Vzpomínka na filmový počátek

Už jsme se o tom zmiňovali jistě víckrát, že film je vlastně neuvěřitelný Benjamínek v oblasti zábavního umění. Vždyť na rozdíl od hudby, divadla i literatury, které všechny mají za sebou bohatou tisíce let trvající historii, existuje film teprve něco málo přes 120 let. Vždyť teprve v roce 1895 představili Lumiérové v Paříži poprvé film Evropské veřejnosti na veřejném promítání. A to byl, přátelé, teprve začátek filmového pravěku. Tehdejší filmové projekce obsahovaly pouze záznamy skutečnosti – jedoucí vlaky, chodící lidi, běhající zvěř, automobily, tramvaje… Až později začaly filmy být skutečně filmy, podle scénáře, s dějem a herci. Jak vnímali filmu ti, kteří při tom opravdu byli? Jedna nádherná vzpomínka, uveřejněná kdysi v Rozpravách Aventina, pochází od Josefa Švába Malostranského, kterého právem řadíme mezi průkopníky českého filmu. Tato vzpomínka je ovšem už skutečně na období, kdy se filmy staly filmy, a kdy už měl na český film monopol Havel a jeho Lucernafilm. Pojďme si ji nyní připomenout.

A ještě jednou zúčastnil jsem se prvních krůčků českého filmu činně. To když roku 1916 jedna česká filmová výrobna, Havlův Lucernafilm, po překonání těžkých překážek stavících se v cestu práci za války a s krajními finančními oběťmi, vypravila za spolupráce ředitele Richarda Balaše a Degla filmovou verzi mé dosti hrané aktové hry Zlaté srdíčko. Upravil jsem libreto sám a režii převzal ředitel Fencl, který dovedl náležitě využíti nejen umění oblíbených umělců Švandova divadla, ale i krás Prahy. Hlavní role obsadily dámy: Emma Švandová a Antonie Nedošínská (která touto rolí snad poprvé vstoupila na světelnou scénu, kde je dnes jednou z našich nejlepších uznaných hvězd), z pánů pak nynější ředitel Smíchovského divadla Rudolf Kadlec, ředitel Antonín Fencl, pánové Nejedlý, Novák a moje maličkost (doslova) v komické roli kancelářského sluhy. V onom filmu objevil se i nejpopulárnější pražský hostinský Brejša, dnes již zesnulý, který si hru pro film tuze liboval a prohlásil, že kdyby mu restaurace tak dobře nešla, že by ji hned pověsil na hřebíček a věnoval se filmu cele. Tedy první filmový „fanouš“, pohostinsky „vystoupil“ i známý malostranský lampář a později školník Vocásek, kterému svěřena epizodní rolička. Měli jsme s ním ale potíž, protože nebylo ho možno přesvědčiti o tom, že lze hráti pro fotografii, aniž je třeba hleděti do objektivu a „tvářiti se příjemně.“ Obecenstvo se nezměnilo a svou zvědavostí zase ztěžovalo pouliční snímky. Ba, válečná nevraživost dala dokonce svůj výraz v jedné chvíli, kdy při fotografování na ostrově Kampa nějaká nepřítelka „živých obrazů“ pojednou při odehrávání filmu vyrazila z davu, skočila přímo před přístroj a se slovy „Tak, tady to máte!“ vyplázla jazyk, načež stejně hbitě, jak se objevila, zase zmizela. Operatéru nezbylo než natočiti pokaženou scénu znovu, tentokráte bez této ukázky zlého ženského jazyka. Zlaté srdíčko bylo předváděno v bio Lucerně v říjnu r. 1916 po celých čtrnáct dní při vyprodaných domech a večerní Národní listy dne 21. října končily dlouhý referát z pera dr. J. Prokopa těmito slovy: „Tedy úspěch, který podpořili smíchovští herci dle sil a kvalit svých s hostem autorem. Fotografie byly velmi jasné, Lucerna může býti se svým snímkem spokojena. Zlaté srdíčko je lepší než mnohá z vychvalovaných veseloher cizích. A nejvíce padá na váhu, že je to naše české umění a český průmysl.“

Musím se přiznat, že poprvé jsem se s tímto textem nesetkal v samotných Rozpravách Aventina, kam jsem zamířil až později, ale ve skvělém literárním díle Kateřiny Boušové Než film promluvil – Němý film 1896 – 1930. Ve stejné knize je i další pasáž, která je věnována Josefu Švábu Malostranskému. Jde o rozhovor, který poskytl v roce 1922 časopisu Divadlo budoucnosti:

Kdy jsem se narodil pro film?

Pro sebe jsem se narodil roku 1860, pro film o Národopisné výstavě v roce 1895 (ve skutečnosti r. 1898; pozn. aut. /tedy poznámka autorky knihy, ne moje/), kde jsem hrál za režie starého p. J. Kubíka na výstavním divadle v Sedlském masopustu, v Mastičkáři a podobných hrách, kde jsem také dělal beana, při studentské beanii, při hře do kroužku apod. zábavách. Tenkráte p. inž. Kříženecký získal aparát pro filmování a já hrál hned při prvních pokusech, při veselých scénách Randíčko u mlýnice, Nehoda výstavního párkaře s lepičem plakátů a Smích a pláč. Škoda, tenkráte při filmech byla jiná perforace, takže má-li někdo z dědiců p. inž. Kříženeckého ty zajímavé obrázky, sotva se dají dnes reprodukovati. Škoda!

Zde si dovolím vstoupit do děje a poznamenám, že se naštěstí majitelé kopií našli, že se nakonec našel i způsob, jak tyto první záběry znovu rozpohybovat, a dnes že jsou součástí českého filmového archivu. A nejen to. Při troše hledání najdete tyto nahrávky také na YouTube (třeba v odkazu v tomto článku) a všechny filmy vyšly také na DVD spolu s odborným komentářem. Dnes si těchto filmů lidé velice váží a jsou považovány za jedny z prvních českých filmových nahrávek vůbec – když opět pomineme některé záběry dělostřelecké palby, zametání ulic atd., které můžeme řadit do kategorie dokumentární film nebo aktuální zachycení doby. Josef Šváb Malostranský by tak měl jistě radost, že se na jeho prvotiny nezapomnělo.

Jací byli moji rodiče – režiséři a libretisté?

Později do té Národopisné jsem filmoval první žert Pět smyslů člověka (hrála v tom mimo mne pí. Vališová a tehdy malá tanečnice Národního divadla sl. Klimentová), pak hned nato zpracoval jsem pro Kinofu svoji veselohru Zlaté srdíčko, které režíroval p. řed. Fencl, a hráli hlavní úlohy mimo mne a p. Fencla pí. Švandová ze Semčic, Nedošínská, Počepická a p. Kadlec aj. Premiéra byla v Lucerně a hra ta (prostřednictvím p. Jalovce) dostala se až až do Ameriky, kde se velice líbila, zrovna jako v Čechách. Jeden snímek se ztratil někde na Slovensku, takže dnes Zlatého srdíčka nění více! Z ostatních „otců“ režisérů jmenuji pp. Mayera, dra Kolára, Binovce, Pražského, Lamače, Antona a jednu „matku“ režisérku pí. Teu Červenkovou.

V kterých hrách a jakých úlohách jste vystupoval?

Mimo výše uvedené hrál jsem v kusech: Čertisko (jednoho pantátu), Sen frátera Ondřeje (fráter Ondřej), Bogra (sloužícího), Evin hřích (kapucina), Rabi Löv (rabína), Byl první máj byl lásky čas (starého záletníka), Nickiho velebné dobrodružství (starostu a hostinského), Příchozí z temnot (hraběcího komorníka), Zpěv zlata (komorníka milionáře), Dráteníček (velkostatkáře), Irča v penzionátě (pana biskupa), Živé mrtvoly, ale ne od Tolstoje (roztržitého profesora), Zvláštní případ (strážník s pendrekem), Kříž u potoka (rychtáře), Cikáni (napilého šlechtice), Manželé paní Mileny (podvodného kapelníka), Stíny (porotce), Šťastná košile (královského lékaře), Roztrhaná fotografie (sloužícího a jeho bratra; vrátného v hotelu).

Nejspíš jste sami zjistili, že drtivou většinu zmíněných filmů vůbec neznáte. I opravdovým zájemců o téma cosi říkají jen názvy Rabi Löw, Dráteníček, Irča v penzionátě, Kříž u potoka a Cikáni. Jakby ne! Vždyť hovoříme o neuvěřitelně starých filmech, které všechny byly natočeny před rokem 1922 a některé se dokonce jednou pro vždy ztratily. Sám jsem se na několik z nich podíval, ale ruku na srdce – Josefa Švába Malostranského jsem poznával jenom stěží. K Roztržené fotografii (správně Roztržené foto, pozn. autora) dodejme, že v době jejího vzniku byla brána jako unikát a historický milník. Šlo o jeden z prvních českých rekordů, když se celý film podařilo natočit, vyprodukovat i zkopírovat do dvou kopií jen za sedm dní, a z toho tři dny nebylo možné kvůli počasí natáčet. Film patřil k produkci kdysi známé a významné společnosti A-B, která stála i u zrodu Barrandova.

Která byla moje nejmilejší postava?

Rozhodně ten „pan biskup“ z Irči v penzionátě a lituji, že jsem se vůbec od mládí nevtl na tento velebný obor – břichu mám na to aspoň dokonalé!!!

V jakých novinkách budu ještě vystupovat?

To je ještě u boha a pánů režisérů! Ale doufám (a kdo doufá, ten nezouvá, pardon, nezoufá), že brzo octnu se na některé filmové scéně v životní velikosti.

A měl pravdu. Vlastně si nikdy nezahrál žádnou hlavní nebo větší roli, ale filmaři si ho rádi zvali až téměř do konce jeho života. A tak se od roku 1922 objevil ještě v několika desítkách českých filmů, z nichž jmenujme ty nejznámější: Vdavky Nanynky Kulichovy, Lucerna, Pantáta Bezoušek, Falešná kočička aneb Když si žena umíní, Dobrý voják Švejk a později i další díl Osudy dobrého vojáka Švejka, Tchán Kondelík a zeť Velvara, Kantor Ideál a poslední v roce 1958 Blednoucí romance.

Které české filmy mám nejraději?

Všecky, ale hlavně ty, které mají dobré libreto a ještě lepšího režiséra.

Co soudím o budoucnosti naší produkce?

Jsem si jist, jako ve všem, že i na tomto poli Češi nezůstanou pozadu! Věřím, že přijde doba, kdy náš Jan Hus, Jan Žižka, Psohlavci a podobná naše zfilmovaná veledíla vítězně projdou celým světem jako v hudbě Bedřich Smetana a Antonín Dvořák.

Tehdy nemohl Šváb Malostranský ani tušit, jak předvídavý vlastně je. Tedy alespoň pokud jde o filmová témata – s tou slávou ve světě to u nich zase tak moc slavné nebylo. Nicméně Jan Hus se dočkal hned několika filmových zpracování. Prvního v roce 1954 Otakarem Vávrou jako začátek jeho „husitské trilogie“ na motivy Aloise Jiráska, později v roce 1968 v režii Václava Hudečka a nakonec v rozsáhlém třídílném dramatu Jiřího Svobody v roce 2015 podle Evy Kantůrkové. I Jana Žižku známe z obrazovek, nejvíc díky Vávrovu filmu z roku 1955, ale v nejnovější filmové historii díky filmovému zpracování Petra Jákla z roku 2022. I když je kvalita tohoto filmu, zejména námětu a děje, všelijaká, skutečně jako jediné ze Švábem zmíněných témat dobyl tento námět prostřednictvím Jáklova filmu svět. A Psohlavci? Svět nedobyli, ale dočkali se hned tří filmových zpracování, z nichž nejznámější je Fričova verze z roku 1954.

Jaké všeobecné podmínky mám na srdci?

Žádné, neb když jsem si sáhl na srdce, našel jsem šle, ale pravé české výroby.

Jistě jste z tohoto víc než sto let starého rozhovoru poznali, že Josef Šváb Malostranský neměl problémy dělat si legraci sám ze sebe, a že jeho smysl pro humor byl víc než otevřený k okolnímu světu. To byl ostatně jeden z jeho hlavních rysů, což dokazuje i jeho dochovaná korespondence, kterou často doprovázel ručně kreslenými karikaturami. Jeho osobě jako takové se ale musíme věnovat někdy jindy. Vzpomínkou na filmový pravěk jsme začali, a tak jí také skončíme. Konkrétně vzpomínkou mojí. Před mnoha lety jsem totiž začal chodit vcelku pravidelně do pražské literární kavárny Samsa, která patřila mému profesorovi a později kamarádovi Radku Krausovi a rovněž mému kamarádovi Filipu Písařovic. V této kavárně se pravidelně konala promítání starých filmů na celuloidových pásech, které tam nosil jeden ze zaměstnanců filmového archivu. A já se poprvé nachomýtl právě k promítání filmových záběrů s Josefem Švábem Malostranským. Nebudete tomu věřit, ale i když se jednalo o víc než sto let staré „grotesky“, některé velmi krátké, smáli jsme se, jako bychom nikdy nic podobného neviděli. Snad za to mohla i skutečnost, že jsme všichni předem znali pointu. Možná se spousta lidí smála už jen tomu, co naši předci považovali za humorné. Ale když si na to zpětně vzpomenu, je úžasný už jen pocit, že je možné si tyto první filmové střípky i dnes pustit, že se neztratily, a že si z té skutečné české filmové prehistorie budou moct i pozdější generace něco prohlédnout.

Tomáš Hejna