VELKÁ TROJKA „V“

Tři velká V velké doby českého šoubyznysu

O základech, původu, ale také o skutečných příčinách příchodu všeobecného tání na počátku později tolik slavných Šedesátek se toho napsalo a napovídalo tolik, že by se dala, kdyby na to přišlo, tím bohatstvím úspěšně zatarasit třeba Vltava. Předpokládám, že víte, co mám na mysli.  Protože jsou ale stránky, pro které píši tohle vyvolávání mně milých duchů dob dávno minulých, značně specifické, je můj úmysl nabídnout nyní toto téma především z hlediska zábavního umění zcela důvodný.

Josefu Vobrubovi, Jaromíru Vaštovi a Darku Vostřelovi bych se rád samostatně věnoval podrobněji jindy, ale už teď musím říci o těchto pánech, že zejména je tři muselo poslat branži samotné nebe. Dnes nejspíš nikdo neřekne, jak se potkali dirigent, režisér a herec, ne-li značně rozmáchlý divadelní promotér. Jisté však je a provždy bude, že aktivní a zejména nesmírně plodné spojení těchto tří velkých V přineslo české populární kultuře svého času plody ne zlaté, ale přímo snad diamantové.

Dost možná, že kovaný a také dostatečně fundovaný historik tohoto žánru přijde s něčím jiným. Já bych ale řekl, že právě jejich první pokračování pozdější údajně dvacetidílné televizní série vysílání Studia A muselo být v roce 1964 přesně to pravé, co dosud stojaté vody místního hudebního světa tolik potřebovaly. Přímých pamětníků už mnoho není, ale i když mohou také oni vzpomínat na ony události různě, prostě tomu tak bylo.

Ta tři velká V to nemohla mít v obvyklém politickém klimatu té doby zřejmě vůbec jednoduché. Přesto obecně platí, že jimi realizovaný nápad natočit dosud zásadně staticky pojaté aktuální hity v plenéru, navíc obvykle epicky rozehrané, musel vysloveně šokovat. Divte se ale televiznímu publiku, odevzdaně navyklému na zatím nezničitelnou kompozici zpěváka, předvádějícího tu kterou píseň před orchestrem, usazeným zpravidla jen mezi dvěma estrádními portály!

Další případná námitka, že podobně významný Zlatý slavík vzlétl poprvé už o dva roky dříve, je jistě správná. Jenomže teprve v rámci premiéry Studia A mohl vidět doslova každý nadšenec u obrazovky celou tu skvělou řadu slavičích interpretů poprvé takříkajíc v akci. Jednoho každého jako živé a jemu náhle tolik blízké, skutečné lidi, tedy docela jinak.

Jak již naznačeno, byl tenhle průlom do zatím pevného klasického pojetí zábavního umění součástí mnohem širšího procesu. Kdokoli se však dnes tím směrem ohlíží, musí přiznat, že onen sdružený, náhle tolik razantní přepad podpořil zároveň opravdu významně také tehdejší čištění celkového ovzduší. To přinejmenším. Jakmile ovšem jednou padla původní myšlená hranice, už se další příval nových podobných nápadů nedal zastavit. Takže se soudobé populární hity natáčely doslova jak a kde se jen dalo. V pražských exteriérech, po hradech a zámcích, v nejrůznějších jiných scenériích, ale také třeba v rámci Bratislavských lýr, ba dokonce v Cannes i náhle podivuhodně blízké Paříži. A když přišel Jaroslav Dietl s nečekaným nápadem, tak ti tři rozehráli svoji velkolepou seriálovou hru v Písni pro Rudolfa III. To se ale dělo už v nadějném roce 1967, že vlastně nebylo vůbec co řešit.

Když nejspíš všechny tyhle programy běžely na jediném programu tehdy jediné dominantní televize, bývalo to podivuhodně stejné jako například při vysílání vrcholných fotbalových, anebo hokejových zápasů. Ulice se vylidnily a našlo se nejspíš tak málo takových, které tohle nezajímalo, že málem stály tramvaje. Ta svatá trojice totiž prostřednictvím tehdejších pop hvězd nejen přiváděla na svět něco naprosto nového, zároveň ale svým způsobem, ale spolehlivě, určovala styl i charakter tehdejší měnící se doby.

                                                                                                 Václav Junek

Dovolte malý přídavek Heleny Vondráčkové!