Cesta k Pražskému Jaru – léta šedesátá

Od začátku 1961 se v zábavě začalo blýskat na lepší časy. Hlavně v druhé polovině šedesátých let tu byl nebývalý rozvoj mnoha uměleckých aktivit, které měly svůj počátek koncem padesátek.

Sláva divadla SEMAFOR otevřela fenomén divadel malých forem. Tato vesměs původně amatérská divadélka po vzoru Semaforu pak měla vrcholnou kariéru až v příštích desetiletích. Koncem roku 1959 začínal SEMAFOR Ve Smečkách hrou se zpěvy „Člověk z půdy“ Miroslavem Horníčkem a pánským sborem, kde se představil Waldemar Matuška, Karel Štědrý a další pozdější hvězdy. Při svých studentských návštěvách Prahy jsem ji tady viděl i s Františkem Filipovským i Milošem Kopeckým.

Semafor konečně našel trvalejší domov v Pasáži Alfa, kde se hrála první představení „Zuzan“, pod vedením autorů a principálů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Celá desetiletí udávali tón mnoha kulturním aktivitám.

Hvězdy souboru Karel Gott, Karel Štědrý, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Helena Vondráčková, Eva Pilarová aj. však již v roce 1962 přeběhly do Divadla Rokoko k Darku Vostřelovi a Jiřímu Šaškovi.

Tehdejší snad nejpopulárnější „mládežnický“ časopis Mladý svět vyhlásil anketu „Zlatý slavík“ (1962 – 1991), kterou vymyslel redaktor Ladislav Smoljak. První ročník vyhrál Waldemar Matuška a Eva Pilarová, další pak na dlouhá léta opanoval Karel Gott, zatímco ženy se občas střídaly (Eva Pilarová, Helena Vondráčková, Marta Kubišová aj.).

Z plzeňského divadla ALFA se vyklubalo trio „Golden Kids“ Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář dokonale připravené Bohuslavem (Bobanem) Ondráčkem a začalo v Praze dobývat svět populáru. Nejdříve jsem se chodil v Plzni dívat na zkoušky a pak je po léta rád poslouchal.

Všichni se také kromě svých mateřských divadel a skupin uplatňovali u velkých orchestrů, zejména Karla Vlacha, Čs. Rozhlasu Karla Krautgartnera a Josefa Vobruby, Slávy Kunsta, Gustava Broma v Brně. Vznikala řada hudebních skupin, zpěváci si „stavěli“ vlastní doprovodné orchestry. Autoři a skladatelé se nestačili otáčet. Pro Karla Gotta postavil kapelu Láďa Štaidl, skládal Karel Svoboda, texty psal Jiří Štaidl a začala éra jejich neskutečných úspěchů.

Ze Semaforu se na velká podia a do filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ vydala “Tereza“ Waldemara Matušky. Jiří Suchý si nazpíval „Klokočí“ Jiřího Šlitra. Zářila kapela Olympic Petra Jandy.

Možná si vzpomenete i na Editu Štaubertovou, která se proslavila šlágry „Babičko, nauč mě charleston“ a „Zlaté střevíčky“ s orchestrem Slávy Kunsta. Jana Petrů nazpívala s Karlem Gottem pro Starce na chmelu duet „Svět je krásný“. Helena Vondráčková krásně naivně zpívala „Mám ráda cestu lesní“ a Hana Zagorová, která přišla z „ostravské líhně“ byla „Bludička Julie“. A byl tu příjemný moravský učitel Pavel Novák i pražský Petr Novák, Josef Laufer, sourozenci Ulrychovi i skromný Karel Kryl. Samozřejmě stálice Yvetta Simonová a Milan Chladil.

Waldemar Matuška znovu nazpíval „Píseň pro Kristýnku“ z muzikálu (v roce 1953, kdy vznikl, se mu říkalo hra se zpěvy) „Sto dukátů za Juana“, který složil Zdeněk Petr a napsal později legendární dramaturg a moderátor Vladimír Dvořák.

Začínala éra „Folk a Country“. Na profi scéně se usadila skupina KTO „Kamarádi táborových ohňů a začínali i studenti „Rangers“.

Z té doby je i vyprávění – recitativ dramaturga a redaktora Supraphonu Mirka Černého „Balíček karet“ o biblických souvislostech. Různých country a trampských skupin vznikalo mnoho. Takže není divu, že skupina kamarádů v Ústí nad Labem vymyslela PORTU, soutěž a festival trampské, country a western a folkové hudby, jejích autorů a písničkářů.

Začaly i první DISKOTÉKY.  U toho už jsem byl, ale radši dám na jiné.

Vzpomíná jeden z „otců zakladatelů“ Miloš Skalka:

Když se Pavel Černocký vrátil v roce ´67 z návštěvy Londýna, byl nadšený z toho, že tam něco takového existuje. Že jsou tam kluby, kde je diskžokej, pouští desky, lidi u toho pijí příjemné nápoje, baví se, tancují, seznamují se a pak po dvojicích spolu odcházejí a je jim dobře. Přišel s nápadem udělat něco takového u nás za Slávkem Šimkem. Ten v té době vystupoval s Jiřím Grossmannem v pražském Divadle Sluníčko v podzemí Dětského domu.

Slávek Šimek se na to moc netvářil, byl to muž akce na jevišti. Nedovedl si představit, že na jevišti bude člověk, který bude „jenom“ pouštět desky, bude něco říkat a lidi se u toho budou bavit. Ale šeredně se zmýlil.  Pavel Černocký tam diskotéky začal provozovat a vlastně to byl náš první diskžokej.

Začaly vznikat i první KLUBY MLÁDEŽE. Jeden z prvních byl i Klub Olympik, kam se přestěhovali Grossman a Šimek, pak postupně další a v nich se později vedle diskoték realizovala nová divadélka malých forem a vznikaly netradiční klubové programy i s výrazně uměleckým zaměřením. Kluby se posléze nejvíce rozšiřovaly v příštích letech.

Mladí umělci chodili vesměs na jeden rok sloužit do Armádního uměleckého souboru. V armádě se uplatnili i Slávek Šimek a Jiří Grossman, kteří zde založili přibližně v té době soubor VOJ, kde zpívali Karel Černoch (druhý zleva) i pozdější šéf Klubů mládeže v Praze Alois Valenta (mladík v dlouhých šortkách).

Těch nových trendů zábavy si všimli nakonec i různí funkcionáři. Takže VOJ byl nakonec pozván do Ústředního domu armády v Praze, aby představil svůj program na semináři politruků „Jak postupovat s bigbeatem v armádě?“.

V celostátní soutěži byli druzí za vojenským souborem Ypsilonka z Liberce, který založil ve VU 3256 vojín a budoucí režisér Jan Schmid. Samozřejmě je to ta Ypsilonka, dodnes v Praze. Takové soubory vznikaly posléze i jinde. Třeba Kladivadlo v Kadani, posléze Ústí nad Labem, kde v režii Pavla Fialy hrál Josef Dvořák a posléze i Uršula Kluková, Luděk Sobota a další dodnes známí komici. V Olomouci založil divadlo Škleble Petr Novotný, kde byli Pavel Dostál (budoucí ministr kultury po roce devadesát), Hana Maciuchová aj. V Brně vzniklo divadlo „Husa na provázku“, kde léta vyrůstali k vavřínům popularity jak Bolek Polívka, tak Miroslav Donutil, Ha-divadlo v Prostějově a další.

Nesmím zapomenout, že v prosinci 1967 se konal I. československý beat festival v Lucerně. Rock n´ Roll se tehdy nesmělo říkat, tak se u nás užívalo označení hudebního stylu Big beat (i tohle označení vzniklo ale v Anglii). Zasloužil se o to Jiří Chlíbec z tehdejšího Ústavu pro kulturně výchovnou činnost (UKVČ). Vyhráli bratislavští The Soulman a Dežo Ursiny, zazářili Framus Five, Flamengo, Olympic a další. Nicméně bigbeat vítězně kráčel světem i u nás dál. Beatfestival trval ještě příští dva roky, než ho soudruzi zarazili.

S ÚKVČ jsem rád dlouhá léta spolupracoval, byli tam profesionálové, kteří rozuměli svým uměleckým oborům, právě třeba bigbeatu, folk a country, ochotnickým divadlům, poznal jsem tam i budoucího populárního PhDr. Přemka Podlahu.

Koncem šedesátých let vznikly vedle oficiálních uměleckých agentur, tedy Krajských kulturních středisek a PRKUS, a státního Pragokoncertu i dvě nové firmy.

Bylo to Parkcentrum, Sdružení Parků kultury a oddechu a Kulturních středisek, vlastně jakási akciová společnost v kultuře a umění. Členové si kupovali podílové listy (tedy něco jako akcie) a v Praze fungovala jeho umělecká agentura a současně i odbor tzv. Lidové technické zábavy (tedy v překladu kolotoče, pouťové atrakce, později hrací automaty a moderní lunapark). Vymyslel to a šéfoval Zdeněk Čejka, později i ředitel Supraphonu. Měli jsme v péči třeba Evu Pilarovou a Jaromíra Mayera, Karla Černocha, Country beat Jiřího Brabce, později i vlastní malé divadlo, kde účinkovali třeba Lasica a Satinský (kteří zrovna na Slovensku nemohli) i Horníček a Kopecký s Tvrďákem.

Pořádali jsme i jakési burzy programů pro pořadatele z celé republiky. Tady se objevovaly v nabídkách krajských agentur i první striptýzy. Přiznávám, že jsem se rád podíval, ale nechtěl jsem je v umělecké agentuře, a tak skončily v útvaru Lidové technické zábavy. Parkcentrum samozřejmě hned na začátku normalizace skončilo.

Známý manažer Lucerny František Spurný (první manžel Yvetty Simonové) založil českou pobočku švýcarské agentury Schmid Production a u něj byly ty největší hvězdy: Karel Gott, Waldemar Matuška, Karel Štědrý a další. Vždyť se více otevíraly dveře do světa i mimo oficiální zastupování Pragokoncertem. Také to vydrželo jen krátkou dobu, do začátku sedmdesátých let. Františka Spurného jsem osobně vlastně poznal až v sedmdesátých letech, když jsme se potkali při organizování Dnů tisku a televize ve Fučíkárně (tak se říkalo Parku kultury v Praze).

Umělci zábavních žánrů léta neměli žádnou stavovskou organizaci, prosazující jejich zájmy. A tak se v květnu 1968 sešli v Kulturním domě na Smíchově a založili Umělecké sdružení ARTES, tedy organizaci reprezentující artisty a estrádní umělce. Prvním předsedou byl zpěvák Jiří Poper (ten ale hned v roce 1968 emigroval do Švýcarska), pak kapelník Karel Vlach. Ještě mám schovanou legitimaci dokonce s číslem 10. I ARTES byl ale hned v roce 1969 rozhodnutím ministerstva kultury zrušen. Obnoven až po roce 1990 a s nesmírným potěšením rád spolupracuji na těchto webových stránkách.

Bylo toho víc. Šedesátá léta byla lety naděje, experimentů, nápadů a nových přístupů k zábavě.

V srpnu 1968 „spadla klec“. Jak se oficiálně vyhlašovalo: „vojska Sovětského svazu a dalších bratrských národů přišla zabránit kontrarevoluci…atd.).

Jak to bylo se zábavou dál, o tom příště.

Václav Soldát