Divadlo číslo…
Jen málokdy se setkáme s tím, že nějaké divadlo změní každý rok své jméno. Vlastně bych se tak trochu i vsadil, že žádné druhé takové nenajdete, kromě našeho české „Déčka“! To totiž měnilo od roku 1933 opravdu každý rok svůj název, a to vždycky v jeho přibližné polovině. Tedy – řídilo se vlastně školním a tím i „divadelním rokem“. A tak ho diváci mohli poprvé navštívit jako D34, další rok zase jako D35 a tak dále. Originální, že? Vždyť také hovoříme o jednom z nejlepších avantgardních divadel v naší historii.
Za vším vlastně stál muž, který dostal do vínku nadání mnoha druhů. Byl spisovatel a básník, i když oproti jiným svým kolegům po sobě zanechal vlastně jen velmi málo literárních děl. V době první republiky to byla sbírka Idioteon, kterou se přihlásil k Devětsilu, po válce potom veršovaný román Jeden ze všech, sbírku Viděno slzami a s větším odstupem potom román Vítězové a sbírku „koncentráčnických“ povídek Osm odtamtud. Ta byla inspirována jeho životem, protože za druhé světové války skončil pro svoje politické názory a postoje v několika koncentračních táborech. Zařadit ho můžeme i mezi hudební skladatele, zpěváky, dokonce také mezi herce. Ovšem zejména se jednalo o jednoho z našich nejvýznamnějších avantgardních dramaturgů, dramatiků a také režisérů, a to na poli divadelním i filmovém. Právě v jeho dramatické, režisérské a libretistické tvorbě je jeho odkaz největší, a zejména nejrozsáhlejší.
Je nutné se zde zastavit a říct si, že Emil František Burian, či E. F. Burian, jak je nejčastěji uváděn v literatuře, měl k umění blízko od malička. Narodil se 11. června 1904 v Plzni do herecké a hudební rodiny. Otec a teta byli operními pěvci, matka zase učitelka zpěvu. Na své cestě za uměním se rodina dostala až do Prahy, kde Burian navštěvoval gymnázium na Smíchově a později konzervatoř, na které se věnoval zejména studiu skladby. Jeho učitelem zde nebyl nikdo menší než další známý skladatel Josef Bohuslav Foerster, u kterého také v roce 1927 absolvoval. Šlo ovšem jenom o formalitu. Byl totiž v té době již umělecky činný.
Literární prvotina mu vyšla v roce 1926 a ve stejném roce začal také spolupracovat s Osvobozeným divadlem, které mu bylo svým uměleckým pojetím velice blízké. Přesto jeho působení zde bylo jen krátkodobé, protože přes (nebo snad právě kvůli) podobné představy o divadle se nepohodl s Jindřichem Honzlem a divadlo opustil. S ním si sbalil své kufry i Jiří Frejka a společně potom založili vlastní experimentální divadlo Dada. Kromě Frejky, který je považován za zakladatele, a Buriana, který si mezi tím založil recitační společnost vystupující jako voiceband, tu vystupovali například Lola Skrbková, Bohuš Záhorský, Jiřina Šejbalová, objevili se tu jako hostující herci také Voskovec s Werichem, dokonce tu jako hudební komediant vystupoval i Jaroslav Ježek a v jedné hře uplatnila své nedoceněné herecké nadání Xena Longenová. Ředitelem se stal Jiří Dréman, které měl zkušenosti z Červené sedmy a ke spolupráci zval i své bývalé kolegy. I tak historie Divadla Dada byla jen velmi krátká. Nejprve působilo jako amatérská scéna, později jako profesionální, ale i tak existovalo pouhý rok. Frejka se později přesunul do další scény nazvané Moderní studio, kde spolupracoval i Burian, ale táhlo ho to k vlastnímu podnikání. A tak se ve zmíněném roce 1933, po několika krátkých angažmá, osamostatnil.
Déčko bylo skutečně unikátem, a to přesto, že E. F. Burian vyšel z Osvobozeného divadla a měl příbuzné pojetí divadelní tvorby. Ovšem na rozdíl od Voskovce a Wericha, kteří se stali zatím hlavnímu hlavouny v Osvobozeném divadle, se Burian nesoustředil výhradně na nové kusy a autorské hry. Právě naopak. Déčko vynikalo tím, že vedle zcela nových her uvádělo na scénu hry původní, ovšem v nových dramaturgických a režijních úpravách. A tak se sem diváci chodili dívat na nová podání her od Viktora Dyka, Václava Klimenta Klicpery, Karla Hynka Máchy, na bratry Mrštíky, na Švejka Jaroslava Haška… Burian si ale troufnul i na avantgardní úpravy Shakespeara, Puškina nebo Bertolta Brechta, jehož Žebrácká opera slavila v Burianově podání nebývalý úspěch. Jako přesvědčený komunista a člen strany zde pořádal i zvláštní semináře a akce zaměřené vyloženě na levicové publikum. Jinak byla ale jeho scéna víc než poctivou ukázkou svobody divadelního vyjádření tehdejší doby.
Takto pokračovalo „Déčko“ až do číslovky 41. Přímo do divadla si pro Buriana a další herce přišlo v březnu 1941 Gestapo a odvezlo je do cel předběžného zadržení na Pankrác. Burian byl odsouzen a přes Terezín se dostal do Dachau, odkud ho jako práceschopného převezli do pracovního tábora nedaleko Hamburku. Měl štěstí a útrapy koncentračního zacházení přežil, málem ho ale zabilo britské letectvo, které bombardovalo lodě odvážející zajatce z hamburského přístavu. Z lodi Cap Arcona, označené vlajkou válečného námořnictva, se zachránil jako jeden ze 34 vězňů.
Po válce se pokusil obnovit svoje „Déčko“, ale nedařilo se mu to. Divadlo tak dostalo do vínku jen číslovky 46 a 47, a i když Burian měl zpočátku úspěch a podařilo se mu založit dokonce Družstvo divadla práce, kde vedl kromě „Déčka“ také tři scény v Brně a divadlo v Karlíně, nástup nového režimu mu dal zabrat, a i když byl dokonce v roce 1948 zvolen za Kladno do funkce v Národním shromáždění za komunisty, svými názory se od nich lišil a byl pro ně často kritizován. Když hrozil zánik jeho scény, převedl divadlo do uměleckého svazku armády, aby ho zachránil. Až v roce 1955 dostal další příležitost, a tak obnovil divadlo pod původním názvem. Své dřívější slávy už ale nedosáhlo.
Zato o Burianovi můžeme říct, že za svůj život, i v době komunistického režimu, byl úspěšný skutečně hodně. Složil hudbu k nejméně dvaceti velkým filmům, jako byla Borského Vojnarka, Steklého Siréna, Slavíčkova Mordová rokle, Fričovi Psohlavci nebo Zemanova cesta do pravěku. Většina jeho melodií přečkala v povědomí diváku dodnes. Byl také autorem několika oper, baletů, orchestrální hudby a dalších skladeb. Celé jeho dílo pohromadě by vydalo na slušný svazek not a stejně silný svazek libret, divadelních a literárních studií, divadelních her, scénářů i literárních děl. Pro mnoho pozdějších umělců se stal nedostižným vzorem jedinečných nápadů, které byly často geniální. A proto rezonuje i dnes jeho jméno jak na konzervatořích, tak i na FAMU, JAMU a dalších významných institucích. Zemřel 9. srpna 1959, podle všeho na selhání jater. Pro mnoho jeho kolegů však nad jeho smrtí visel otazník.
Tomáš Hejna
