Začíná se oteplovat, otevírají se nové možnosti… Osmdesátá léta

Navenek to vypadá, že všechno ve společnosti, a tak i v kultuře funguje zcela normálně. Lidi se zvykli, věnují se svým koníčkům i kariérám, „strana a vláda“ podporuje divadla, točí se dodnes slavné TV seriály, lidi se baví. Tak si dovolím připomenout hlavní trendy té doby, jak jsem je zažil a občas se na nich i podílel.

Většinou různé akce vznikly již v minulosti, ale postupně se rozšiřují a mohutní. Stávají se do jisté míry fenomény zábavy. Je to paradoxní, ale svázanější společenská situace nahrává rozvoji umění a zábavy.

Dobře fungují kluby mládeže. Klubové tvorbě velmi radili „páni doktoři“ Ivan Vyskočil (zakladatel Divadla Na zábradlí) a Pavel Bošek (zakladatel Ne divadla a šéfredaktor nového časopisu „Repertoár malé scény“). Každoročně pak probíhaly jakési přehlídky klubové tvorby, kde se představovaly ty nejlepší umělecké programy amatérských tvůrců.

Diskotéky se rychle staly hlavní formou zábavy mladých. V Lucerně se těší oblibě masové Diskohrátky za účasti nejznámějších diskžokejů, ale i známých umělců.

Postupně velký rozvoj zažívá Porta, soutěž a festivaly trampské, folkové a country hudby. Nejdříve putuje po různých městech, „příslušné orgány“ si jí přehazují jako horký brambor, až finále zakotví na posledních šest let v Plzni na přírodním amfiteátru Lochotín.

Porty byly už dlouho jakýmsi ostrůvkem vyznávání volnosti a svobody. Patřila sem romantika, sny, přátelství, užívání života v přírodě. Souzněla s hnutím Brontosaurus Mladého světa.

Od jejích začátků byla nesmírně populární trampská píseň. Měla dlouhou tradici, již někdy ze dvacátých a třicátých let ještě za První republiky. Souvisela s rozvojem skautingu, návratem k přírodě prostřednictvím Ligy lesní moudrosti. Mládež živelně utíkala před světovou hospodářskou krizí třicátých let do přírody „pod širák“. Každou sobotu po práci za volností a romantikou, a to vydrželo až do osmdesátých let. S kytarou k táboráku s romantickými a jednoduchými písničkami. Stačilo pár kytarových akordů. Ale často je skládali i později renomovaní autoři. Tramping byl vlastně takovou českou specialitou. Nikde ve světě se něco podobného v takové míře nevyskytovalo.

Vzniká množství nových trampských písniček. Miky Ryvola napsal dodnes zpívané písně „Bedna vod whisky“, „Mrtvej vlak“, „Bál v lapáku“, Karel Vacek klasiku „Táboráku plápolej, táboráku jásej, děvče mé se vrátilo, píseň lásky pěj …“.

Velký rozvoj Porty byl už v šedesátých a sedmdesátých letech. Vzniká řada skupin, třeba Hoboes bratrů Ryvolových, pak Greenhorns, Rangers (později chvíli Plavci), Pacifik Tonyho Linharta, Brontosaurus bratrů Nedvědových, HopTrop Jaroslava Samsona Lenka, Kamarádi táborových ohňů, se kterými na závěr své kariéry před emigrací zpíval Waldemar Matuška atd. atd. Dodnes mnohé známé a stále populární. Pak se tento žánr mísí s folk a country.

Autorskou Portu vyhrává Honza Nedvěd, Wabi Daněk zde představuje Rosu na kolejích, ze které se postupně stává další „porťácká hymna“.  Zlatou Portu získávají Fešáci a Spirituál kvintet Jiřího Tichoty. Koncem desetiletí září se svými crazy písničkami Lokálka z Hradce Králové, objeví se i Skupina bratří Ebenů, Rudolf Křesťan a Poutníci a další. O účast ve špičce každý rok soutěží desítky skupin, sólistů i autorů. Vzpomínám na Křesťanovu dodnes často hranou písničku „Napsal jsem jméno tvý na zdi“.

V pozadí však dlouhá léta byl i zájem o společenské změny. Vše vyvrcholilo na jaře 1989 právě na plzeňské Portě. Více než dvacet tisíc účastníků hlavně na závěrečné Dvoraně. Neskutečný zážitek, když po každé písničce zahřmělo hromové „umí!!!“. Jaroslav Samson Lenk, Ivo Jahelka a další zpívají nebývale kritické písničky. Spirituál kvintet zahajuje „Jednou půjdem dál“, písní, která pak zní na Václavském náměstí v listopadu 1989.

Za ta léta vyrostlo v této oblasti mnoho hvězd. Za jiné připomínám zejména Michala Tučného, Honzu Nedvěda a Jarka Nohavicu. Jejich písničky zpíváme dodnes i když ne u táboráků, ale na dnešních mejdanech, party i přátelských sešlostech nejen nás pamětníků.

Na Porty jsem jezdíval objevovat a lanařit skupiny i jednotlivce, kteří se profilovali v humoru. A našel jsem třeba „zpívajícího právníka“ Ivo Jahelku, bratislavskou skupinu Lojzo, Barel rock, Lokálku z Hradce a další, které jsme získali pro účast na Festivalu humoru Olomoucký tvarůžek.

S tím nápadem přišel v roce 1981 kamarád redaktor a moderátor Václav Čapek (po roce 1990 televizní dramaturg zábavy). Základnou byl Park kultury a oddechu Olomouc, patronem pak Mladá fronta, která osobou básníka a bohéma Jaroslava Holoubka hodnotila i literární tvorbu. Do roku 1989 se tam vystřídali snad všichni, kteří i v profesionální zábavě něco znamenali. Od Františka Ringo Čecha, přes psychiatra Miroslava Plzáka, Miroslava Šimka a Luďka Sobotu až po Karla Šípa s Jardou Uhlířem. Vždy gejzír humoru, několikrát natáčení ostravskou televizí v režii jejich „otce zábavy“ Zdenka Havlíčka.

Právě v osmdesátých letech získával značný zájem veřejnosti společenský tanec. Nebyla to sice dnešní Star dance (holt to tenkrát nikoho nenapadlo), ale množily se nejrůznější taneční soutěže i festivaly. Už v šedesátých letech zorganizoval Igor Henzély v Kroměříži 1 Mistrovství republiky ve společenském tanci. S manželkou vyhráli „latinu“, posléze patřil mezi naše nejlepší choreografy tanečních formací.

Vzpomínám na šedesátá léta, když jsem zahajoval první mistrovství, tak jsem ve svém nejlepším obleku oslovil přítomné podle protokolu „Dámy a pánové“. Jak jsem se vrátil do Prahy, tak jsem šel hned na kobereček: „Od kdy se na svazáckých akcích říká, dámy a pánové…“!!!

 V roce 1981 přišel ředitel Kulturního domu v Ústí nad Labem Bedřich Guth s nápadem pořádat každoročně „Festival tance a přátelství“ s mezinárodní účastí socialistických zemí. Prošlo mu to, bylo to socialisticky internacionální, současně to bylo i Československé mistrovství. Často jsem tam vybíral právě soubory pro různá předtančení na největších plesech. Byly slavné a populární, zvl. Styl Jana Pavlíka v Praze, Starlet Vladimíra Buriana v Brně, Jarky Calábkové v Ostravě i Pop balet Věry Veselé v Chrudimi. Ale podobné byly po celé republice. Mistři republiky, třeba dvojice Dobromil Dvořáček a Eva Kotvová (budoucí hlasatelka Čs. Televize) účinkovali na společenských akcích.

Kultura společenského tančení u nás byla poměrně vysoká. Zásluhu na tom má i naše „specialita“, kurzy tance a společenské výchovy. Možná si vzpomenete i na půvabný film „Škola základ života“, kde jsou vidět už prvorepublikové taneční. Nebo na své vlastní zážitky. Právě v osmdesátých letech dosáhly snad největšího rozvoje. Vznikly taneční školy Mistrů společenského tance, kolem Vlado Buriana v Brně, Dušana Konečného na Žofíně, Jana Nekoly v Národním domě v Praze i jinde zejména ve velkých městech.

Všude po republice byly významnou složkou zábavy plesy. Nejkrásnější s kouzelnou atmosférou byly ty v městečkách i na vsích, hlavně myslivecké, hasičské, zahrádkářů s tombolami. Ve městech pak noblesnější městské, velkých závodů aj. V Praze to byly hlavně reprezentační plesy Květů (posléze ve spojení Květů a Čs. Televize), Zahradnické, Právnické i Lékařské, svérázný byl i Ples balónového létání (kde se setkávali i budoucí disidenti),

Plesy Květů byly nejdříve v Obecním domě, od Smetanovy síně po všechny salónky, pak v obou křídlech Sjezdového sálu Parku kultury s kapacitou kolem pěti tisíc návštěvníků. Vždy velká předtančení tanečních formací, mistrů republiky v latině i standardu, módní přehlídky a jiné atrakce.  Vždy téměř všechny hvězdy popu včetně půlnočního vystoupení Karla Gotta, ale i nejlepší dechovky i třeba celý soubor Hradišťan. Před půlnocí přišla břeskná krojovaná dechovka, na „trakači“ vezli soudek s vínem, z koštýřů nabízeli „vylijte ty pražské patoky a dejte si dobrého moravského“ a k tomu domácí svatební koláčky. Myslím, že to už by nikdo nemohl zaplatit, hlavně současné honoráře hvězd.

Zahradnické tamtéž ale dva týdny po sobě vždy na dva dny (takže zhruba dvacet tisíc hostů). Na Zahradnických každá žena dostala při vstupu květinu, květy byly na všech stolech a uprostřed sálů byly objekty připravované pro světové zahradnické výstavy (třeba vzrostlé stromy plné orchidejí osvěžovaných tekoucí vodou)

Poslední ples jsem dělal v Olomouci v produkci Honzy Nekoly, pro palírnickou firmu Seliko v roce 1996 s orchestrem Václava Hybše a mj. Ivetou Bartošovou.

Ještě si dovolím vzpomenout na tehdejší Mírové slavnosti na stadionech mnoha velkých měst. Samozřejmě to bylo oslavování úspěchů „budování socialismu“ a vlastně jakési dožínky, ale současně i příležitost k velké zábavě, vystoupení hvězd a jejich skupin. Vzpomínám ale, kdy na akci koncem osmdesátých let v bramborářském družstvu Košetice pro Den Květů připravili kryté velké podium na fotbalovém stadionu s hrdým nápisem „Košetice sobě“. Jedna z asi prvních velkých poutí, byl tu ještě Walda Matuška s KTO, Eduard Hrubeš a Kozlovka, příště Wabi Daněk a další. Večer super diskotéka.

Slavné byly stávající hvězdy a rodily se další. Takže si jen připomeňme některé hvězdné hity:

Marie Rottrová vyznávala „Štěstí“. Hana Zagorová se setkala s italskou hvězdou Drupim a bylo tu „Setkání“. Olympic vyslal „Jasnou zprávu“. Helena Vondráčková s Jiřím Kornem ztvrdili, že „Každá trampota má svou mez“, zazněl nejen hit, ale i výzva Spirituálu „Za svou pravdou stát“. Do populáru, ale i do života vnesl osobní filosofii Michal Tučný věčnou písní „Tam u nebeských bran“.

 A v roce 1982 vše překonaly „Holky z naší školky“ Stanislava Hložka a Petra Kotvalda s kapelou Karla Vágnera. Waldemar Matuška si posteskl „Když jdou na mužskýho léta“ se svojí novou kapelou KTO. Vše pak zastínila Iveta Bartošová se zpívánkou „Knoflíky lásky“ (objev Petra Haniga na festivalu Mladá píseň v Jihlavě).

Roztrhl se pytel s duety. Takže i Petr Janda a Petra Janů s Olympicem „Jedeme dál“. Michal David se pochlubil „Každý mi tě lásko závidí“, i Karel Gott si s Marcelou Holanovou střihl duet „Čau lásko“, který napsal její tehdejší manžel Karel Šíp. Michal Tučný sdělil, že „Všichni jsou už v Mexiku“.

V Semaforu vedle sebe byli tři party: původní Jiří Suchý, Jitka Molavcová a další s původní poetikou. Ale k nim přibyla skupina Slávka Šimka, momentálně s Krampolem a pak soubor Josefa Dvořáka. Právě u Šimka zpíval a hrál Petr Spálený a pro něj napsal Pepa Fousek krásnou píseň „Až mě andělé…“. Pavel Bobek si zavzpomínal na „Můj rodný dům“.

Tehdy také vznikly, i když se různě prolínaly a měnily se, jakési základní manažerské „stáje“, jak se tomu u populáru říkalo.

Jasný byl Láďa Štaidl s Karlem Gottem, jeho vokalistkami vč. Jitky Zelenkové, později Iveta Bartošová. U Karla Vágnera Hanka Zagorová a s ní nejdříve Petr Rezek, pak Kotvald a Hložek. Hitmaker doktor František Janeček měl hlavně Michala Davida, ale chvíli i Ivetu Bartošovou, Michala Penka aj. Miloš Zapletal se staral o Marii Rottrovou a Olympic (který údajně převzal – koupil za korunu od Honzy Bunzla). Honza Bunzel si pěstoval Václava a Jana Neckáře. Michal Zelenka už dávno objevil a byl manažerem i manželem Petry Janů. František Ringo Čech začínal s Viktorem Sodomou, pak přišel Jiří Korn, pak Jiří Schelinger a už nevím. Všechny ani nevím kam zařadit, ono se to občas měnilo. Prostě, změna je život.

Vrcholné okamžiky i ukázky zábavy té doby přinesly dnes už legendární televizní Silvestry uváděné Vladimírem Menšíkem. Byli tam skutečně všichni, i když třeba ještě před časem „nemohli“ a každý ukázal snad to nejlepší. Režíroval dnes už také legendární Jánko Roháč. Natáčelo se tři dny na Kavčích horách, snad každý tam „chtěl být viděn“, později se tomu snad přiblížily Silvestry Petra Novotného na Nově.

Bylo toho mnohem víc, určitě se Vám vybaví a dáváte třeba přednost jiným druhům zábavy. Vzpomínám převážně na to, „v čem jsem trochu jel“.

V listopadu 1989 nastal historický společenský zlom, ale o tom a zábavě po roce devadesát zase příště!

PhDr. Václav Soldát