Recenze – Nebojte se opery!

Autor: Jiráň Jan, Rytina Robert

Stran: 296

Nakladatelství: Radioservis

Vydání: první 2021

Název knihy odpovídá realitě. Jen tak se zamyslete sami nad sebou, kolikrát jste slyšeli o opeře a ve skrytu duše, nebo dokonce i zcela otevřeně se vám zatajil dech nad myšlenkou, že byste se měli obléknout do obleku a jít poslouchat několikahodinové představení plné zpěvu, ze kterého se prostě jen tak odejít nedá kvůli bontonu. A nedej bůh, když jde o představení zahraniční, kde nestíháte ani děj na jevišti, ani číst titulky na obrazovce pod ním. Pro ty, kteří mají rádi vážnou hudbu, je to samozřejmě něco jiného. Ti se vznáší na tónech světových árií a je jim při tom dobře. Ale co když se v opeře vůbec nevyznáte a nevyznáte se ani v klasické hudbě? A nedej Bůh, že byste o svém prožitku museli s někým mluvit. Potom je pro Vás právě tato kniha.

Přijatelným a čtivým způsobem přibližuje příčiny vzniku a také historické zajímavosti řady předních operních děl. Co je ale nejdůležitější? Autoři velice čtivou formou zpracovali obsahy jednotlivých děl. Z Prodané nevěsty, Rusalky, Kouzelné flétny, Carmen, La Traviaty, Dona Giovanniho, Jakobína nebo Porgyho a Besse se tak stává v podstatě beletristické dílo popisující základní děj. Nejde však o žádný přepis původních libret. V jednotlivých kapitolách ožívají všechny postavy, jsou vysvětleny jednotlivé zápletky a do textu jsou velmi citlivě zakomponovány i úryvky z operních árií. Autorům se tak podařilo podat čtenářům náročné operní kusy v citlivé literární podobě. To ocení nejen ti, kteří se potřebují připravit na případnou společenskou událost, kde by neradi působili jako hudební analfabeti, ale i všichni zájemci o kulturu, kteří třeba nemají čas jít do divadla nebo peníze na dobré lístky. Publikace je ale vhodná i pro děti ze základních škol nebo studenty, kteří se o těchto dílech mají učit do školy.

Celkem dvanáct slavných operních příběhů, doplněných o historii vzniku, stručná povídání o autorech a četné zajímavosti a ilustrace, to vše obsahuje tato kniha, která je zároveň také součástí projektu Radioservisu Nebojte se klasiky, přinášejícího sérii hudebních CD nosičů s vybranými operami pro užití doma a zejména ve školách.

Ukázka z knihy z kapitoly Rusalka:

Nejprve si odpovězme na otázku, jak se vlastně víla Rusalka v pohádkovém operním libretu Jaroslava Kvapila (1868-1950) objevila. Její nejstarší předchůdkyní byla vodní víla Undina, oblíbená hrdinka středoevropských lidových vyprávění. První, kdo z ní učinil titulní hrdinku hudebního dramatu, byl roku 1816 slavný bouřlivák E. T. A. Hoffmann (ano, nikdo menší než protagonista Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky). Mnohem úspěšnější dílo s týmž názvem však zkomponoval Albert Lortzing roku 1845. Tato Undina nepochybně inspirovala vznik opery Rusalka Alexandra Sergejeviče Dargomyžského (1856). Téma nezůstalo bez odezvy ani v českých zemích – v opeře Svatojánské proudy z roku 1871 učinil skladatel Richard Rozkošný jedním z hlavních charakterů vílu s půvabným jménem Vltavka.

Libretista Jaroslav Kvapil samozřejmě všechny tyto tituly znal, a kromě toho miloval i Andersonovu pohádku Malá mořská víla. Text k jeho Rusalce vznikl bez konkrétní objednávky, nicméně když se autor dozvěděl, že skladatel Antonín Dvořák (1841-1904) hledá libreto pro svou další operu, hned mu bylo jasné, komu Rusalku nabídnout. Nadšený Dvořák se okamžitě pustil do práce, takže dvacáté století mohlo začít v pražském Národním divadle více než šťastně: premiérou „lyrické pohádky o třech aktech“ dne 31. března 1901.

Rusalka se brzy stala pro české publikum jednou z nejmilovanějších oper a na této lásce publika se nic nezměnilo ani po sto dvaceti letech. A co víc – Rusalka je i jednou z nejznámějších a nejhranějších českých oper ve světě. Pro někoho je krásným pohádkovým příběhem s podmanivou hudbou, pro jiného symbolickým podobenstvím o lidských touhách, o prolínání často protichůdných světů a obecně i o trestu a odpuštění. Je jen na vás, jak ho budete vnímat vy.

Jezero plné leknínů uprostřed tajemných lesních hvozdů už na vás čeká…

Daleko od lidí v černých nekonečných lesích leželo hluboké jezero. Voda v něm byla temná, tichá. Noc co noc se hvězdy mihotavě leskly na hladině jako plující bílé lekníny a odraz dorůstajícího měsíce se mezi nimi pohupoval jako malá stříbrná loďka. Přes den bylo okolo jezera ticho. Vítr se proháněl rákosím a vydával slabý pisklavý zvuk, jako by hladil činely. Tu a tam se ozval budníček, zazpívala pěnice, z rákosí se ozvala žabka.

Zato na dně jezera bylo živo. Starý vodník obrostlý mechem a lišejníkem se žabími blanami mezi prsty spával přes den v té nejhlubší tůňce přikrytý čerstvě natrhaným kapradím na loži z vodních řas. Navečer si lasturou pročísl dlouhé zelené vlasy a vyplouval ke břehu. Posadil se na vrbu, která se skláněla nad jezero, jako by si chtěla ve vodě prohlédnout svou korunu, a zálibně pozoroval své dcery rusalky, jak za svitu měsíce zpívají a tančí po hladině jako třepetavé vážky. V hlubokém lese žily i lesní žínky. Tančily na pasekách, honily se mezi stromy a zvláště rády přibíhaly k jezeru, aby starého vodníka poškádlily.

„Vodníku, vodníku, hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou!“ zpívaly tenkým hlásky. „Hou, hou, hou, kdo to chodí nocí tou? Po jezeře tanší vánek, probudil se hastrmánek. Hastrmánek, tatrmánek, hou, hou, hou, bublinky už ze dna jdou, hou, hou, hou, hastrmánek nad vodou! Hastrmánek chce se ženit, která z vás chce vodu pěnit, dědka česat, lože změnit s babkou hastrmanovou?“

Vodník byl starý dobrák a láskyplně snášel jejich rozpustilé žertování.

„I pěkně vás vítám, líbíte se mi, vy jedna lesní havěti. Jen si na mě dejte pozor, ať vás nestáhnu dolů pod vodu ke svým zlatým rybkám!“ vyhrožoval lesním žínkám naoko vodník. „Mám tam ještě prázdné hrníčky,“ zabublal a z úst vypustil rozpustilou spršku.

„Hastrmánku, heja hej, tedy si nás nachytej!“ škádlily ho dál víly. „Kterou chytíš, mužíčku, dá ti pěknou hubičku, ale žena, ha, ha, ha, za uši tě vytahá! Tedy si nás nachytej!“

„Uličnice! Jak zbrkle pádí! No jo, mládí!“ usmíval se vodník. Seděl na břehu, bafal z fajfky, pročesával si dlouhé zelené vlasy, ze kterých kapala voda, a spokojeně pozoroval bezstarostný rej rusalek na vodní hladině. Byly oblečeny do průsvitných šatů utkaných z ranních par, krk i zápěstí jim zdobily šperky z říčních perel, do zlatých vlasů si vplétaly bílé květy leknínů.

Jedna z rusalek byla obzvlášť krásná. Tělo měla od pasu dolů pokryté lesklými rybími šupinami. Místo nohou měla rybí ocasní ploutev, jakou mívají mořské panny. Měla zvláštní oči, průsvitné, vodově zelené a tak průzračné jako její rodná voda.

A tahle Rusalka už řadu dní a nocí chodila po břehu jako tělo bez duše. Celé noci sedávala v koruně staré vrby a smutně pozorovala zčeřenou hladinu. Starý vodník si nemohl nevšimnout teskných pohledů své milované dcery.

„Rusalko, trápí tě něco?“ zeptal se vodník. „Vidím, že celé dny sedáváš tady na vrbě a jenom vzdycháš.“

„Tatínku!“ povzdechne si místo odpovědi Rusalka.

„Kýho šlaka, holčičko, snad mi tady při měsíčku svými slzami nezkrápíš moje sítě, co tu nechávám na břehu sušit?“

Hastrmánku, tatínku, kdybys jen věděl, jak je mi smutno!“

„Smutno? A proč?“

„Je mi smutno k zalknutí!“

„A dole pod vodou, kde je to samý rej, kde si tvé sestřičky hrají se stříbrnými rybkami a bezstarostně si užívají radosti života, tam je ti taky smutno?“

„Ano, tatínku, taky. Tolikrát jsem se tě vyptávala na zvláštní svět lidí a ty jsi mi o něm vyprávěl. Vím, že lidský život končí tak podivně, zánikem, smrtí, a přesto teď toužím stát se člověkem, mít lidskou duši a cítit lásku.“

„Rusalko nešťastná, co to povídáš? Nemůžu věřit vlastním uším! Ty se chceš stát člověkem? Obyčejným smrtelníkem?“ lamentoval vodník.

„Ano! Jednou jsi mi vysvětloval, že my sice duši nemáme, ale lidé duši mají, a když člověk umře, jde do nebe. Nic tedy nekončí!“

„Děvenko, dokud tě rodná vlna kolébá, nepřej si mít lidskou duši, ta až moc často přetéká hříchem!“

„Ale je také plná lásky!“

„Vodo pravěká, snad nejsi zamilovaná do člověka?“

„Jsem, tatínku. Poslední dobou sem k jezeru chodí mladý princ. Bývá unaven po lovu a já ho neviditelná houpu v náruči, jako vodní vlna ho hýčkám, ale jsem pro něho jenom tou chlácholivou vlnou, nesmí mě spatřit. A to mě trápí.“

„Ale dítě, kdybys od nás odešla, sestry by pro tebe plakaly. Všem by se nám po tobě stýskalo!“

„Já vím, proto je mi také smutno, ale tolik toužím po tom, aby mě princ mohl spatřit, alespoň na chviličku. Jsem si jista, že by se do mne zamiloval.“

„Ale aby tě mohl spatřit, musela by ses stát člověkem.“

„Já vím, tatínku. Chci se stát člověkem, jako je on, a mít lidskou duši. Všeho se odvážím!“

„Rusalko, lidská duše je tak proradná, jejich láska je tak nestálá! Proč ses zrovna ty musela zakoukat do člověka?“

„Tatínku, musí mne spatřit, musí! Mám ho tolik ráda…“

„Dítě nešťastné,“ rmoutil se vodník, „Vidím, že už ti není pomoci. Jsi navěky ztracená. Ale jestli po lidské duši tolik toužíš, jak říkáš, jdi do lesa a vyhledej ježibabu, ta by ti snad na bolest tvého srdce mohla dát nějaký lék.“

Vodník se s žalostným nářkem potopil pod hladinu. Rusalka seděla na břehu a dívala se do stříbrné tváře měsíce.

„Měsíčku, na nebi hlubokém,“ zpívala, „Světlo tvé daleko vidí, po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku,“ prosila, „Celou noc bloudíš po obloze, jistě víš, kde je teď můj milý? Prozraď mu, prosím, že to já jsem ho vždycky ve vlnách objímala, pověz mu, prosím, že tu na něho čekám!“

Samozřejmě, že v knize nechybí ani přehled postav objevujících se v díle, a to včetně hlasového zařazení. Čtenář si připomene i nejslavnější melodie z každé uvedené opery, v tomto případě Hou, hou, hou, stojí měsíc nad vodou nebo Měsíčku na nebi hlubokém, což jsou árie spojené i s naší ukázkou z knihy. A potom je zde spousta zajímavostí, které se běžně vůbec nedozvíte. Třeba že první Rusalkou se v roce 1901 stala zpěvačka Růžena Maturová, po jejímž boku vystoupil během premiéry v Národním divadle Bohumil pták. Ten tehdy zaskakoval za známého tenoristu Karla Buriana, který nedlouho před premiérou odmítl svoji účast. K dalším významným představitelkám Rusalky patřily například i Gabriela Beňačková nebo Milada Šubrtová. I vodníka si zahrála celá řada skvělých herců v čele s Eduardem Hakenem. Opera se stala i předlohou pro filmové zpracování, a to ne jen jedno. Ilja Hylas natočil inscenaci podle Rusalky už v roce 1960. Po něm se předlohy ujali Václav Kašlík, Bohumil Zoula a Petr Weigl. To vše, a samozřejmě celý příběh Rusalky tak, jak ji napsali Jaroslav Kvapil a zejména hudebně ztvárnil Antonín Dvořák, najdete v této jedinečné, poučné a užitečné knize. Proto ji mohou vřele doporučit milovníkům hudby, umění i rodičům.

Tomáš Hejna