Česká stopa – Myrna Loy

Objevila se v celkem 129 rolích a v roce 1987 o ní psal New York Times jako o jedné z nejlepších filmových hvězd Ameriky, kterou milovaly davy fanoušků. Prý byla vzorem šarmu, elegance, inteligence a přirozeného humoru, který ji neopouštěl za žádných okolností. Vedle toho se aktivně věnovala charitě, veřejným projektům, boji za občanská práva a pracovala řadu let pro OSN.

Myrna Loy nebyla v kontaktu se svojí původní domovinou právě často, a tak ji spíš musíme řadit mezi potomky českých emigrantů než mezi ryze české umělce. I tak se jedná o naši stopu v zahraničí. Narodila se 2. srpna 1905 v Montaně do české rodiny jako Myrna Adele Williamsová a k filmu se dostala poprvé v roce 1925, když se objevila v ještě němém filmu Ben Hur. Filmových poprvé měla ale za sebou víc. Hrála v prvním hudebním filmu Don Juan, v první talkie The Jazz Singer i první zfilmované operetě The Desert Song. To vše byl ale pouze začátek její hvězdné kariéry. Skutečné úspěchy na ni teprve čekaly. Mimochodem jednou z jejích velkých vstupenek bylo i neobvyklé jméno, které jí dal otec podle vlakové zastávky, jejíž název si pro neobvyklost zapamatoval. Již jako studentka měla zájem o hraní, a tak vystupovala v ochotnickém divadelním souboru. Tam ji objevila manželka slavného Rudolpha Valentina, která ji vytáhla z divadla k filmu.

Jedním z nich byl také v roce 1934 filmový hit Manhattan Melodrama, kde se poprvé objevila po boku Clarka Gablea a Williama Powella. Tento film ji katapultoval mezi skutečné hvězdy. V dalších letech hrála s tehdejší hvězdou Williamem Powellem v dalších čtrnácti filmech a Hollywood je měl za ideální filmový pár, zvlášť když byl film The Thin Man nominován na Oskara za nejlepší film. Díky tomu vzniklo i pokračování pod názvem After the Thin Man.

Myrna Loy se stala oblíbenou hvězdou Hollywoodu, od běžných diváků až po prezidenta USA Franklina D. Roosevelta, který byl jejím velkým fanouškem. Dokonce se osobně přátelila s jeho ženou Eleanor, která byla rovněž velkou ctitelkou jejích filmových rolí. Toto přátelství nakonec vedlo k tomu, že se Myrna Loy zapojila i do nové předvolební kampaně Roosevelta. Obdobně jako v jiných případech ji to přivedlo k mnoha potížím v jejím soukromém i profesním životě, protože se našlo dost jejích kolegů i přátel, kteří její postoj nechápali a odsuzovali. Mezi nimi byl i ředitel studia MGM, kde v té době Loy často působila. Ani osud rodné země jejích rodičů jí nebyl lhostejný, a když došlo k podepsání Mnichovského diktátu, patřila k osobnostem, které daly své názory jednoznačně na vědomí. Dokonce poslala osobní vzkaz Janu Masarykovi, který ho následně použil v rozhlase během jednoho ze svých projevů. Byla to další velká chyba v její kariéře herečky, protože díky tomu byly její fotografie a také filmy, v nichž hrála, v Německu zakázány. A opět to byl problém, který se dotkl její spolupráce s MGM, které nestálo o negativní reklamu a samozřejmě také přicházelo tímto zákazem o zisky z německých kin. Ani její pozdější aktivity jí v tomto ohledu právě neprospěly.

Postoje Myrny Loy se ale neměnily. Svět politiky ji lákal, stejně jako skutečnost, že její názor má na veřejnosti takovou moc, že dokáže mnoha lidmi pohnout. Byl to právě Masaryk, kdo ji v tomto ohledu nejvíc inspiroval. Jejich několikaleté přátelství bylo vystavěno právě na podpoře válkou zkoušeného Československa a Masaryk často používal její jméno při svých projevech v rozhlase. Loy byla tak zaujatá situací v Evropě, že se aktivně zapojila i do protinacistického hnutí ve Spojených státech, podepsala petici Melvyna Douhlase v jeho Antinacistické lize a vystupovala na akcích, z nichž plynuly peníze na podporu uprchlíků z Evropy. I v tomto ohledu si rozuměla se svým kolegou a přítelem Williamem Powellem. Společně věnovali své honoráře z několika akcí na podporu různých aktivit, které měly pomáhat válečnému úsilí v Evropě nebo lidem postiženým válkou, ať už byli odkudkoli.

V roce 1939 se objevila ve filmu Another Thin Man, který se v kinech objevil pár týdnů po vypuknutí války, a mezi roky 1940 a 1945 hrála ve filmech Love Crazy, Shadow of the Thin Man, I Love You Again  a Third Finger, Left Hand. Ten byl natočen v roce 1941 a na několik let byl posledním filmem, který točila. Po bombardování základny v Pearl Harboru se naplno zapojila do protiválečného úsilí jako členka Hollywood Victory Committee, kam ji získal ke spolupráci Clark Gable. Rychle se z herečky zapracovala na koordinátorku různých akcí, od návštěv umělců v nemocnicích po prodej dluhopisů. Figurovala na mnoha přehlídkách, svoji nádhernou tvář vložila do služeb různých reklamních aktivit a stala se doslova milovaným symbolem pro americké vojáky v USA i na bojišti. Důkazem byly tisíce dopisů, které jí denně chodily.

Během roku 1943 přesunula Loy své aktivity do Červeného kříže, kde se stala asistentkou ředitele Vojenské a námořní sociální služby. S touto organizací se potom pohybovala po vojenských základnách a nemocnicích, kde se snažila pomáhat vojákům alespoň milým slovem. Za tímto účelem organizovala návštěvy svých kolegů a dalších osobností, aby tak zvedla vojákům morálku. Aktivní nepřestala být ani po skončení války, kdy se sice vrátila k hraní, ale i nadále cítila morální povinnost pomáhat lidem v nouzi. Její zájem se postupně přenesl z Červeného kříže na nově založenou Organizaci spojených národů, kterou považovala za důležitý element pro budoucí světový mír, ve který vehementně věřila.

Další film natočila koncem roku 1944, kdy už bylo jasné, že se válka chýlí ke svému konci. Film The Thin Man Goes Home se dostal do kin na začátku roku 1945 a byl důstojným návratem velké herečky na stříbrné plátno. V dalších letech točila až tři filmy ročně, a to až do roku 1981, kdy uměleckou dráhu zakončila ve filmu Sommer Solstice – Letní slunovrat. Bohužel ani po skončení války nebyly její humanitární a politické aktivity přijímány všemi, jak by si zasloužila. Mohla za to právě její aktivita v nejrůznějších projektech OSN, která byla v prvních letech po svém vzniku brána americkou veřejností různě. Dokonce i některé oficiální úřady hovořili o lidech, kteří OSN podporují, jako o komunistických přisluhovačích. Její jméno se v té souvislosti objevilo i na titulní straně novin, které ji špinily jako „komunistickou přisluhovačku“ spolu s dalšími osobnostmi. Jen díky včasné omluvě a toleranci Loy nakonec upustila od žaloby. Na druhé straně ona sama byla v některých případech doslova neřízenou střelou, zvláště pokud v něčem viděla nespravedlnost a podlost. To byl i případ Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) vedený Parnellem Thomasem. Loy byla mezi osobnostmi, které proti tomuto výboru ostře vystupovaly, hlavně poté, co se výbor zaměřil na „vyčištění zábavního průmyslu od komunistických přisluhovačů a vlivů“. Po právu se cítila dotčeně. Vždyť věnovala mnoho let dobročinnosti a starosti o jiné.

Veřejné činnosti se nikdy nevzdala, a tak když v roce 1946 vznikla odnož OSN s názvem Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), aktivně se zapojila i do spolupráce s ní, a to prostřednictvím ředitelky Americké asociace OSN Estelle Linzerové. Ta přivedla Loy ke spolupráci s touto organizací, a hlavně k vystupování v různých ženských spolcích, kde se snažila nadchnout ženy do prospěšné veřejné činnosti a vysvětlit jim význam a důležitost OSN a jeho činnosti ve světě.

Smrt jejího přítele Jana Masaryka Loy prý velmi zasáhla a byla pro ni hybnou silou pro další aktivity v oblastech, v nichž s Masarykem sdíleli svůj pohled na věc. Postupně si získala vysoké pozice v mezinárodních organizacích a její projevy byly považovány za velmi výrazné a hlavně významné pro obhajobu OSN ve Spojených státech, které se po válce potýkaly s nedůvěrou ke všemu Evropskému a hlavně s masovou fobií z vlivu komunistů v americké společnosti. Byla také velkou zastánkyní americké umělecké, hlavě herecké komunity, která se ocitla v hledáčku veřejnosti, hlavně vysoce vzdělané kasty, která se pokoušela význam herců z Hollywoodu a Brodwaye snižovat na lidi „druhé kategorie“, jak se vyjádřila v jednom rozhovoru i samotná Loy. Ta opravdu dokázala přesvědčit nejen veřejnost, ale celou řadu významných osobností, včetně mnoha politiků. K nim patřil třeba i demokrat a poradce amerického Kongresu Mike Mansfield, který byl po projevu Loy na konferenci o lidských právech unesen jejími myšlenkami a stal se horlivým podporovatelem všech jejích aktivit, aktivit UNESCO i OSN.

Delegátka UNESCO na konferencích v Los Angeles a Paříži, vedoucí skupiny zastupující hollywoodská studia na konferenci v San Franciscu, předsedkyně hollywoodského filmového výboru pro UNESCO – to jsou jen některé funkce, které Myrna Loy zastávala. Vždy byla přesvědčena, že významné osobnosti filmového plátna, tedy i hollywoodských studií a broadwayských divadel, mohou dát lidem víc než jen požitek z návštěvy divadla a kina, ale že mohou zároveň vzdělávat a pomáhat společnosti.

Myrna Loy zemřela 14. prosince 1993, a to na operačním sále během zákroku, který se nepovedl. Byla nesmírně populární, což dokazují četné recenze, ale zároveň byla díky své politické aktivitě označena nálepkami, které jí v jistých kruzích dvakrát nelichotily. I díky tomu nebyla nikdy nominována Akademií filmového umění a věd nominována za žádnou ze svých rolí, ať už byly jakkoliv vynikající, na Oscara. Až v roce 1991 dostala sošku za celoživotní dílo, a to ve svých 88 letech.

Tomáš Hejna