S humorem ke štěstí

Miroslav Horníček se narodil 10. listopadu 1918 (zemřel 2003). Spisovatel, dramatik, herec, komik a klaun, neskutečný vyprávěč a glosátor obyčejného žití.

Měl jsem to potěšení nejen ho vidět snad ve všech inscenacích Divadla ABC s Janem Werichem, ale poznat ho i osobně. Chlubím se: jednou jsem ho dokonce uváděl na jakési besedě s diváky. Ne, Hovory to nebyly, jen jsem ho vlastně uvedl, ale s diváky si již povídal sám, já jen poslouchal a zíral.

Při vzpomínce k jeho narozeninám si dovolím uvést alespoň několik jeho úvah či bonmotů, které nám dodnes dělají radost:

„Lidský život je jako gramofonová deska. Je jen na nás, jestli je to deska s písní, nebo s hlukem.“

„Nejkrásnější na životě je, že nikdy nevíme, co se stane zítra. A nejhorší na něm je… že to nikdy nevíme.“

„Smích je jako stěrač. Nezastaví déšť, ale umožní nám vidět cestu.“

„Humorem bychom měli také hladit, podat ruku, vyznat cit.…humor by měl mezi lidmi ležet jako cesta, jako dar.“

Člověk se směje, je jako baterka, která se nabíjí.“

„Jsme na humor hákliví. Přecitliví a přecitlivělí. Choulostiví. Asi to souvisí s událostmi našich dějin, kdy humor zbýval jako to poslední. Poslední útočiště, poslední útěcha, poslední zbraň a skrýš. Museli jsme se utíkat k jinotajům…Humorem jsme se dotýkali nepřátelských sil…mířili jsme na zvůli panstva, na nadvládu cizích, z ubohých polí vlastní bezmoci.“

„Věřím v laskavé světlo humoru, v jeho něhu, dobrotu a schopnost sbližovat!“

„V každém hledišti je někdo, kdo se nesměje. Někdo nechce, někdo neumí, někdo neví čemu. Může to být neduh, žaludeční vředy, třeba.“

Horníček uvádí příklad, kdy divačka zasedla v první řadě a nořila se smíchy k vlastním kolenům. Werich přestal mluvit na forbíně, přistoupil k okraji a zadíval se na tu rozesmátou paní. Diváci zpozorněli, paní si všimla a ustrnula, a v tuto chvíli se Werich chápavě usmál a pronesl „Taky máte ráda srandu, milostpaní, co?“ Bylo to šokující spojení slov sranda a milostpaní a následovala exploze smíchu až nádherného úpění

Prý dokonce v nějaké podobné situaci ještě v Osvobozeném divadle nějaká paní předčasně začala rodit (narodilo se zdravé dítko). Něco podobného se stalo i v Divadle Vlasty Buriana. František Filipovský vzpomínal, že jednou, na Silvestra, se vzájemně navštívili ve svých divadlech. Každý měl trochu jiné publikum. Ale smáli se všude stejně.

„Važme si smíchu. Važme si toho, že jsme – my lidé, ze všech živých tvorů smíchu schopni. Nemysleme si, že smích zesměšňuje, ponižuje, uráží.

A smějme se!“

V této souvislosti cituje Jana Wericha: „Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nemůžeme ustat“.

A Horníček dodává: „Pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit“!

„Štěstí je mozaika složená z nepatrných drobností.“

„Kdybychom byli pořád šťastní, nepoznali bychom, že jsme šťastní.“

Štěstí není vždy zářivé a okaté. Někdy si jen neuvědomujeme, že ho právě máme.

Václav Soldát