RETRO Děvčata do nepohody

Byly téměř stejně staré, lákalo je divadlo a také zahájily svoji kariéru ještě před dvacítkou. Obě milovaly Osvobozené divadlo V+W+J, či jeho protagonisty a dlouhá léta v něm hrály. Vlastně bylo Osvobozené jejich první hvězdná štace. Za svůj umělecký život natočily desítky dodnes populárních filmů. Na úvodním obrázku to jsou také ony, možná je poznáte i v nádherných krojích. A mohl bych pokračovat, ale připomeňme si je osobně.

Hana Vítová se narodila 24. ledna 1914 jako Jana Lašková (zemřela 1987).

Otec, tenorista zpíval od Vídně až do Národního divadla. Jana – Hana – chtěla být učitelkou, ale protože měla talent, tak vystudovala konservatoř. A tam jí objevili hledači talentů Jaroslav Ježek a Karel Ančerl (tehdy kapelník orchestru Osvobozeného divadla). Měla totiž příjemný hlas, zvonivý soprán a byla prostě mladistvě půvabná. A tak jí nabídli roli Sirael ve hře Golem (aby nedošlo k omylu, ve filmu Císařův pekař pak Sirael hrála Nataša Gollová). Jenomže už tenkrát nesměli studenti konservatoře mimo školu hrát. A navíc se V +W nelíbilo její jméno. A prý přišel básník Vítězslav Nezval na pseudonym Hana Vítová, a ten už jí zůstal. V Osvobozeném hrála až do jeho zavření před válkou.

Navíc se Hana bláznivě zamilovala do Jiřího Voskovce, ale ten byl šťastně ženatý. Tak nakonec rezignovala a vzala si druhého obdivovatele, kterým nebyl nikdo jiný než známý operetní zpěvák Jára Pospíšil. A ten také nastartoval i její filmovou kariéru. Je docela paradoxní, že její jedna z prvních a hned slavných písní byla vlastně určena k tomu, aby zazněla vždy na konec filmových týdeníků. Možná si vzpomenete: „Já miluji jen vás, a vaše oči šedé…“. Vystřídala pak několik divadel, Buriana, Švandovo, Nového, až po válce skončila v Kabaretu u svatého Tomáše a v tehdy populárních estrádách po republice.

Do svých třiceti pěti let hrála v devadesátce filmů. Za okupace i v Německu se jménem Hana Witt. První byl film V+W „Peníze nebo život“ se slavnou písničkou:

„Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře,

život plyne jak voda a smrt je jako moře.

Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později,

kdo v životě miluje, ať neztrácí naději….

No není to dodnes krásná nostalgicky milostná písnička?

Pak řada dodnes známých a milovaných filmů. „Nezlobte dědečka“ s Vlastou Burianem, „Cech panen kutnohorských“ se Zdenkem Štěpánkem, „Valentin Dobrotivý“ s Oldřichem Novým. Ale asi nejslavnější jsou „Noční motýl“ z roku 1941 a zejména „Pytlákova schovanka aneb šlechetný milionář“ z roku 1949 opět s Oldřichem Novým. Ve svých filmech vesměs hrála buď zhýčkané dcerky z lepších rodin nebo chudé poctivé dívky, které ke štěstí přišly.

Mimochodem, víte, že Pytlákovu schovanku braly mnohé paní a dívky jako běžný romantický film a nechápaly, že jde o parodii? Stejný osud měl po létech zejména v Americe i Limonádový Joe, kde prý ho brali jako běžnou kovbojku. Hle, jak všeobecné vnímání v praxi funguje.

Ljuba Hermanová (23. 4. 1913 – 1996)

Byla jen o rok starší „holka s čertem v těle“. Také si život i svoji kariéru dokonale užívala. Měla atraktivní zjev, uměla tančit, zpívat, měla vtip a pohotovost. V časopise České slovo v roce 1934 o ní napsali že má „neobyčejnou rozpustilost, výbojný temperament, že je prostě „svůdná Ljuba“.

Jako gymnazistku jí objevil Hugo Haas a doporučil jí v sedmnácti letech do Smíchovské Arény kde jí slavný ředitel Fencl tenkrát řekl “Podle vašich nohou jsem poznal, že máte talent“. Pak se uvolnilo místo v Národním divadle v Bratislavě tam zazářila jako operetní subreta (všimněte si, že i v Národním může být více žánrů, i poněkud uvolněnějších, nakonec Vídeň nebyla daleko). Takže na chvíli pro změnu Vídeň, Oscar Strauss a Ljuba. Jak vzpomínal Adolf Branald, tak jim děvče z Prahy „natrhlo žaket“, zazářila, okouzlila bezprostředností.

Praha byla daleko, slavné operety na repertoáru. Vzpomíná, že brala život plnými hrstmi, žádný rodičovský dozor, žádné garde, bylo jí devatenáct, velká gáže a spousta bohatých ctitelů. Na jednom vinném koštýři byl nápis: Uhni duše, príval ide!“. Jednou jí prý parta studentů po premiéře posadila do kočáru a táhli jí místo koní do viechy („věděli, že je ráda pohostím a dovedu se bavit“). Pak si na ně vzpomněla. „Jeden byl jistý Laco Novomeský, druhý Vlado Clementis a ten třetí, takové zvláštní příjmení měl … aha Gustáv Husák. Mnohou číší jsem za ty študáky zacvakala. A víte, že mě ten Gustáv jako prezident nikdy na hrad nepozval, aby mi nějakou skleničku oplatil?“.

Až do Bratislavy jí přišla nabídka od V+W na roli ve filmu „Peníze nebo život“. Poprvé letěla letadlem, vyzkoušeli jí, jak umí zpívat. Uměla, vždyť ještě v gymnáziu chodila do Osvobozeného pravidelně. Dostala roli Kleopatry a pak od Ježka krásnou písničku „Život je jen náhoda“. Dokonce jí jednou vzali V+W před oponu na jednu slavnou předscénu (tam málokdy někoho vzali) a společně tam zpívali „Šaty dělaj´ člověka“. Jen pro zajímavost: Písničku Život je jen náhoda“ ve filmu nezpívají Hermanová a Vítová, ale nadabovaly jí tehdy populární zpěvačky Jožka Srbová a Božena Schlesingerová.

Samozřejmě tam také randila, pro jistotu s oběma. Byla to mladá holka, dvacet let, užívala si. Prý se jí víc líbil Voskovec, ale Werich jí zase více imponoval. Tomu se také prý hodně líbila. „A oni si v šatně pak říkali a bavili se tím, co bylo na randeti. A vyžrala jsem to já!“.

Hned se také objevila ve filmech. Třeba v roce 1934 „Nezlobte dědečka“ či v roce 1937 „Otec Kondelík a ženich Vejvara“. Byly velké kamarádky s Adinou Mandlovou, dokonce u ní nějakou dobu bydlela. Takže večírky, milenci, svobodný společenský život. Šla z role do role, sama říká že z jednoho špatného filmu do druhého ještě horšího. Vzpomíná, že „společenská smetánka“ nad ní ohrnovala nos, vždyť byla jen subreta z operety. A zajímavá byla jen když jí doprovázel Hugo Haas nebo Oldřich Nový.

Za okupace nikde nehrála. Po otci byla poloviční židovka, a tak jí i Oldřich Nový pro jistotu propustil (Nový měl také za manželku židovku, nerozvedl se s ní a byl proto koncem války krátce v pracovním táboře pro poloviční židy). Pomohl jí Miloš Havel a celou válku pracovala v Lucerně jako šatnářka a pomocnice promítače.

Hned po válce začala znovu hrát, jak v Divadle Oldřicha Nového, tak v Divadle Voskovce a Wericha, pak v Karlíně. Paní Mariánka matka pluku, Mamzele Nitouche, Divotvorný hrnec a další až ikonické inscenace. A začaly estrády se slavným Rudolfem Cortésem, k tomu kabarety Reduta, Večerní Brno a začínalo Divadlo Na zábradlí v roce 1958. „Co je to pouhých padesát let, bujaré mládí, začala druhá půlka mého života“!

Myslím, že stojí za to připomenout! „Peníze na gáži nebyly, chceš-li mít divadlo čisté, chop se útěrky a koštěte a dělej! Máš pěkné šaty, bude ti to na jevišti slušet. Nic se kupovat nemůže, není z čeho. Jak říkám, idyla!“

V Praze více zpívala, traduje se o ní, že byla zakladatelkou moderního českého šanzonu. Následovnicemi byli např. Eva Olmerová, Judia Čeřovská a samozřejmě Hana Hegerová. Možná si vzpomenete na „Láska, to jsou jen písmena“, nebo „Písnička z pouti“. Tady vznikl i první divadelní recitál, který pro ni napsali Václav Havel a Miloš Macourek „Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové“. A pak „Babiččina krabička režiséra Zdenka Podskalského. Pokračování v Semaforu a na závěr v Ypsilonce. Mezitím byla čtyřikrát vdaná, poslední muž byl o třicet let mladší.

Jan Werich o ní řekl: „Jak se tak na ni dívám, má kvality jak víno, ona je z velice dobré úrody, z dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě!“

PhDr. Václav Soldát