Antikvariát zábavního umění – Tajnosti zákulisí
Se jménem Bohumila Bezoušky se v oblasti zábavního umění setkáváme skutečně často. Jak by také ne, když se mu věnoval několik desítek let, a to jako estrádní umělec, herec, rozhlasový moderátor a režisér i spisovatel. Začínal v divadle E. F. Buriana, potom byl členem Divadla Na Vinohradech a dlouhá léta působil v činohře Národního divadla. Objevoval se i v menších rolích ve filmu – celkem v šedesáti! Není tedy divu, že měl o čem psát. A že se to v jeho knihách hemží herci a dalšími kumštýři…
Kniha: Tajnosti zákulisí
Autor: Bohumil Bezouška
Nakladatelství: Panton
Rok vydání: 1971
Stran: 186 stran
Jedním z oblíbených rozhlasových pořadů, na které si starší budou pamatovat, bylo i vyprávění historek z divadelního zákulisí, které bavily posluchaček několik let. A stejně jako dnes i tenkrát tento pořad doprovázelo knižní vydání, které Bezouška přichystal pro nakladatelství Panton, původně pod názvem Abeceda divadelního humoru. V předmluvě se redaktor Jaroslav Přikryl zmiňuje o svých obavách, aby jinak úžasně prezentované historky z rozhlasu měl i stejnou úroveň v psané podobě. První vydání bylo totiž zároveň Bezouškovým literárním debutem. Obavy ale nebyly rozhodně na místě. Bezouška jako rozený vypravěč, který si psal i scénáře, dovedl zacházet s jazykem stejně dobře v mluveném slově, jako na papíře.
„Co mě přivedlo k napsání téhle knížky?,“ uvádí Bezouška hned na začátku. „Na svých toulkách po vlastech českých s Thespidovou károu jsem přečasto zjišťoval, že Ty, můj čtenáři, nevíš o tubu našeho řemesla vůbec nic, a že se mnohdy, a to většinou scestně, domýšlíš…“ Takto Bezouška představuje svoji knihu čtenářům, ale jen o kousek dál se svěřuje i svým hereckým kolegům: „Byl bych velmi nerad a mrzelo by mne víc než si myslíte, kdybych byl podezírán z úmyslu cokoli a kohokoli znevažovat či zesměšňovat. Ujišťuji předem o svém nejlepším úmyslu. A těm, které jsme se spolu s Milošem Nesvadbou pokusli zvěčnit, se omlouváme dvakrát: k poodhalení jejich osobností nás vedly především úcta a obdiv, nefalšovaná kolegiální láska a – jak doufáme – i náš společný smysl pro humor.“
S tím Bezouška rozhodně nešetřil, a humor jednotlivých pasáží ještě podtrhují nádherné karikatury Miloše Nesvatby. Kniha je vlastně výborem historek a příhod z divadelního prostředí, které Bezouška sám zažil, u kterých byl přítomen, anebo které znal z vyprávění jiných. Jak sám uvádí, odpovědnost za pravdivost mohl tedy převzít jen v některých případech, ovšem ve skutečnosti si nikdo z uvedených umělců nemohl stěžovat, že by mu bylo ukřivděno. Laskavé historky plné humoru jsou totiž psány velmi decentně, nikoho nemohou urazit, nikomu nemohou ublížit a jsem si jistý, že i ti, kterých se týkají, se při nich znovu bavili. A i kdyby nebyly tyto anekdoty vždycky zcela pravdivé, nikoho neuráží. Jako příklad si uveďme jednu z nich, pojmenovanou jednoduše Pan Vydra.
Na líčení si pan Vydra starší moc nepotrpěl. Jedna, dvě čárky, sem tam flíček, obočí jednou nahoru, podruhé dolů; ve všem ostatním spoléhal na „musklmimiku“.
Bývaly doby, kdy si každý začátečník opatřoval skříňku s líčidly, „šminkastli“, a ta ho provázela celý život, od štace ke štaci. Herec byl automaticky povinen starat se o líčidla i paruky sám, u společností museli mít herci vlastní garderobu. Teprve moderní, popřevratová doba zavedla „erární“ líčidla a kostýmy. A tak se stalo, že náš mistr líčení pan Češpiva předložil panu Vydrovi novou krabici s líčidly, první, kterou starý pán dostal po své téměř padesátileté divadelní činnosti zadarmo. „Ježíšmarjá,“ zaúpěl pan Vydra nad darem, „v životě jsem tolik líčidel neviděl!“ A ten večer, jak může pan Čišpeva dosvědčit, byl pan Vydra tak zmalován, jako by proletěl komínem.
Pan šéf Hilar režíroval Goethova „Fausta“, titulní roli hrál Bedřich Karen, Mefista Václav Vydra. V náladové scéně námluv, kdy přicházejí Mefisto s Faustem do zahrady za Martou a Markétkou, chtěl Hilar, aby v úvodu zaznělo několik taktů lyrické hudby, hrané v roztoužených kytarových akordech.
A hned tu byl samozřejmě ochotný pan Roland, který rád za honorář na kytaru zahrál. Hilar se s Vydrou, jak praví ústní i písemná svědectví, neměli v lásce, a tak během „Fausta“ docházelo k drobným i větším potyčkám. Na generální zkoušce vešli Karen a Vydra do zahrady a za scénou zazněla Rolandova kytara. „Stop!“ vykřikl už z naplněného hlediště Hilar, „kdo to tam, prosím, vrže na tu kytaru?“ Roland se ukázal na scéně. „To nejde, pane, to není žádná muzika, to musí hrát nějaký hudebník z povolání!“ volal Hilar. „Pane Šejkal,“ vyzval hudebníka z orchestru, „jděte nahoru a zahrajte to! Ten Roland, to není k poslouchání!“ Pan Šmejkal putoval z orchestru na jeviště, Karen a Vydra zašli zpátky za scénu, kde Roland předával kytaru panu Šmejkalovi. V posledním okamžiku k nim přiskočil Vydra a povídá: „Nechte to, jak to bylo! Ať klidně hraje pan Roland dál, on to stejně Hilar nepozná!“ Výstup začal znova, za Rolandova brnkání vstoupil opět Faust a Mefisto do zahrady. „Fajn!“ je nadšen Hilar, „fajn, pane Šmejkal, to je hned jiný kafe!“ A tu pan Vydra vyběhl až na rampu a vítězně křičel na Hilara: „A abyste věděl, zase to bylo Roland!“
Václav Vydra hrál hlavní roli v jedné hře, v době, když byl ředitelem Národního divadla. Do představení, ve kterém už byl jeden „plánovaný“ záskok, přibyl další, když se z vyšší moci nedostavil představitel jedné velké role. Ale představení běželo, poslat obecenstvo domů už nešlo. Jeden z herců zaskočil – bez zkoušky a bez znalosti textu. Shodou okolností se oba dva „záskokáři“ octli spolu na scéně. To se ví – šlo to jako za dušičky, vypomáhali si vlastními slovy, všelijaké zádrhele, ale v potu tváře to nakonec šťastně dovedli do konce. Pana ředitele Vydry se druhý den ptal kterýsi z kolegů, jak to těm zaskakujícím mládenečkům včera šlo. Starý pan Vydra se zakrabatil, poškrabal se v zátylku a pak, aby naznačil všechnu prožitou hrůzu, vymyslel objevný, zcela nový příměr, který zastínil všechny „Sabace“, „Lipany“ i „šlachtaty“, když odpověděl: „U Stalingradu nemohlo bejt hůř!“
Kniha byla velmi úspěšná, dokonce se dočkala dalších dvou vydání a v roce 1977 i volného pokračování pod názvem Adaptace není legrace. I ta obsahovala řadu vyprávění z hereckého zákulisí, a tak se lidé opět mohli dočíst o trapasech, chybkách a přehmatech svých oblíbených osobností. Abychom ale nepředbíhali a drželi se naší knihy, je dobré připomenout si, s kým vším se prostřednictvím této útlé knížečky můžeme seznámit a potkat – když už ne ve skutečnosti, tak alespoň na papíře. Kromě zmíněného Václava Vydry, režiséra Hilara a Bedřicha Karen jsou to například Eduard Kohout, František Filipovský, Karel Dostal, Václav Lohniský, Ladislav Boháč, Karel Högr, Miroslav Horníček, Jiří Steimar, František Roland a celá řada dalších, dnes už se nemusíme bát říct že legend českého divadla. Čtenář se hlavně nesmí nechat odradit zdánlivě malým počtem kapitol. Bezouška totiž velmi účinně dokáže zkombinovat v jednom vyprávění dvě i tři příhody spolu související, a tak je o humorné zápletky bohatě postaráno.
Bohumil Bezouška byl ve všech svých řemeslech mistrem. I když nehrál velké hlavní role, ty menší, v nichž se objevoval, byly vždy jedinečně pojaté, výrazné, divákovi blízké. Často vystupoval v Shakespearových hrách, diváci ho znali z her Jiráska, Čapka, Drdy, z Gogolova Revizora… Jako spisovatel sice nepatřil k nejplodnějším, nicméně jeho práce o hereckém kolegovi Thespidova kára Jana Pivce je skutečně působivým důkazem jeho literárních kvalit. Sám nakonec svůj život popsal a zhodnotil v knize Jak jsem proskotačil život, která vyšla v roce 1993. Vedle toho se lidé dočkali i tří gramofonových desek s nahrávkami jeho pořadů. V říjnu 1995 zemřel. Dnes se bohužel nejspíš nenajde žádný nakladatel, který by se odhodlal znovu vydat jeho dílo, zvláště výše představené Tajnosti zákulisí a volné pokračování Adaptace není legrace. I dnes se sice při jejich čtení lidé pobaví, ale protože pojednávají o osobnostech z „jiné doby“, je nadšených čtenářů jeho humorných vyprávění, kteří Bezouškovi rozumí a znají hlavní aktéry, žalostně méně, než kdysi. Ale kdo ví, třeba se i to časem změní, snad i trochu díky našemu webu a Atesu. A třeba se najde místo pro Bezouškovi knihy i jinde než jenom v policích antikvariátů.
Tomáš Hejna