Čo bolo, bolo… Bouřlivé devadesátky

Známá hláška z filmu Černí baroni, mě napadla jako titulek k pokusu o charakteristiku období po, jak se dnes říká, „sametové revoluci“. Stejně tak ale platí i hodnocení „po revoluci, která nikdy nebyla“ v podání Františka Ringo Čecha. Nechám to na vás. Nepřísluší se mi tady hodnotit. Nastala „divoká léta devadesátá“, normální vývoj a řekněme nový standardní stav ve sféře zábavy se stabilizoval až v novém tisíciletí. Osobně jsem v aktivním působením v zábavě skončil zhruba kolem roku 1996 plesy Seliko v Olomouci a Plesem Komerční banky na Žofíně, které produkoval Honza Nekola.

Někteří ortodoxní kritici i nepříliš úspěšní umělci nenechávají nit suchou na protagonistech zvláště zábavních žánrů, kteří byli populární v minulém režimu. Kteří bavili své diváky a tedy „sloužili komunistům“. Jak po mnoha létech řekl Láďa Štajdl na různé jedovaté poznámky: „Všichni jsme v tom jeli, nemáme proč se vymlouvat“!

V zábavě nastal zásadní zlom. Na základě společenského vývoje se změnila struktura celé oblasti zábavního umění. Zrušila se Krajská kulturní střediska a státní agentury, skončily tzv. „přehrávky“. Vše se privatizuje. Skončila i velká síť místních pořadatelů, zvl. PKO, domů kultury, městských kulturních středisek a podobně. Soubory a zpěváci i mnozí další se najednou neměli kde uplatnit, nebyly místní akce, přestaly se dělat plesy, slavnosti. Zrušily se kluby mládeže a dnes jsou z nich soukromé vinárny a noční kluby, změnila se Porta. Skončily největší časopisy Květy, Mladý svět a další. S nimi i jejich celorepublikové akce. Něco se pak po mnoha letech v nové podobě vrátilo. Zábava a tvorba se hodně přesouvají do nových radií a postupně i nových televizí, zejména hvězdné TV Nova.

Všichni čekali na vyhlašovanou a dříve pronásledovanou tvorbu bez ideologických vlivů a ono zrovna nic moc nepřicházelo. Známí zpěváci rozpouštěli své soubory a postupně vyhlašovali konec kariéry. Třeba Marie Rottrová i skupina Olympic Petra Jandy, či soubor Karla Vágnera (ti se pak po mnoha letech i několikrát vraceli). Končili i manažeři, Miloš Zapletal se profiloval jako obnovitel soutěže o Miss Československa. Skončil Orchestr a balet Čs. Televize, stálé velké orchestry neměly kde živě hrát.

Vznikalo ale něco nového a jiného. V Praze dospěli rozumní radní k rozhodnutí pronajmout velký kulturní dům „Žofín“ zkušenému organizátorovi Janu Nekolovi, který se postupně stal obnovitelem a hybnou silou nové zábavy. Navázal na osvědčené formy, ale přicházel i s novými impulzy. Vytvořil i skutečný Palác kultury. Měl i vlastní symfonický orchestr, se kterým zpívali všichni nejlepší zpěváci. (Momentálně ale zvítězil příjem z pronájmu pro Prahu 1 a tak je tam cateringová firma. Sály se pronajímají, ale tvorba kultury je pryč).

Podobní organizátoři se našli i v dalších městech i obcích. Někde to byly nové obecní a městské úřady, které obnovovaly běžný kulturní život. Znovu se objevila síla a nápaditost spolkových organizací, především Sokolů, mysliveckých sdružení, zahrádkářů, hasičů a dalších, kteří dodnes organizují nejrůznější akce (od plesů až po místní festivaly, někde i divadelní). Z minulých fenoménů zábavy zůstaly bez výrazných změn vlastně jen diskotéky. Ty se naopak rozšířili do všech typů zábavy a mnohdy nahrazují i „živé“ skupiny hrající k tanci. Věhlasný se stal třeba pražský Diskoland, kam chodily mnohé tzv. „celebrity“.

Někdy se změnil jenom název, ale smysl zůstal prakticky stejný. Přestali jsme chodit na „mejdany“, místo toho jsou v modě „párty“.

Nastal nový fenomén celebrit a VIP, tedy známých a různě „proslavených“ osobností, ale i různě „profláknutých“ jedinců. Z toho se zrodil i další typ zábavy, Talk show. Tedy rozhovory známých a suverénních moderátorů s několika osobnostmi. Začínal to Jan Kraus a Karel Šíp, dneska už Honza Dědek, Tomáš Magnusek, Aleš Cibulka i Lucie Výborná a další..Je to živé a zábavné, někdy více či méně osobní a bulvární. Dříve jsme tomu říkali „beseda s …“ či „Křeslo pro hosta“.       

Převalila se naštěstí jen krátká vlna „techno“, založená na jednoduchém rytmu, a hlavně přehnaných decibelech. Jednou jsem to v Jižních Čechách zažil, auta s technikou připomínala armádní plechovou jízdu a zvuk se celých 24 hodin nesl více než 10 km. A k tomu drogy a hippie styl účastníků.

V celém seriálu o zábavě se zabývám vlastně jen pop kulturou. Vedle ní existoval v Praze a některých městech hlavně začátkem devadesátek tzv. underground (tedy „podzemní“ umění). Reprezentantem byla hlavně kapela The Plastic People of the Universe, která byla dříve komunistickým režimem zakázána, ale teď byla uváděna téměř jako vzor nové kultury. Protože o této oblasti nic nevím, tak jí nijak nemohu komentovat.

Stálicí opět zůstává jen Karel Gott se skupinou Karel Gott Band, kterou vedl Pavel Větrovec (rozumný Láďa Štaidl odstoupil, aby na sebe vzal „hříchy minulého režimu“). Ale pořád zpívají i další a objevují se noví „hitmakeři“ i skupiny. Zpívající česky jako protipól návalu zahraničních hitů. Najednou jsme objevovali Wanastowi Vjecy, Chinaski, Kabát, heavy metalový Arakain s Lucíí Bílou, Vítkovo kvarteto, Lucii a její tygry s Ilonou Czákovou, Ondřeje Hejmu a Žlutého psa a jiné. Dále se rozvíjela písničkářská tvorba ve stylu folk a country, i když už ztratila svůj bývalý aktivní politický náboj.

Někteří „velcí hráči“ na poli pop muzic již mají svá nahrávací studia. Třeba Karel Svoboda, Michal David či Karel Vágner. Je to nejlepší, co mohli udělat, musí prostě podnikat. Pochopili, že je jiná doba.

Začala nebývalá muzikálová vlna, první Drákula, pak další hodně z dílny a v produkci Michala Davida: Angelika, Kleopatra, Tři mušketýři, Kat Mydlář, Hamlet, Casanova a jiné. V divadle GoJa Františka Janečka česká verze světových Bídníků a jiné. S tím samozřejmě přišla nová vlna muzikálových pěveckých hvězd (Daniel Hůlka, původně operní zpěvák, Monika Absolonová, samozřejmě Lucie Bílá, Ivetta Bartošová, Petr Muk a mnoho dalších). A nové velké hity „Teď královnou jsem já“, „Jsi můj pán“ zcela nové i svojí melodikou a podáním.

Neztratili se ani písničkáři. Připomeňme si třeba Věru Martinovou „Ó pane náš“, Jarka Nohavicu „Když mě brali za vojáka“, Janka Ledeckého „Na ptáky jsme krátký“ či „Sliby se mají plnit o Vánocích“ až po Tomáše Kluse „Když si tě, dívko, představím“, který se svými jednoduchými popěvky získal i Českého slavíka (po zrušení Zlatého se obnovil jako „Český“ zásluhou agentury Musica Bohemica Jaroslava Těšínského, s podporou impresária Františka Janečka).

Po několika letech se znovu objevily i velké plesy. Byly to ale zcela jiné než nějakých Květů či mediků. Nablýskané, s významnými hosty, „na úrovni“ se smokingy a dámy s velkými toaletami. Ples v Opeře, pak Rakouský, Česko-Slovenský, Ples jako Brno a jiné. V Praze naštěstí také Moravský, Moraváků bylo hodně a uměli se bavit. Začaly se pořádat i plesy velkých bank a podniků. Na Ples Komerční banky dostali ředitelé upozornění, že je žádoucí přijít ve smokingu. A na všech velké a noblesní předtančení, vesměs i raut a jiné atrakce (také odpovídající vstupné od 2000,– výše, tenkrát docela dost, dnes od 8500.- až do 21.500.—na letošní Česko-Slovenský v Obecním domě v Praze). Naštěstí ale běžely i zcela obyčejné plesy místních spolků a další druhy zimních zábav.

Příště se podíváme na některé další nové fenomény zábavy.

Václav Soldát