Václav Vačkář – Podivuhodné osudy lidového génia
Nepamatuji si přesně, kdy jsem se vlastně s osobností Václava Vačkáře nebo s jeho dílem setkal poprvé. Bylo to někde na vesnické zábavě nebo v hospodě, kam zabloudil harmonikář? Říkali mi o něm v hudební škole, když jsem docházel do houslí? Každopádně vím, že na Vinohradském hřbitově jsem míjel jeho hrob a krátce jsem se nad ním tehdy pozastavil, ovšem jenom kvůli překrásné loutně, která ho zdobí. Skutečně jsem se o něj začal zajímat až v okamžiku, kdy jsem narazil v Roztokách na Školním náměstí na jeho bustu. Samozřejmě jak jinak, než zcela náhodou a nečekaně.
I když dnes lidová hudba není právě na vrcholu žebříčků popularity, byly časy, kdy znamenala pro lidi vrchol zábavního hudebního umění. Zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly vesnické kapely, pohybující se často z jedné obce do druhé, velice populární, protože jinou zábavu lidé neměli. Televize tehdy neexistovala, do divadel ve městech se venkovští lidé nedostali a jediným zpestřením byly buď kočovné divadelní společnosti či tancovačky v hospodských sálech. Václav Vačkář měl štěstí právě v tom, že se narodil do této doby.
Přišel na svět 12. srpna 1881 v Dobřejovicích nedaleko Prahy do rodiny obecního pastýře. To znamenalo, že rodina na tom nebyla finančně právě nejlépe. Už jako malý projevoval velké hudební nadání, a tak ho učitel v Čestlicích, kam chodil i do základní školy, začal učit zdarma. Později přestoupil do školy v Průhonicích, ale když se dozvěděl, že v nedalekých Modleticích je právě učitelem František Freisleben, známý učitel hry na křídlovku, žadonil, aby k němu mohl začít docházet. Otec sice neměl dost peněz na skutečného učitele hudby, ale protože Václav Vačkář byl nadaný a schopný pro hudbu udělat cokoliv, vypůjčil si peníze, aby synovi koupil křídlovku a zaplatil mu u Freislebena alespoň nějaké ty hodiny. Nakonec byl skutečně tak dobrý a pilný, že ho Freisleben učil i zadarmo.
Ve třinácti letech dal ve vesnici dohromady vlastní kapelu, pro kterou poprvé skládal menší skladby. Nejvíce ze všeho si přál nastoupit na konzervatoř v Praze, ale finanční náročnost takového studia byla nad jeho i rodinné možnosti. Ve čtrnácti se tak nechal odvést vojenským šikovatelem do Přemyšle v Polsku, kde sloužil u vojenské hudby. To se rovnalo v podstatě profesionální výuce. Tři roky hrál pro zdejší posádku, než došlo k incidentu s jeho velitelem. Ten za nedopnutý knoflíček u uniformy udeřil Vačkáře tak silně do obličeje, že mu prasknul ušní bubínek. Trvalé poškození, s nímž bojoval Vačkář až do konce života, nakonec vedlo k jeho propuštění z armády.
Vačkář se chtěl věnovat hudbě za každou cenu, a když se dočetl, že v jednom orchestru v Rusku nedaleko Moskvy se uvolnilo místo, rozjel se tam. Dva roky zde úspěšně hrál a hrál by ještě déle, kdyby nebyl na obzoru milostný románek s manželkou sbormistra. Vačkář však nechtěl žádné problémy, a proto se vrátil zpátky domů ke své rodině. Protože jeho stará kapela se mezi tím rozpadla a přátelé rozutekli, neměl jinou možnost, než pomáhat svému otci při práci v kravínu, kde ve volných chvílích cvičil na housle. To ale nebyla jeho představa dalšího života. Chtěl hrát a vystupovat před lidmi.
Václavu Vačkářovi bylo teprve devatenáct let a měl celý život před sebou. Když u Dobřichovic hostovala divadelní společnost Josefa Faltyse, která právě sháněla hudebníka do svého malého orchestru, rozhodl se zkusit štěstí. Faltys ale potřeboval někoho, kdo uměl hrát na violoncello, a tak se Vačkář musel naučit i na tento nástroj. Brzy se stal kapelníkem společnosti a vlivem osudu, a také lásky, i Faltysovým zetěm. Oženil se s jeho dcerou Žanytkou, s níž strávil celý zbytek života, a s níž měl i několik dětí.
Nedlouho po svatbě se jim narodila první dcera Anna. V té době musel Vačkář na krátkou dobu opustit hudební i divadelní svět a pracoval jako dělník v továrně na globusy Felkl a syn v Roztokách. Zápis o tom, že se zde skutečně nacházel, lze nalézt v zápiscích Antonína Plešnera uložených v depozitáři roztockého muzea. Múzy mu ale nadělily do vínku první skladbu, kterou se proslavil. Byl jí dodnes populární valčík Sen lásky, který zřejmě vznikl právě za jeho působení v Roztokách. Za čas obnovil Faltys svoji společnost a rodina Vačkáře se vydala opět na cesty. Ve chvílích volna Vačkář skládal písničky a skladby, se kterými potom na náměstích vystupoval s divadelním orchestrem, čímž pomáhal přispívat do celkového rozpočtu.
Vačkář nebyl právě nadšen svým dosavadním způsobem života. Mohl sice vystupovat a věnovat se hudbě, ale cítil se na víc než na putování s malou hereckou společností od vesnice k vesnici. Když mu tedy přišla nabídka dělat kapelníka v Dalmácii, neodmítl. Rok působil v Šibeniku, ale v roce 1904 se přesunul na Korčulu, kde se stal městským kapelníkem. První koncert s novým orchestrem začal svojí vlastní Ouverturou a stal se okamžitě populárním. Začalo se mu dařit, místní ho měli rádi a on mohl dle libosti skládat a hrát. Za výdělky, které byly slušné, mohl nakoupit nové partitury a také si pořídil vlastní harmonium.
Stal se slovanským patriotem. Vedle skladeb Handela a Verdiho uváděl na truc italským patriciům také chorvatské národní písně a vlastní skladby, v nichž se nechal inspirovat lidovou hudbou. Tak například skladba Tři bratři vycházela z chorvatské lidové hudby a Vačkář ji nejčastěji uváděl v kombinaci klarinetu, trombonu a křídlovky, kde s ním hráli dva Chorvatští hudebníci. Kromě toho založil v Korčule také Sokol a pěstoval hudební a celkově kulturní osvětu. Narodili se mu zde i dva synové Václav a Otakar, kteří bohužel zemřeli ještě v dětském věku.
Po třech letech na Korčule, kdy se Vačkářovi podařilo stmelit zdejší slovanské obyvatelstvo a získat značnou popularitu, se rozhodl vrátit zpátky do Prahy. Jeho celoživotním snem bylo stát se členem České filharmonie, která právě v tu dobu vypisovala konkurz na nového houslistu. Jen s kufrem a houslemi narychlo odjel, aby konkurz stihl. Jeho rodina musela přijet až později. Při této cestě se jeho ženě narodilo na lodi čtvrté Vačkářovo dítě. Dali mu jméno Dalibor podle jedné ze Smetanových oper (všech osm Vačkářových dětí bylo pojmenováno podle nich). Místo ve filharmonii bylo bohužel obsazeno, a tak se Vačkář vrátil zpátky ke svému tchánovi do jeho herecké společnosti.
V roce 1908 se stal v Boskovicích městským kapelníkem. Zde se seznámil se zcela novým druhem lidové hudby, a to moravským. Odlišnost v české a moravské lidové hudbě je totiž značně velká a Vačkářovi se moravská hudba velmi zalíbila. Většina jeho nejznámějších skladeb jí byla inspirována a dodnes je nalezneme v mnoha zdejších lidových kapelách. Po čtyřech letech se ještě vydal do Krakova, kde dělal kapelníka ve zdejším divadle, vydržel zde pouze rok, než se natrvalo vrátil do Prahy. Konečně se mu podařilo splnit si svůj životní sen. Stal se houslistou a později i sólistou na trubku v České filharmonii. Od roku 1919 hrál také ve Vinohradském divadle a v roce 1921 začal vystupovat se Šakovou filharmonií.
Jeho jméno je také spojeno s hudbou pro kinematograf. Filmy byly totiž v té době ještě němé, a tak jednotlivá kina zaměstnávala i malé orchestry. Vačkář si v té době přivydělával v biografech Alma a Minuta jako kapelník a říká se, že jeho hudba byla tak dobrá, že řada diváků nechodila ani tak na filmy, jako za touto hudbou. Až do roku 1930, kdy se objevily první filmy zvukové, měl tedy Vačkář práce víc než dost a mohl být se sebou spokojený. Jeho skladby se hrály po celé zemi v dechových i smyčcových kapelách a orchestrech, ale také ve filharmonii. Do konce života složil celkem 332 skladeb, z nichž většina je známá dodnes. Mimo to stál u zrodu Svazu lidových hudebníků a Ochranného svazu autorského (OSA), byl členem Jednoty hudebních stavů, Hudební unie i Kruhu autorů populární hudby. Za celoživotní dílo a snahu o popularizaci hudby byl jmenován čestným členem Svazu československých skladatelů a vyznamenán Cenou Hlavního města Prahy.
4. února 1954 Václav Vačkář ve věku 73 let zemřel po delší nemoci v nemocnici Pod Petřínem. Pohřben je na Vinohradském hřbitově. Zanechal za sebou rozsáhlé celoživotní dílo, které je stále živé. Jistě jste nějakou jeho skladbu už slyšeli a ani o tom nevíte. A pokud pochybujete, nechte si něco zahrát na nějaké vesnické zábavě či plese a přesvědčíte se sami.
Tomáš Hejna
Ukázka z chystané knihy autora 100 osobností na Kralupsku, Slánsku a Kladensku
