se bavili lidé na konci 19. a v 1. polovině 20. století. Malé cirkusy, drobné zápasnické exhibice, bleší atrakce, věštci a věštkyně, střelnice, jednoduché houpačky a kolotoče na ruční pohony, vystupovali tu také provazochodci, žongléři, kouzelníci, iluzionisté, vedle toho se tu objevovaly i různé „šejdířské produkce“, během kterých se představovaly kuriozity a zajímavosti, často podvodné a hodné propagace slavného P. T. Barnuma, později se objevovaly technické novinky, třeba i „jízda smrti“ na motorkách. K tomu tu byly stánky s různými dobrotami, spotřebním zbožím od hrnců po vařečky, s šátky a růženci, zajímavými „cetkami“, jak to známe třeba z filmu Zítra začínáme s Jaroslavem Marvanem a Jindřichem Plachtou v hlavních rolích. Většina atrakcí tehdy stála pár krejcarů. Pouť tehdy trvala až tři týdny, a o víkendech tudy prý prošlo až čtvrt milionu Pražanů denně. Všude se hrálo na flašinety, všude se vykřikovalo a nabízelo. Takové poutě si pamatovali naši dědečkové a babičky a ještě víc jejich rodiče. Ti dobří „pouťaři“ to umí dodnes, ale ty už na pražské Matějské pouti nenajdeme – ta je už jen komerční akcí.

Později se Matějská pouť od kostela sv. Matěje stěhovala jinam, a to právě kvůli rozšiřující se zástavbě, která při výstavbě nových Dejvic bránila konání poutí v původních parametrech. Jeden čas se dokonce pouť konala přibližně na místě, kde dnes stojí areál České zemědělské univerzity v Praze. Mimochodem jednou z přístupových cest byla i původní cesta pro pohřební průvody, která vedla dolní částí údolí Šárky s odbočkou až ke kostelu a zdejšímu hřbitovu.

Historicky se Matějská pouť v Praze slavila od roku 1595, samozřejmě s některými přestávkami v období různých režimů a válek. Vcelku se jí ale restrikce většího rozsahu povětšinou vyhnuly, ostatně šlo o vyloženě lidovou záležitost. Původním cílem byla hlavně modlitba za zdraví a dobrou úrodu v nadcházejícím roce. Později se ovšem význam pouti postupně měnil. Po roce 1948 se atrakce postupně přesunuly do prostoru dnešního Vítězného náměstí a přirozeně odpadl náboženský význam. Do prostoru historického výstaviště v Holešovicích se pouť přenesla až někdy kolem roku 1968. To už ale pouť směřovala ke komercializaci, i když v té době byly atrakce stále omezené na tehdejší východní produkci. Vždyť cirkusáci a „kolotočáři“ tehdy spadali po národní podniky, takže moc výjimek pro modernizaci nebylo.

V posledních letech trpěla Matějská pouť celou řadou „neduhů“ a zejména profanací stran bulvárního tisku. Napomáhaly tomu zejména problémy v komunikaci mezi Prahou a nájemci, kterými byla rodina Kočků, slavná cirkusácká a v tomto oboru podnikatelská rodina. Po roce 1991 se podle indicií někteří její členové zapletli s určitými mafiánskými organizacemi, a celkové prostředí Matějské pouti, z níž se stal vyloženě výdělečný podnik plný drahých atrakcí a stánků, začalo ztrácet svoje kouzlo. Davy rodičů s malými dětmi vystřídali lidé středního věku, kteří si chtěli vyzkoušet často adrenalinové atrakce za vysoké vstupné. Návštěva Matějské pouti se stala pro větší rodiny finančně náročným podnikem. To vše bylo a je spojeno s touto tradiční pražskou atrakcí až doposud. K tomu přidejme snahy některých celkem nedávno činných politiků přesunout Matějskou pouť coby nedůstojnou zábavu mimo výstaviště, aniž by se ohlíželi na její dávnou minulost. Tak odtud zmizelo ze spodní části kdysi vyhledávané „ruské kolo“, jedna z nejstarších horských drah v Evropě a s nimi i četné tradiční střelnice a další stánky. Kouzlo Matějské pouti, tedy té, na kterou byly zvyklé generace kolem roku 90 minulého století, je tak už navěky pryč. A kdo ví, jestli se Matějská pouť jednou neztratí z povědomí Pražanů úplně.

Původně měla Matějská pouť celou řadu konkurentů, řada obcí a měst slavila poutě podle toho, komu byl právě zasvěcen některý z blízkých kostelů nebo blízká kaplička. A v Praze jich už tehdy bylo požehnaně. Blízko se chodilo také na poutě do Bubenče, kde se chodilo ke kostelu sv. Gotharda, před kterým na malém náměstíčku vyrostly v té době nejrůznější stánky a atrakce. Největší obchodní úspěchy tu prý mívali pražští krejčí. Centrem tehdejší zábavy byl zejména lokál Slamník, který zde najdeme i dnes. Na území Prahy 6, kam dnes patří kostel sv. Mateje i s okolní zástavbou Baby, ale také třeba Bubenečský hřbitov, se také pravidelně koná pouť u Břevnovského kláštera. Ta nejspíš jako jediná si drží doposud alespoň z části lidový ráz, i když i zde jde již o jistou hranici.

Největší pražská pouť je tu tedy historicky už víc než čtyři století, ale za tu dobu si prošla neuvěřitelným vývojem, který ji dovedl od malého kostelíka sv. Matěje na údolím Šárky až na dnešní výstaviště v Holešovicích, od lidových atrakcí až po moderní komerční atrakce všeho druhu, na který by mohl nechat člověk celou výplatu a pár minut pochybné zábavy. Nasnadě je jednoduchá otázka . nejde i o odraz celého dnešního zábavního umění, které se také stalo hlavně věcí komerce?

Tomáš Hejna