Zapomenutý mecenáš z Mladoboleslavska

Mladoboleslavsko bylo vždycky vzdělaným krajem, a to nejpozději od doby, kdy se zde, v údolí řeky Jizery, začali usazovat mniši v klášteře v Kosmonosech a později příslušníci Jednoty Bratrské, kteří měli v Mladé Boleslavi jedno ze svých hlavních sídel. Tehdy nad nimi drželi ochrannou ruku Krajířové z Krajku, vedle bratrského sboru zde byla i velká a známá tiskárna. To je však na jiné povídání. Nás bude daleko víc zajímat 19. století a naši obrozenci. I pro ně mělo Mladoboleslavsko veliký význam, a hodně vzdělaných mužů odtud buď přímo pocházelo, nebo se zde alespoň pohybovalo. Nás nejvíc ze všech zajímavá dříve vcelku malá vesnice mimo všechny pěší cesty, nesoucí název Katusice.

Není to od Mladé Boleslavi daleko a pohodlně sem dojedete autem i vlakem. I autobus tudy projíždí. A v čem je obec tolik výjimečná? Stojí v ní krásný kostel, malá kaplička a mimo to i několik krásných historických domů. Na jednom z nich visí černá pamětní deska, kde je velkými bílými písmeny vyvedeno jméno Jan Nepomuk Krouský. Rolník, poslanec zemského sněmu, předseda správní rady cukrovaru Dolní Cetno a pivovaru Podkováň, mecenáš a vlastenec, jak nezapomíná deska informovat všechny kolemjdoucí. Co však deska neříká je skutečný význam tohoto člověka pro naše dějiny.

Jan Nepomuk Krouský se narodil 18. února 1814, a zatímco dnes se o něm skoro neví, v době svého působení na Mladoboleslavsku byl velmi známou osobou zdejšího kulturního života a také jeho velkým mecenášem. I proto sem za ním jezdilo mnoho významných vlastenců, mezi nimiž nechyběli například Karel Sabina nebo Václav Bolemír Nebeský. Oba hledali u Krouského v Katusicích klid a inspiraci – Sabina ji zde dokonce našel pro libreto Prodané nevěstě! Pro samotného Krouského však mělo největší cenu přátelství kováňského faráře Karla Aloise Vinařického, zapáleného vlastence a spisovatele. Mezi jeho zájmy patřilo i pořádání setkání tehdejších spisovatelů, kam zval i Krouského a ten tak zde navázal cenná přátelství. Nakonec se z Krouského a Vinařického stali nejen přátelé, ale i švagři.

Činnost a pozůstalost samotného Krouského můžeme rozdělit do několika oblastí. Předně je zde mnoho článků, které mu začaly vycházet v Květech, České včele, Národních novinách i dalších. Významná je jeho korespondence, například s již zmíněným Bolemírem Nebeským. Hlavně ale pomáhal v okolí šířit české knihy, prodával novinky vycházející hlavně v Praze a sám založil knihovnu, která v kraji se svými čtyřmi tisíci výtisky patřila k největším. A proto Krouský pocházel z celkem velkého statkářského rodu a byl finančně solidně založen, mohl si i dovolit finančně podporovat některé své přátele a české autory. Jako ocenění jedné takové podpory nalezneme v knize Josefa Kajetána Tyla Vojta, chudý čeledín dedikaci určenou právě Krouskému za štědrý finanční dar.

Krouský zemřel 4. října 1876. Kromě úlohy mecenáše a šiřitele osvěty měl za sebou i politickou dráhu, jak bývalo tehdy mezi vlastenci zvykem. Je tedy jistě zajímavostí, že nejzajímavější část jeho životních osudů začala až v roce 1916, tedy 38 let po jeho smrti. Ne, opravdu nejde o omyl, ale o skutečnost, že v tom roce jeden z jeho příbuzných nalezl na několika místech cosi pozoruhodného a nesmírně cenného. Něco, o čem neměl nikdo do té doby ani to nejmenší tušení. No schválně – říkají Vám něco verše:

Byl pozdní večer,
první máj…?

Kdo si alespoň trochu pamatuje látku ze základní nebo střední školy, poznal první verše Máje. Pokud byste však nyní očekávali, že za autora Máje označím namísto Karla Hynka Máchy Jana Nepomuka Krouského, tak čekáte marně – však to nesedí ani časově. Nicméně něco společného Krouský s Máchou a jeho Májem opravdu měl. V roce 1843 měl jednat s Karlem Sabinou o zafinancování jeho druhého vydání a spolu se Sabinou měl za ním tehdy přijet i Máchův bratr Michal. Snad právě oni zapříčinili, že se v Katusicích u vlastence Krouského z ničeho nic objevil rukopis Máje. Celý! A od té doby také ztracený.

Tedy až do zmíněného roku 1916. Tehdy našel Krouského zeť Jan Šafránek na několika místech v knihovně krátké rukou psané úryvky Máje, které prý kdosi použil jako záložky do knih. Šafránek již krátce po smrti Krouského nalezl kus Máje, nicméně považoval rukopis za Krouského vlastní přepis, což nebylo v té době nic výjimečného – ostatně básničky si někteří lidé opisují do památníčků a záznamníčků i dnes, proč ne tehdy. Když ale nalezl po letech i další pasáže a nakonec celý rukopis, nedalo mu to, a naštěstí měl tolik rozumu, že rukopis předal do rukou literárního historika. Byl jím Václav Flajšhans, který měl již s vydáním Máchova Máje a dalšího díla své zkušenosti. Ten nabyl dojmu, že by se mohlo jednat o ztracený a tak dlouho hledaný originální původní rukopis. Byla první světová válka, ale přesto se v Národním muzeu sešla odborná komise. Ta Flajšhansův názor potvrdila.

Tehdy se objevila i teorie, jak se vlastně rukopis dostal právě do rukou Krouského. Mecenáš prý tehdy s podporou vydání spisů Máchy velmi váhal a nakonec se rozhodl ho nepodpořit z čistě praktických důvodů, protože mu nevěřil. Michal Mácha se však nechtěl vzdát myšlenky na další vydání bratrova díla a podle pamětníků se za účelem získání dostatečných finančních prostředků rozhodl prodat část bratrových originálních rukopisů vybraným osobnostem. Snad na základě doporučení Sabiny koupil Krouský právě tuto část pozůstalosti Máchy. Ovšem pravdu se zřejmě již nikdy nedozvíme.

Je to až s podivem, ale rukopis přežil obě světové války. Během té první vyšel jeho přetisk k výročí, závěr druhé přežil schovaný na dvoře původního Krouského statku zakopaný bezpečně v zemi. Komunisté potom zakročili. Mít statek a pozemky, to tehdy nebylo „v módě“ a odrazilo se to i na Krouského potomcích a také na knihovně, kterou zabavilo StB. Není tedy divu, že se o rukopisu Máchy raději nikdo nezmiňoval. A tak zůstával skrytý a „ztracený“ až do roku 1965. I dnes je ale tento historicky cenný rukopis v soukromých rukou, a vědci a odborníci si mohli teprve v roce 2019 podruhé za poslední víc než staletí originál prohlédnout. A novými vědeckými metodami jeho pravost potvrdili. Máchův Máj, dlouho ztracený originál, je tak jednou z nejcennějších literárních památek, které se dochovaly z doby našeho literárního národního obrození a nejsou uloženy v depozitářích Národního muzea.

Opět platí, že Jan Nepomuk Krouský patří k osobnostem téměř zapomenutým, nikým téměř nepřipomínaným, snad jen historiky a lokálními autory, kteří mají „v popisu práce“ zaznamenávat takovéto dílčí příběhy pro další generace. Nicméně pokud bychom se chtěli zabývat jeho činností do detailu, jistě bychom zjistili, že jen díky němu a jeho finanční pomoci, ale také díky návštěvám velkých umělců u něj v Katusicích, existují dnes některá díla druhé poloviny 19. století. Snad se nám v budoucnu podaří obšírněji rozkrýt význam tohoto mecenáše pro naši kulturu a dědictví.

Tomáš Hejna