První česká filmová společnost
Víte kde vznikaly první české filmové snímky? Ne v honosných ateliérech ani pod reflektory. Pravda je skromnější a přitom mnohem kouzelnější: na dvorech domů, v uličkách a mezi běžnými lidmi, kteří právě žili svůj každodenní život. A právě na takových místech se rodila filmová hvězda jménem ASUM – první česká filmová společnost, která neznala hranice ateliéru a natáčela pod širým nebem jako odvážný průkopník české kinematografie.
ASUM vznikl na přelomu let 1912 a 1913 díky spojeným silám architekta Maxe Urbana (1882–1959) a jeho ženy, herečky Anny „Anduly“ Sedláčkové (1887–1967), hvězdy Národního divadla, která se nebála vystoupit i před kamerou. Název společnosti pochází ze spojení iniciál jejich jmen, což naplno vystihuje osobní angažovanost obou jejích zakladatelů ve filmové tvorbě.
Max Urban nebyl jen režisér. Psal scénáře, stál za kamerou a spolupracoval s výtvarníkem Otakarem Štáflem na výtvarné stránce snímků. Jeho snahy o filmovou tvorbu byly s to přesáhnout pouhou dokumentaci – ASUM se během několika let pokoušel o umělecky náročnější snímky, přestože filmařská technika doby byla ještě v plenkách.
Bohužel většina rané tvorby ASUMu se nedochovala. To, co víme, pochází z archivních záznamů, literatury, vzpomínek přímých účastníků a několika fragmentů, které přestály zub času.
Mezi nejranější práce patří „Živé modely“ (1912) – soubor krátkých alegorických obrazů na různá témata jako Probuzení, Vinobraní, Vítězství, Rozsévačka, Podzim, Píseň nebo Valčík – tvořících jakousi filmovou mozaiku ročního cyklu. Potom snímek „Konec milování“ (1913). Jde o jediný hraný snímek ASUMu, který se dochoval v určité podobě. Zachycuje již složitější narativní strukturu a dává nahlédnout, jak se tehdejší filmaři pokoušeli vyprávět příběh.
Další projekty, které se zmiňují v dobových pramenech nebo filmových rejstřících, zahrnují tituly jako „Falešný hráč“ (údajně jeden z prvních filmů společnosti), či romanticky laděné snímky jako „Americký souboj“, „Idyla ze staré Prahy“ či „Andula žárlí“. Jejich fragmenty nebo dokumentace se bohužel dochovaly jen v minimální míře. Ovšem další snímek „Idyla ze staré Prahy“ (1913) bývá připomínán jako jeden z archivně nejlépe zdokumentovaných projektů a dodnes je známý díky dochovanému plakátu, považovanému za jeden z nejstarších českých filmových plakátů vůbec.
ASUM zdaleka nebyli jen Urban a Sedláčková. V jeho filmové družině se objevovala i další jména, která dnešním zájemcům o historii českého filmu zní jako malé kultovní legendy. Šlo například o Václava Münzbergera a Josefa Brabce, kameramany, kteří s Urbanem spolupracovali při snímání exteriérů i improvizovaných scén. Zapojila se i rodina Anny Sedláčkové. Například její otec Alois Sedláček a bratr Jaroslav se objevovali v různých rolích či statistických figurách filmu. Další herci a spolupracovníci pocházeli především z řad tehdejšího divadelního ansámblu Národního divadla či vinohradských scén, což dávalo snímkům kvalitní a scénicky vyspělé herecké provedení.
ASUM natáčel tam, kde to bylo možné – dvorky domů, terasy, parky či rušné ulice. Jeden pamětník vzpomínal, že společnost často využívala i terasu bytu paní Urbanové ve Vodičkově ulici, odkud bylo možné přehlédnout Františkánskou zahradu a přenášet tam i interiérové scény plné života, světla a náhodných kolemjdoucích. Toto prostředí bylo celkem zásadní. Dvory se staly jevištěm, kde se spontánní chůze souseda mohla stát součástí filmového obrazu, stejně jako kterýkoliv soused nebo přítel, který se právě „flákal kolem“. Hrdiny prvních českých film tedy byli často obyčejní lidé z davu, kteří se objevili na filmovém pásu bez jakékoliv scénické přípravy. A právě v tom spočívala jedinečná atmosféra prvních snímků. Film nepřipomínal umělý výtvor, ale byl reflexí života samotného.
S příchodem první světové války v roce 1914 filmová výroba ASUMu postupně utichla. Válka filmovému průmyslu příliš nepřála a většina raných společností se buď přestěhovala do jiných oborů, nebo ukončila činnost. Ačkoliv ASUM později nikdy znovu neobnovil svoji činnost, jeho vliv na raný český filmový průmysl zůstává nezpochybnitelný. Naučil český film hledat autenticitu, lidskost a humor ve skutečném světě a ne jen ve studiích a umělých kulisách.
Tomáš Hejna
