Překvapení nové doby
Že televize představovala výrazné politikum vždycky, to už zde padlo posledně. Podobně známá je ovšem snadnost, s jakou bývalo naproti tomu možné zneužít jistě slibných kladů tohoto sdělovacího prostředku kdykoli se to mocným té které doby hodilo. To se však dělo zejména v časech, v kterých neměl televizní divák takříkajíc na vybranou. Tedy se stejnou nezdolnou jistotou například i v takzvané éře tání, jakkoli bývá dnešní všeobecná zpětná idealizace oněch pozdních padesátých a raných šedesátých let značně ošidná už v zásadě.
Je pravda, že se toho nejpozději s koncem pátého desetiletí předešlého století proměnilo docela dost. Jistě také na zdejší parcele tábora míru. A pokud jde o naše skutečné hlavní téma přímo, televize mohla na svoje první plenky zapomenout, protože se stala ruku v ruce s raketovým růstem počtu svých dalších a dalších koncesionářů stejně mocným fenoménem, jako tomu bylo kdekoli jinde v kulturním světě těch časů.
Tou dobou už dávno všemocný bolševik ovšem na dosavadní celkové síle svého ovládání doslova všeho zdejšího naprosto nepolevil. Jeho vláda sice užívala oproti vysloveně krvavým prvním rokům po Únoru 48 přece jen jiný slovník, obyčeje i prostředky, to lze snad připustit. Ti však, kteří o těch dobách mládí jejich rodičů slyšeli řadu pozitiv, si musí uvědomit, že se ve skutečnosti nezměnilo ke kdovíjakému lepšímu vlastně vůbec nic zásadního, spíš naopak. Plánované hospodářství se neosvědčilo se všemi toho neblahými důsledky, obecná všeobjímající šeď neřídla ani náhodou a, což bylo na tom všem patrně nejhorší, vyrůstala nová generace, ve své naprosté většině s tímto všeobjímajícím marasmem v zásadě už smířená.
Přesto bylo možné příslovečné blikotání na konci tunelu alespoň zahlédnout. Přece jen vylepšené kulturní kulisy totiž sloužily docela dobře kromě uspokojování zájmů významné části populace také jinak – rovněž jako kvalitní živná půda pro aktivity řady osobností, jejichž snažení získávalo postupujícím časem už vcelku zřetelné kontury.

Došlo tedy k paradoxu, jakých podobných dějiny ostatní Evropy zase tak mnoho nepamatují: po mizení dosavadních ledů, jež (provázeno pořád vším nejasným, ne-li přímo sporným, co od toho děje nikdy nepůjde oddělit) přece jen nastávalo, zasáhla sporý český rybníček během počínajícího nového desetiletí jeho již mnohem zajímavější nadstavba. Totiž napohled tolik slibný čas přelomu, nazývaný brzy Pražským jarem. (Nabízející se podobnost s přehlídkami vážné hudby, hledanými už od roku 1945 vesměs v Rudolfinu, anebo Domě umělců, jak chcete, je v tomto případě jen mile náhodná.)
Zřejmě proto ale, že žijeme tam, kde žijeme, onen český paradox bytněl dál. Tak, že i pod pořád bezpečně stabilní autoritou strany nastal značně zajímavý čas otevírání překvapivě mladých malých divadel, zrození (kde se vzaly, tu se vzaly) stovek amatérských bigbítových kapel, či kinematografie zcela nové formou, tématy i obsazením. Nemluvě o knižních pultech, náhle naplňovaných literaturou, jakou tady dosud nikdo neznal, o vydávání periodik ještě včera nepřípustných a vůbec o kumštu, rovněž nového ve všech nejrozličnějších podobách.
U toho jsem už ale většinou byl, a navíc ve věku, v kterém je možné pozorovat taková přelomová dění se srozuměným nadšením. Proto si pamatuji ty roky jako zalité věčným jarním sluncem, což podporovalo jako jakousi pozitivně přidanou hodnotou jistě také leccos, čím začaly bavit srovnatelnou měrou rovněž tehdejší televizní obrazovky.
Ty programové typy, rovněž zmíněné už dříve, zde mezitím zdomácněly. Samozřejmě, že včetně nekonečně řady v mnoha ohledech kvalitně připravených počinů z oblasti zábavního umění k tomu navíc – od zábavních programů vysloveně lidových a těch, věnovaných stále významnější populární hudbě i jejím rodícím se hvězdám, až po už skutečné přenosy zábavních počinů vícero dalších typů.
Přitom se veškerá tato vesměs velmi dobrá a vřele vítaná zábavní tvorba stala už zcela bezpečnou základnou rovněž pro hodně dalšího. Například pro hudební populár, uváděný ze Studia A, pro záznamy festivalových soutěží stejného žánru, pro nanejvýš specifickou semaforskou produkci a jistě také pro ucelený sled dalších a dalších nejrůznějších premiér zábavního kumštu vůbec.
Jak se ale zase pamatuji, i tohle mohlo také leckomu dalšímu později připadat jen jako předběžný průzkum terénu, anebo solidní příprava pro cosi, co pak nesneslo srovnání s ničím dřívějším už vůbec. Někdy s jarem 1967 totiž odvysílala televize Křeslo. Jinými slovy úplně první pokračování už při té úvodní příležitosti mimořádně populární série rovněž dalších dílů Písně pro Rudolfa III.
Kdykoli se mi podaří zavítat do míst, v kterých se spojují Malá Štupartská ulice s Masnou a Týnskou uličkou, vynechávám v těch staroměstských končinách barokní velkolepost svatojakubského chrámu, protože mě tam zajímá něco docela jiného.

Vše tady se už dávno proměnilo. K tomu vůbec ne k horšímu, takže zmizel i zdejší původní, už od pohledu sešlý, a tak nějak zastrčený krámek s unifikovaným portálem Maso-uzeniny. Přesto mi nedá, abych si při takových příležitostech nevybavoval znovu a znovu báječný Eisnerův švenk od celku odbíjejících věžních hodin jakubského svatostánku až k roletě, která stoupá současně s tím vzhůru a zároveň otevírá průhled na vstupní dveře jistého kvelbu, jenž v těch místech sice už nenajdete, ale tenkrát si zahrál věru významně. Přesně tak totiž začínaly jak tento premiérový, tak vlastně všechny ostatní díly seriálu, jenž tolik znamenal tenkrát a drží si svůj zřetelný půvab dodnes.
I mně podobných, jistě stále nadšených pamětníků, je patrně pořád možné najít víc. Takže si budou moci rovněž oni vcelku snadno vybavit rychlost, s jakou se před udanými časy vysílání těch vyslovených událostí vyprazdňovaly ulice. Snad srovnatelnou se vším, co bývalo ke spatření před počátky těch nejatraktivnějších sportovních přenosů. Něco takového bylo však zcela přirozené a také se to patřilo, protože oni ti Rudolfové byli opravdu něco!

Nechci hodnotit do jaké míry vyvrcholilo onou Písní pro Rudolfa III. dosavadní nejmírněji řečeno žánrové nesrozumění mezi semaforskou partou Jiřího Suchého a vším, čím se tou dobou už dlouho bezpečně prosazovalo pražské divadélko Rokoko. Také tento dílčí vzájemný konflikt se však projevil pozitivně. Kdyby ničím jiným, tedy už markantně rostoucím všeobecným zájmem o patrně všechno, čím se pak dokázal tehdejší populár projevovat.
Profitovali z toho však nejen Suchý se Šlitrem a jejich tolik tvořivý ansámbl, působící tenkrát už blíže Františkánské zahrady, nýbrž také Vostřel s Šaškem i všichni, jež kolem sebe zase oni shromáždili v suterénu jisté pasáže na Václavském náměstí. Jestliže ale Semafor uvedl několik dalších po sobě jdoucích Zuzan či jiné tamní velmi zajímavé hudebně činoherní inscenace, v Rokoku byly tyto tendence navýšeny nám už známými televizními Studii A.

Také těm se totiž tvůrčí tým tamodtud vskutku věnoval, třebaže se zdá, že už tenkrát hleděli alespoň jeho někteří členové ještě mnohem výš. Někam, kde se tou dobou teprve rodil ten zázrak, o kterém dnes hovoříme především.
Výklady skutečného původu onoho napříště tolik zlomového audiovizuálního arcidíla se sice různí, já se však domnívám, že se zrodilo z jistého kompromisu. Právě toho, jenž vzešel ze vhodného propojení původní předlohy (respektive povídky Ray Bradburyho, s níž měl přijít první pozdější hlavní scénárista celku Jaroslav Dietl) a osobních vstupů Jaromíra Vašty i několika jim oběma dalších blízkých s podobně svorným využitím mnohého, co se tenkrát už smělo. Něco na tom bude – když jsem využil mnohem později další svojí životní příležitosti, totiž přímé spolupráce s panem režisérem, ten mně na tutéž otázku zřetelně přitakal.
O symbiózu vysloveně šťastnou se ovšem jednalo v konečném výsledku v každém případě. Naznačená veřejná prostranství skutečně zela prázdnotou pravidelně už před prvním inzerovaným vysílacím časem, ani další zájem naprosto neupadal. Díky čemuž mohli nabízet hlavní protagonisté takto vyprávěných příběhů jak ten první, tak rovněž další a další postupně rozvíjené příběhy pořád na ně natěšenému publiku zcela bez obav.
Řezník Vandas tedy vítal v osobě Darka Vostřela nové a nové zákazníky ve svém krámě a zároveň nijak nešetřil rozšafností i zpravidla nadčasovými moudry. Dcera Šárka, zosobněná Ivou Janžurovou, mu to věčně komplikovala a Jiří Hrzán jako její nápadník to vše velmi dobře rozehrával. A ještě k tomu si tak všichni tři mohli počínat v čele podobně kvalitního souboru představitelů další rolí a neméně zajímavých epizod, také angažovaných zpravidla ze zdrojů kolem dotčeného divadla.
O záplavě do děje vhodně zakomponovaných dobových hitů, ani o plejádě jejich podobně významných interpretů tu i cizozemských, jistě netřeba cokoli dodávat. Ani zdůrazňovat, že Karel Krautgartner a především Josef Vobruba (dirigenti a nesporné hudební autority té doby) také odvedli značný kus svojí práce.
Opravdu to byl zážitek – patrně jen málokdy předtím se mohl dostat běžný televizní divák díky soustředěné péči jich všech kupříkladu na letištní plochu pražské staré Ruzyně, do interiérů malostranských hospod a vináren, či jinak striktně zapovězených hradčanských prostředí, ne-li dokonce služebních prostor Národní banky. Tedy do rámců zajímavého děje, vyprávěného za jedinečné součinnosti sólistů, sólistek i herců, před nimiž je dodnes třeba do jednoho než s úctou smeknout.
Když si ale doopravdy pustíte kterýkoli z těch dílů, nemůže Vám toho ujít poměrně dost zajímavého i pro dnešek. Mě překvapuje při takových příležitostech zručná snadnost, s jakou si jejich realizátoři poradili s nadsázkou dobové, obvykle velmi dobře zahrané, kostýmované i prostavěné fikce – myšleno v rámci tehdejších realizačních možností a při úrovni soudobé techniky.
Nelze ale přehlédnout ani celkovou omšelost, ne-li dokonce do očí bijící zpustlost exteriérů, v kterých se natáčelo. Počínaje otlučeným Svatým Jakubem a jeho bezprostředním okolím, přes další podobně postižená pražské místa, zjevně zanedbaný Průhonický park, anebo třeba pustou výpadovku na Karlovy Vary. Dokonce až po četná prostředí právě těchto tehdy už dávno ne světových lázní.

Seriál Píseň pro Rudolfa III. bývá reprízován dodnes se zřejmým povděkem, což je jistě dobře a v naprostém pořádku. Nemůže být však tak docela od věci, jestliže jej budeme přijímat také jako výrazný dokument doby. A ještě k tomu – kromě posledně popsaného, řekněme estetického pohledu ve více směrech.
Václav Junek
(Příště: Na zřejmou kvalitu se zvyká rychle)