Filmové DR(O)BEČKY

Před časem jsme vám rozsáhle představovali „Filmová první“, tedy samostatné materiály o začátcích Českého a Československého filmu. Ale stále pátráme po dalších maličkostech, přiznávám, že i drbech kolem filmu a jeho tvůrcích a pořád něco nalézáme. Takže v následujícím přinášíme bez ladu a skladu krátké zajímavosti:

Slavný animovaný, resp. kreslený film Walta Disneyho (1901 – 1965)  „Sněhurka a sedm trpaslíků“ byl v Praze v premiéře uveden 16. září 1938 a byl zde promítán plných 13 týdnů za obrovského zájmu publika a samozřejmě i velkých zisků.

Prvním hraným filmem natočeným na Barrandově byla detektivka „Vražda v Ostrovní ulici“ v roce 1933. Na motivy románu Emila Vachka „Muž a stín“ ho natočil režisér Svatopluk Innemann (1896 – 1945).  Innemann je dodnes známý za film „Muži v offsidu“. Za války byl ale bohužel velkým kolaborantem a jeho manželka placenou konfidentkou gestapa. Zemřel ve vězení.

Hlavní postavu detektiva Klubíčka ve filmu hrál Jindřich Plachta. Novou verzi natočil pro Čs. televizi v roce 2007 Dušan Klain a detektiva tu hrál Miroslav Donutil.

Již jsme uváděli, že počátky českého filmu nesou jméno architekta Jana Kříženeckého (1868 – 1921). Necelé tři roky po předvedení prvního Lumierova kinematografu v Paříži natočil první české filmy „Když mohou mít živé fotografie Francouzi, proč by je nemohli mít i Češi…“ Objednal si u firmy Lumiére v Paříži snímací aparát a doma si už všechno pořizoval sám. Takže třeba „Alarm hasičů staroměstských“, nebo „Plovárna na Žofíně“, „Polední výstřel z děla“ a další dokumenty. A pak hraný „Lepič plakátů“ s komikem Josefem Švábem Malostranským.

Své filmy vyvolával tak, že vyvolávací lázeň, vývojku a ustalovač, nalil do dvou dřevěných konví a ručně pak přetahoval film z jedné konve do druhé. Když se objevily obrázky, tak film přetáhl do konve s vývojkou a pak do další s ustalovačem a pak do konve s vodou. Tak to popisuje pamětník.

Jednou ho napadlo, že zkusí scénu se skoky do vody vsunout do aparátu obráceně. A hle podařilo se, takže lidé chodili na plovárně pozpátku a plavci vyskakují z vody na můstek. Možná jste už tyto záběry viděli v nějakých retro filmových pořadech.

S počátky naší kinematografie je významně spojeno i jméno režiséra Václava Wassermana (1898 – 1967). Původně se jmenoval Vodička a jeho otec byl knihař, ale i bubeník, který před mnoha lety vyhrával i účastníkům Světové výstavy v Kapském Městě. 

Vodička – později poněmečtěné jméno na Wasseramana, prý začínal „podnikat“ u filmu v biografu strýčka Koubka ve Francouzské ulici na Vinohradech. U němých filmů vytvářel za oponou zvuk, třeba když se ve filmu převrátil vůz, tak rozbíjel nádobí do plechového sudu, zatímco strýček dramaticky hrál na citeru. K podnikání patřilo i zametání sálu a svazování židlí špagátem, když návštěvníci porušili řady. Chtěl se vyučit kuchařem, ale otec ho dal vyučit k puškaři. Nakonec ale skončil u filmu.

V bohémské partě v hostinci U Klusáčků natáhli jakési plátno z obvazové gázy z jedné strany osvětlené petrolejkou. Za ní pak E. A. Longen hrál, jak detektiv Sherlock Holmes pronásleduje vraha. Předváděli i kuriozity, třeba jak „domorodci“, jedí za gázou syrové maso a další atrakce.

Hodně psal scénáře (napsal jich skoro sedm set a asi 250 jich bylo natočeno) a začal i sám pořádně režírovat. Spolu s kameramanem Ottou Hellerem a Karlem Lamačem, natočili za deset dní první němý film Švejka. Prý mrazem vynechávala i kamera, a tak jí museli nahřívat thermofory s vařící vodou.

Z mnoha jeho filmů si připomeňme třeba Plavecký mariáš z roku1952, nebo Nejlepší člověk s Vlastou Burianem z roku 1954.

A teď jen krátce, kam se poděl „ztracený herec“? Proslavil se jako postarší ale seriózní milovník Adiny Mandlové a zaměstnavatel koncipienta Vlasty Buriana ve filmu… Ale určitě se vám vybaví název, když připomenu některé Burianovy hlášky: „S hotovostí jsme hotovi!“, „Tady na tom stole bude v poledne ležet pětadvacet tisíc!“…“A kdo je tam dá?“ až po „To je ptáček, pan Ducháček“. Takže „Ducháček to zařídí“ a herec Ladislav Hemmer (1904 – 1949).

Jako herec Burianova divadla si tuto roli zahrál i na jeho scéně, kde poctivě sloužil jako nahrávač Burianovým špílcům. Zahrál si i několika dalších filmech, nepříliš náročných, třeba „Lízin let do nebe“ aj. slaďárny.

Oženil se však, jak se mezi lidmi říkalo, v roce 1937 s poněkud výstřední a náročnou dámou z vyšší společnosti, a to mu přineslo smůlu. Pořádali bujaré mejdany, na které se sjížděli mnohé známé osobnosti uměleckého světa. Zapletl se v roce 1942 do nějakého podvodu a zmizel ve vězení. Pak už se informace ztrácejí, přišel o značný majetek a nikdy se už ani na divadle či ve filmu neobjevil. Zemřel v pětačtyřiceti letech.

Pokračování bude brzy

Václav Soldát