ZÁZRAK Z PRAHY

Laterna magika

Největším tahákem a senzací Světové výstavy Expo 58 v Bruselu, první po druhé světové válce, byla Laterna magika. Jak se běžně psalo ve světovém tisku, vynalézaví Čechoslováci přišli s něčím, co tu ještě nebylo. Představili světu multimediální show, spojení filmových projekcí, tance, hudby, pantomimy a světelných efektů jako jeden neskutečný celek. Spojení vizuálních technických prostředků s živým člověkem na scéně.

Jan Werich, který byl při tom, vzpomínal, že světová hvězda Brigitta Bardotová zírala s otevřenými ústy a slavný Walt Disney se bavil jako dítě.

Před výstavním pavilonem stály dvouhodinové fronty. Laterna magika spolu s Československou restaurací byli největšími lákadly. Takže nakonec spočítali, že naši světovou prezentaci navštívilo přes šest milionů návštěvníků Světové výstavy z necelých padesáti. Tedy vice než každý desátý. To vůbec nebylo málo ve srovnání s takovými USA, SSSR, Francouzi, místními Belgičany a podobnými známými státy. Naše tehdejší vláda, a hlavně ÚV KSČ naši účast vzali vážně, chtěli se pochlubit socialistickou výstavbou, a tak již před čtyřmi lety schválili účast a začalo se s přípravou. Nakonec se to také ukázalo jako výhoda, protože náš pavilon byl při zahájení již hotov a na rozdíl od jiných plně fungoval.

Velkou senzací byla i naše restaurace s českou a slovenskou kuchyní. Po skončení výstavy byl celý náš pavilon převezen domů. Hlavní pavilon byl znovu postaven v tehdejším PKOJF, tedy Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Po létech však vyhořel a byl odstraněn. Restaurace se stala ozdobou Letenských sadů a stojí tam dodnes. U nás po roce 1958 vznikl a slavně fungoval jakýsi „Bruselský styl“, počínaje architekturou, přes nábytek, sklo a podobně. I dnes patří k významné historii naší umělecko-průmyslové tvorby

Začala také příprava obsahů, co vlastně kromě přírody, průmyslové výstavby, socialismu atp. vůbec máme propagovat. Původně se měly promítat filmy o životě a práci v ČSR (ještě tam tehdy chybělo jedno „S“ tedy „socialistické“ republiky). Ale již tehdy známý režisér Alfréd Radok přišel s novou koncepcí vytvoření dvou zatím neexistujících mediálních podívaných (tehdy se ještě neříkalo „show“), a to byl Polyekran a hlavně komponovaného uměleckého programu „Laterna magika“. Režim se v té době již začal mírně uvolňovat, a tak dostal zelenou.

Vznikl tvůrčí kolektiv:

 Alfréd Radok – divadelní režisér ve spolupráci s bratrem, scénáristou Emilem Radokem,

Josef Svoboda – scénograf,

Miloš Forman – scénárista,

Vladimír Svitáček a Ján Roháč – režiséři,

Jiří Němeček – choreograf,

Jaroslav Stránský – produkční a vedoucí inscenací.

Připomeňme si jen krátce, co byli zač.

Alfréd Radok (1914 – 1976 ve Vídni)

Působil jako režisér v Divadle 5. května, Vesnickém divadle, Divadle satiry, hostoval v Národním, kde se nakonec stal řádným režisérem v roce 1956. Natočil několik filmů, proslavil ho ale hlavně „Dědeček automobil“ z roku 1956. To už ale byl současně vedoucím uměleckých programů pro Expo 58.

Po světovém úspěchu Laterny se stal jejím uměleckým šéfem, jako nové divadelní scény Národního divadla. Když se v roce 1960 soudruhům znelíbila jeho inscenace „Otvírání studánek“ na hudbu Bohuslava Martinů, tak byl odvolán a režíroval v Městských divadlech pražských, v roce 1965 se znovu vrátil do Národního divadla. V roce 1968 emigroval do Švédska, kde již v té době režíroval. Zemřel ve Vídni, kde režíroval jednoaktovky Václava Havla.

Emil Radok (1918 – 1994 v Montréalu)

Scénárista, redaktor, umělecký historik a kritik. Zabýval se hlavně multimediálními projekty, byl hlavním tvůrcem Polyekránu pro Světovou výstavu Brusel 1958. Pracoval léta jako scénárista na Barrandově, později jako vedoucí redaktor nakladatelství Orbis. V roce 1968 emigroval a v Kanadě mj. spolupracoval i se studiem Walta Disneye i na přípravě Světové výstavy 1986 ve Vancouveru.

Josef Svoboda (1920 – 2002)

Jevištní výtvarník, scénograf, pedagog. Začínal jako šéf výpravy v Divadle 5. května, kde se seznámil s Alfrédem Radokem, pak Divadlo satiry a od roku 1948 v Národním divadle. Je hlavním scénografem Laterny magiky a v letech 1973 – 1992 byl jejím uměleckým šéfem. Vytvořil více než 700 inscenací, hodně i pro nejvýznamnější scény v cizině. Např. pro newyorskou Metropolitní operu, ale i Ženevě, Londýně, Deutsche Operu v Berlíně a další.

Miloš Forman (1932 – 2018)

Česko-americký filmový režisér. Původním jménem Jan Tomáš Forman, v deseti letech za okupace byli popraveni jeho rodiče. Po válce se dostal na internátní školu pro sirotky v Poděbradech, kde ale získal dobré vzdělání. Jako mladík asistoval A. Radokovi při natáčení filmu „Dědeček automobil“, kde si zahrál i mechanika, a ten ho přizval ke spolupráci na přípravě Laterny magiky. První film natočil ale až v roce 1963 v Semaforu: „Konkurz“. Jeho slavná režisérská cesta pak pokračovala: „Lásky jedné plavovlásky“, „Hoří má panenko“ atd. až po oskarový „Amadeus“ a další filmy natočené v USA.

Jiří Němeček (1924 – 1991)

Tanečník, choreograf a taneční režisér, pedagog Hudební akademie múzických umění.. V padesátých letech působil jako šéf baletu v Plzni, v letech 1979 – 1990 jako šéf baletu Národního divadla, kdy jej vystřídal Vlastimil Harapes.

Režiséry Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka si nechám na jejich další velký projekt. Za necelých deset let vytvořili další unikátní českou senzaci „Kinoautomat“ pro EXPO 1967 v kanadském Montrealu.

Laterna magika bylo vlastně jednoduché komponované pásmo samostatných uměleckých výstupů spojované konferenciérkou. Ta živá mluvila k divákům z jeviště, ale současně mluvila i z filmových pláten v prostoru. Docházelo tak k interakci herečky na scéně s obrazy na plátnech. Totéž se dělo i v dalších vystoupeních.

Třeba tehdy ne příliš známý klavírista a všestranný hudebník Jiří Šlitr byl v jednu chvíli živě na scéně a současně pětkrát na filmovém plátnu a společně hráli. Nebo byli na scéně tři živí hráči cimbálové muziky, či živé tanečnice v lidových krojích a nad nimi na plátně probíhala velká taneční scéna stejného folklorního souboru (teď už nevím, zda to byly slavné „tanečnice z Lúčnice“).

Jako moderátorky se střídaly známé herečky a moderátorky. Hlavně Sylva Daníčková (jejím partnerem byl od roku 1958 až do své smrti Jiří Šlitr), Zdenka Procházková (možná si vzpomenete na roli staré Lídy Bárové) a Valentina Thielová (Florenc 13,30). Jedna lepší než druhá. V pražské inscenaci to pak byla hlavně Jaroslava Panýrková, posléze televizní hlasatelka, po normalizaci účetní a jiné dělnické profese.

Laterna magika byla celosvětovou senzací. Po skončení Expo 58 se přesunula do Prahy. Její premiéra v Praze se uskutečnila v Paláci Adrie 9. května 1959. Pak byla ustavena jako Experimentální scéna Národního divadla a ředitelem se stal Alfréd Radok. Od roku 1984 pak začala fungoval na Nové scéně Národního divadla, kde uváděla postupně šest samostatných představení. Poprvé v únoru 1984 dětskou operu „Žvanivý slimejš“. Po různých kontraverzích se stranickými orgány byl Radok vystřídán Josefem Svobodou

Výstavbu Nové scény ND navrhl scénograf Josef Svoboda právě pro Laternu magiku. Po různých sporech ale byl ustaven jako realizátor známý architekt Karel Pragner Ta budova má a možná ještě bude mít složitou historii. Nejdříve vadilo její téměř brutalistické pojetí. Pak byla po roce 1990 vrácena řádu Voršilek. Přijely tři jeptišky z Vídně a obratem jí prodaly jakési společnosti Themos, která měla kořeny někde na Kypru za 20 milionů. Vrátily se do svého kláštera, než se zjistilo, že restituce nebyla úplně v pořádku. Teprve v roce 2018 jí znovu odkoupilo Národní divadlo za 290 milionů!!! Problém je v tom, že pozemek, kde stojí, je stále v majetku Voršilek.

Novodobá historie Laterny magiky již vycházela z pražské „stáje“, ale i dalších tvůrců. Nejdříve vznikl „Zájezdový program“ pro zahraniční zájemce. Poprvé byl uveden v Leningradu 1960. A pak třeba „Hoffmanovy povídky“ podle Jacqa Offenbacha, v roce 1967 pro Expo Montreal „Revue z bedny“, která měl několik tisíc repríz. Dále jen namátkou „Pražský karneval“, který zpracoval pražské legendy, „Kouzelný cirkus“ a jiné inscenace. S Laternou spolupracovali známí a špičkoví tvůrci, mj. Evald Schorm, malíř Jiří Winter – Neprakta, Pavel Šmok, v činoherních rolích Radovan Lukavský, Jan Kačer a další. Slavná byla inscenace „Odysseus“ na hudbu Michaela Kocába z roku 1987.

V době „sametové revoluce“ byla Laterna sídlem Občanského fóra a od roku 1990 je čtvrtou scénou Národního divadla. Kromě jejích specifických inscenací se zde uvádí i činohra, hudební divadlo a podobně.

Stále vítězně kráčí světem a je vizitkou scénické nápaditosti našich tvůrců.

PhDr. Václav Soldát