Nostalgie nad zábavními pořady – Úvod seriálu – DO-RE-MI

Když jsem byl menší, neměl jsem na televizi příliš času – ve škole jsem byl premiant a musel jsem se učit a vedle toho jsem chodil do houslí a orchestru Benjaminek, a to mi zabralo spoustu času. Navíc jsme byli čtyři v žižkovském 1+1, a to se často k ovladači od televize nedostanete. Přesto si jasně pamatuji na některé zábavní pořady, které tehdy patřily vlastně k novinkám české televizní produkce. Jen si to vezměte – narodil jsem se v roce 1991, v roce 1993 začala vysílat Prima, o rok později Nova a s těmito televizními stanicemi, na dlouhou dobu posledním rozšířením běžné televizní nabídky, přišly zcela nové pořady, na které nebyl do té doby nikdo zvyklý. Vezměte si jen rozdíl mezi starými českými seriály, které někde začínaly a někde končily, a televizními novelami, které končily v nedohlednu. Mimochodem když mi byly asi čtyři roky, měl jsem už slušnou vyřídilku a slovní zásobu, jako málokdo z mých vrstevníků. Když máma v obýváku, zároveň tedy ložnici, žehlila, hrál jsem si na koberci a ona měla jako kulisu puštěnou jednu z jihoamerických novel. Já sice nekoukal, ale poslouchal, a tak jsem jednou na plavání plavčíkovi, kterému se nelíbilo mé držení se žlábku na okraji bazénku, zavyhrožoval v těch čtyřech letech: „Já na vás pošlu svého právního zástupce.“ Vidíte, co taková telenovela dokáže s dítětem udělat.

Ale k věci. Jako dnes si vzpomínám na úplné začátky některých pořadů, které dnes můžeme považovat za klasiku české zábavy a někdy i za legendární podniky, protože doslova otevřely dveře do budoucnosti. A když je srovnám se současnou produkcí našich televizních stanic, ve většině případů si i u těch kdysi považovaných za méně zdařilé nebo „béčkové“ říkám: „Přeci jen to bylo tehdy dobré.“ Píši o tom vlastně proto, že po posledních dlouhých měsících vyčerpávající práce bez odpočinku jsem několik večerů relaxoval v křesle a na internetu jsem si některé z těch krásných pořadů našel. A byl jsem tím neskutečně potěšen i rozesmutněn zároveň. Potěšen těmi nádhernými scénkami, krásnou hrou jazyka, skvělými písničkami a známými tvářemi moderátorů, herců a hereček, zpěváků a zpěvaček, a tak vůbec. Rozesmutněn tím, že poslední roky takové pořady v televizi zkrátka chybí. A bez reprízovaných pořadů bychom v televizní zábavě už nejspíš nic podobného nikdy neviděli. Proto bych v tuto chvíli chtěl krátce zavzpomínat na několik takových pořadů a nalákat vás k jejich shlédnutí a připomenutí. Hned začínáme.

DO-RE-MI

I když jsem velkým příznivcem hudby, dokonce mám mezi kamarády celou řadu profesionálních hudebníků a zpěváků z různých věkových generací, tak jsem nikdy nebyl příznivcem moderních hudebních soutěží typu Superstar. Ne snad proto, že by se mi alespoň u některých zpěváků nelíbilo jejich nadání, že bych neobdivoval třeba skutečně velkolepý a mnohotvárný přerod Anety Langerové, ale protože nemám rád za a) nesmyslné přejímání cizích mustrů pro pořady, které by každá slušná redakce zábavních pořadů dokázala vymyslet sama bez problémů, a za b) pořady, které víc než na umění staví na ponižování těch méně nadaných a na přitažlivosti pořadu ne pro diváka, ale pro sponzory. A přitom jsme u nás měli hned několik takových pořadů, které se právě Superstar, a později třeba i soutěži Československo má talent, bez pochyby vyrovnaly. Připomeňme si například pořad Šance, nebo ještě lépe slavné DO-RE-MI!

Bylo mi sedm, když tato soutěž poprvé začínala v televizi za nádherného moderování Pavla Trávníčka a Sabiny Laurinové. Pro mne to byla vlastně první zkušenost s podobným typem soutěže – a spolu se mnou i pro většinu diváků. Tehda ale nešlo o soutěž, kdy by si lidé mohli vyzpívat pohádkové dědictví nebo nějakou velkou mediální pozornost. Ani Šance a ani DO-RE-MI nebyly spojeny s žádným celostátním médiem, nevzbuzovaly větší zájem médií, zkrátka šlo o nádhernou show plnou humoru a hudby, kde se mohli lidé ukázat se svým hlasem, mohli si zazpívat před lidmi a když měli štěstí, tak se jim podařilo uchytit v showbyznysu. Přirozeně těch TOP, kteří z těchto „soutěží“ vyšli jako úspěšní zpěváci, bylo daleko méně. Zatímco u nevím kolika ročníků Superstar jsme měli jistotu, že s první „pětkou“ finalistů se tak jako tak budeme alespoň pár let někde na koncertech potkávat, dokud se sítem nedostanou skutečně jen ti nejlepší.

DO-RE-MI běželo celkem šest let na televizi Nova a každý díl trval přibližně hodinu, přičemž byl doprovázen humorem a krásnými průpovídkami už zmíněných moderátorů a třemi porotci z řad významných českých kulturních osobností, které byly v porotě. Ta vybírala přibližně ze sedmi zpěváků, a vítěz nakonec získal nějaký ten kus elektroniky nebo menší finanční obnos. Skutečně nešlo o zbohatnutí, šlo o zábavu. A tak v závěru jeden také většinou jeden zpěvák z poroty zazpíval některý svůj hit. Lidé byli nadšení, viděli své oblíbené herce a zpěváky i nové tváře a bavili se. Ovšem výběr proběhl už před pořadem, nikdo se nikomu nesmál za to, že měl odvahu (čímž se DO-RE-MI lišilo od zmíněného Superstar).

Tomáš Hejna