Novinář, diskžokej a moderátor PhDr. Miloš Skalka

Éra diskoték u nás byla na vrcholu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Byla hlavně spojována s kluby mládeže a prakticky rovnoměrně probíhala v Čechách i na Slovensku.

Diskotéky se přirozeně našly v rostoucím zájmu mladých poslouchat současnou pop music, která na běžných tanečních zábavách, a tenkrát stále ještě populárních odpoledních čajích o víkendech, téměř nebyla k mání. Anebo v někdy dost zkresleném podání různých muzikantských skupin a šramlů.

Ještě v roce 1960 bylo možné poslouchat šlágry a zpěváky světové pop music buď na zahraničních rádiích (hlavně Radio Luxembourg, které vysílalo pro americké vojáky v Evropě), nebo prostřednictvím tzv. Divadel hudby (největší bylo v Opletalově ulici, dnes Divadlo R. Brzobohatého).

Zažil jsem ho i v Plané u Mariánských lázní. Objednával jsem koncem padesátých let jako student a „ředitel divadla hudby“ sestavu schválených gramodesek s hotovým průvodním textem, vyzvedl je na nádraží z vlaku, a pak přehrával pro návštěvníky. Docela chodili, protože tam už byly nahrávky Elvise Presleyho, Beatles, Armstronga atd. A kde by v Plané sháněli západní desky. Do Mariánských Lázní je občas vozili afričtí studenti, kteří se zde učili česky před dalším studiem na našich vysokých školách.

Diskotéka nabízela originální nahrávky na tehdy vinylových deskách, které se různými cestami dostávaly k nám. V obchodech s hudebninami dlouhou dobu nebyly k mání, občas je někdo dovezl z cesty na západ a hodně se s nimi kšeftovalo na stále populárnějších burzách. Krásně se na tu hudbu tancovalo a lidé se výborně bavili. A co teprve, když se objevili diskžokejové, kteří dokázali vyprávět o tom, jak ta či ona skladba vznikla, dávali k lepšímu informace i drby o hudebních skupinách, bavili a hecovali návštěvníky.

Bylo to prostě něco nového, diskotéky zářily, funkcionáři je nenáviděli a nevěděli s nimi rady. Zakázat už to nešlo. Časem se zkoušely dělat i obří diskotéky či diskohrátky, třeba v pražské Lucerně. Jožka Zeman sestavil z nejslavnějších diskžokejů i „diskotým“. Populární byly dýdžejovské dvojice, v jedné z nich byl i Miloš Skalka.

S Milošem jsme se občas potkávali třeba v legendárním „Déčku“ na Vinohradech (správně se ten klub jmenoval Dynacord, protože tato firma ho vybavila nejmodernější zvukovou a světelnou technikou), a častokrát v Květech. Tentokrát, již jako starší pánové, jsme raději pro naše setkání zvolili útulnou vinárničku s moravskými víny v centru Prahy.

Miloš je rodilý Pražák z porodnice v Londýnské ulici, tedy z Královských Vinohrad, „žádná náplava“, jak s úsměvem deklaruje

Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou v Křemencově ulici, kde kdysi bývalo reálné gymnázium, které absolvovali Voskovec s Werichem, než se z toho stala průmyslovka. Takže jsem vlastně chemik – analytik.

Pak přišla Vysoká škola ekonomická, během studií roční pobyt v Americe, poté přestup na Fakultu žurnalistiky UK a doktorát filozofie.

Jsem především novinář. Byl jsem zaměstnaný v týdeníku Květy jako redaktor oddělení kultury, ale psal jsem i pro Mladý svět, Signál, Melodii (posléze v devadesátých letech chvíli i jako šéfredaktor) a další. Měli jsme ve Květech naštěstí osvíceného šéfredaktora, dr. Milana Codra, který tvrdil, že čím větší je o nás zájem, tím je to pro něj lepší vizitka, že má dobré redaktory. Takže veškerá externí spolupráce byla předem povolená. Ve většině redakcí to bylo obráceně, tam redaktorům zakazovali psát někam jinam. Nejen jsem tedy psal jinam, ale také pravidelně spolupracoval s rozhlasem a televizí, jako moderátor hudebních pořadů. Občas jsem napsal nějaký ten písňový text.

Když jsem včera, říkal synovi, že budu s Tebou dělat rozhovor, tak říkal: samozřejmě znám jeho hlášky „ostrý obraz a dobrý zvuk“, nebo „noční proud – spánku žrout“.

Teď jsem hlavně hudební dramaturg, moderátor některých hudebních pořadů a jejich tvůrce v Českém rozhlase, na Dvojce. Základem je Noční proud, který vysílám jednou týdně, ze středeční noci do čtvrtečního rána. Každý z nás, kdo Noční proud připravujeme, má svůj den. Pořad hudebních vzpomínek od padesátých do devadesátých let se jmenuje Starý desky sou hezký a je na programu Dvojky každé úterý večer devíti do desíti. A k tomu ještě každou středu v pravé poledne uvádím Polední hrátky, což je hudební pořad na téma, které si zvolím. Třeba srdce, voda, déšť, vlak, vítr, cesta… Baví mě vyhledávat ve svém archívu písničky, které se zvoleným tématem korespondují.

Ale nejpodstatnější je Noční proud. Málokdo si totiž uvědomuje, kolik lidí je v noci osamělých, kolik jich třeba musí pracovat. Jde vlastně o jednoduchou, živě uváděnou rozhlasovou diskotéku. Čtyři roky v rozhlase ten námět ležel, až v roce ´89 mě ze stanice Hvězda vyzvali, abych dal dohromady tým sedmi lidí. Aby každý den vysílal někdo jiný. Historicky první Noční proud jsem pak v době, kdy bylo už ve vzduchu cítit změnu, odvysílal 2. října ´89, krátce před listopadem.

Odezva posluchačů byla neuvěřitelná, fantastická. Nejdřív Noční proud trval dvě hodiny, pak tři, a tehdy ještě neexistovaly žádné soukromé rozhlasové stanice. Byl to jeden z mála-a bez předem schváleného scénáře a hudební náplně-živě vysílaných pořadů tehdejšího Československého rozhlasu. Něco průlomového.

Zjistili jsme, že ten vějíř lidí, kteří v noci nespí a potřebují nějakého partnera je daleko větší. Jsou to třeba študáci, kteří se v noci učí, architekti, co něco rýsují, ale nechtějí u toho být sami, sestřičky v nemocnicích, taxikáři, hasiči, vrátní, prostě je jich hodně. A k těm jsme mluvili a jim jsme hráli jejich muziku. Když jsem třeba vysílal v lednu roku 1990, tak zrovna vypukla válka v Zálivu a do Nočního proudu živě vstupovali rozhlasoví reportéři. Samozřejmě jsem té události přizpůsobil i hudební složku pořadu. Po mnoha změnách nás vzal pod svá křídla Český rozhlas Dvojka, nádherně se nám u ní žije a je nám vzájemně příjemně. Jestli všechno dobře dopadne, tak za dva roky oslaví Noční proud kulaté třicáté narozeniny.

Když ale zazní Tvoje jméno, tak každý především řekne diskžokej nebo „dýdžej“.

No, tady je rozdíl a to dost diametrální. Diskžokej, a to jsem já, je člověk, který hraje z desek, dnes jsou zase populární i vinylové, nebo z cédéček, k tomu má mikrofon a mluví do něj. Dýdžej, tedy DJ, má na uších sluchátka, takže nic kolem sebe neslyší, míchá hudbu, většinou z vinylů –  a nemluví. Prostě němá ryba. To je velký rozdíl mezi těmito dvěma profesemi.

Strašně důležitý je podle mě kontakt. Vidět, pro koho hraju. Abychom si s účastníky viděli z očí do očí. Bez kontaktu by to snad ani nešlo. Tedy pro mě určitě ne.

Kde a kdy se tu vzaly diskotéky?

Když se Pavel Černocký vrátil v roce ´67 z návštěvy Londýna, byl nadšený z toho, že tam něco takového existuje. Že jsou tam kluby, kde je diskžokej, pouští desky, lidi u toho pijí příjemné nápoje, baví se, tancují, seznamují se a pak po dvojicích spolu odcházejí a je jim dobře. Přišel s nápadem udělat něco takového u nás za Slávkem Šimkem. Ten v té době vystupoval s Jiřím Grossmannem v pražském Divadle Sluníčko v podzemí Dětského domu.

Slávek Šimek se na to moc netvářil, byl to muž akce na jevišti. Nedovedl si představit, že na jevišti bude člověk, který bude „jenom“ pouštět desky, bude něco říkat a lidi se u toho budou bavit. Ale šeredně se zmýlil.  Pavel Černocký tam diskotéky začal provozovat a vlastně to byl náš první diskžokej. A pak se strhla taková menší lavinka první vlny diskžokejů, do které jsem spadal i já.

A jak ses k tomu dostal?

Byl jsem celoživotní fanda populární muziky. Se zahraničními přáteli, jejichž adresy jsem si našel v polském časopisu Ekran jsme si vyměňovali desky a hlavně, měl jsem v Černošicích životního kamaráda. Tím byl Michal Bukovič, textař, anglofil, který měl sestru v Kanadě, a ta mu posílala desky. Takže jsme v každé volné chvíli s Michalem poslouchali jeho desky nebo Radio Luxembourg. To byla droga. A já pak desky sbíral. Navíc to nebyla doba, kdy se na každém rohu daly sehnat jakékoliv nahrávky. Vlastně dneska už také ne, desky a disky vlastně už ani není pořádně kde koupit, hudba se vznáší na nějakém počítačovém obláčku.

Já mám rád ty fyzické nosiče, cédéčka, vinylové desky. Vršilo se mi to a napadlo mě, že bych se mohl o hudbu, ale také informace o tvůrcích podělit. Dneska to děti ani moc nezajímá, kdo to hraje, hlavně že se hraje. Muzika, to je dneska pro mládež něco jako spotřební chleba, hlavně, že to duní z toho iPhonu nebo flešky.

V té době jsem založil fanklub Elvise Presleyho. Napsal jsem do anglického Leicesteru, protože tam byla centrála Elvisových klubů pro Evropu a udělili mi svolení, že mohu založit československou pobočku. Zajímavé bylo, že vůbec první, kdo se do toho klubu přihlásil, byl Karel Zich. Potřeboval jsem fanklub někde zaparkovat, a tak jsem navštívil klub Futurum, kde působil Bohouš Durdis a svaz Juvena, do toho navíc začali vydávat časopis Pop Music Expres a Pacifik Expres pro trampy. A ti můj fanklub vzali pod sebe. Navíc mi Bohouš Durdis řekl, že když mám tolik desek a jsem do muziky blázen, proč jsem ještě nezkusil dělat diskotéky? A tak jsem to zkusil, zjistil, že to funguje a že lidem snad mám i co říct.

Když pak Bohouš Durdis otevíral tehdy technicky určitě nejlépe vybavený klub v Praze, diskotéku Dynacord na Vinohradské třídě, tak jsem se tam v roce ´69 stal rezidenčním diskžokejem. Slavné a ve své době až neuvěřitelně populární Déčko vybavila německá firma Dynacord tou nejmodernější zvukovou a světelnou technikou, která u nás tehdy neměla obdoby. Tam jsem vydržel jako diskžokej až do doby, kdy se v devadesátých letech z tohoto klubu stala pobočka jakési rakouské pojišťovny.

Odtud máme s mým celoživotním kolegou Jakubem Jakoubkem, budiž mu země lehká, jeden primát. Začali jsme dělat diskotéku ve dvou. Důležitá byla hlavně možnost dialogu. Navzájem jsme se hecovali a vznikl z toho docela zajímavý diskotékový útvar, kterému jsme říkali Pouštěčina. Zahajovali jsme vždy hranou scénkou, které se často zúčastňovali populární zpěváci, třeba Vlasta Kahovcová, nebo Petra Janů. Znělky nám natočili Jirka Schelinger, Marie Rottrová i Jiřina Bohdalová. Svého času to byla velká atrakce v onom rychle se rozvíjejícím disko světě.

Nemyslíš, že dnes je diskotéka zábava jen pro mladé?

Nemyslím. Jedna kategorie jsou právě dýdžejové se sluchátky na uších, kteří „důležitě“ něco míchají a prolnou z jedné písničky do druhé.

Pak jsou ti mluvící diskžokejové, ke kterým patřím i já, stejně jako třeba Martin Hrdinka, Mirek Rais, Petr Salava, Zdeněk Vrba a další. To už je zábava mezigenerační. Ono je to totiž o tom, že dnešní generace čtyřicátníků až šedesátníků, i starších, to není generace, která by vyrůstala na dechovce a masových písních. To je generace, která vyrůstala na rokenrolu, na Elvisovi, na Beatles a spoustě dalších rockových interpretů.

Jednou za rok dělám diskotéku na Plesu seniorů a strašně mě to baví. Pořádá ho Praha 1 v krásných prostorách Paláce na Žofíně. Tam jsou i návštěvnici řekněme 70+, a kdybych jim zahrál dechovku, tak by mě asi majzli po hlavě.

Dokonce si myslím, že by se v Praze, stejně jako v jakémkoliv velkém městě, v pohodě uživila diskotéka a kapacitou kolem 100 – 150 lidí, která by byla jen pro onu generaci, řekněme 50+. Zatím nic takového není a tahle generace vlastně nemá kam za svou muzikou zajít.

Přeskočme od diskoték. Ty jsi také uváděl v televizi velké koncerty zahraničních zpěváků a zahraniční festivaly.

Velká skupina fandů angloamerické muziky mi nemohla přijít na jméno, protože si myslela, že proboha já vybírám, co za muziku se bude v televizi vysílat. Že je snad nutím, aby tam bylo San Remo, italské hvězdy atd. Ale bylo to úplně jinak.

Já jsem byl na ty pořady jednoduše najímán Hlavní redakcí pořadů ze zahraničí tehdejší Československé televize. To je důležité říct, že ČsT získávala zadarmo italské hudební pořady a festivaly od své partnerské organizace RAI. Proto tady byla v určité době hlavně Italská muzika, bylo to zadarmo. A kapely typu U2, Madona a další v televizi nebyly hlavně proto, že by se to muselo platit. V osmdesátých letech už o ideologické důvody přestávalo jít, prostě na to nebyly peníze. Třeba úplně bez problémů se vysílal koncert skupiny Pink Floyd, jedné z největších rockových legend, protože se ten koncert uskutečnil na laguně v Benátkách a ČsT pořad získala od italské RAI zdarma.

Ty jsi jezdil do San Rema a na koncerty, které jsi komentoval?

To je právě další zmýlená. Spousta lidí, jsme bohužel národ závistivců, tak i dokonce mnoho kolegů si myslelo, jak si to pěkně v San Remu užívám. V Divadle Ariston si sednu do komentátorského křesla, mám u toho vychlazené Lambrusco nebo Prosecco, prostě život! Realita ale byla daleko přízemnější. Já jsem všechny pořady, a to včetně charitativního koncertu pro Nelsona Mandelu ze stadionu ve Wembley, a ten dostala televize také zadarmo, uváděl ze studia na Kavčích Horách. Stejně jako kolega Luboš Pecháček všechny své přenosy Formule 1, které uváděl s naprostou znalostí věci. Všechno jsme uváděli ze studia na Kavčích Horách. Já jsem nebyl v San Remu, on nebyl na Formuli 1.

Ty ses ale potkával a dělal rozhovory s idoly zábavy u nás.

Měl jsem to obrovské štěstí –  a nikdy za to nepřestanu být vděčný, že jsem pracoval v opravdu velkém společenském týdeníku Květy, což byla v té době prestižní tiskovina. Protože sem občas jezdily velké zahraniční hvězdy, a jsou to opravdu velká jména jako Duke Ellington, Sarah Vaughan, Benny Goodman, Ray Charles, Johnny Cash, nebo Gilbert Bécaud, Suzi Quatro.a tak bych mohl pokračovat. Měl jsem to štěstí, že mi jako redaktorovi kulturního oddělení velkého časopisu Pragokoncert umožnil se s těmito hvězdami setkat. Ale i po roce devadesát, když už jsem mohl jezdit ven, jsem třeba zajel do Curychu udělat rozhovor s Paul McCaurtnym. Dodneška mi to závidí Meky Žbirka. Říká mi: ty…., protože samozřejmě by chtěl těch 45 minut mluvit s Paulem. Ale bylo to nejen proto, že jsem dělal tam, kde jsem dělal. Díky studentským pobytům v Británii na pozvání a potom v Americe jsem uměl slušně anglicky a odpadala tak jazyková bariéra, mohli jsme mluvit z očí do očí.

Co říkáš vlně retro, o které se mnohdy mluví jako o nostalgických vzpomínkách na minulý režim.

Na to mám docela jednoznačný názor. Někde jsem se dočetl, že se těm lidem stýská po komunismu. To jsou takové nesmysly. Po čem se stýská Američanovi, nebo třeba Angličanovi? Co se muziky týče, vlna retra je celosvětová a je způsobená jedinou věcí. Tím, že současná populární hudba většinou nezajímavá, neinvenční, prostě bez nápadu.

Hudba má přece mít tři nedílné složky. Melodii, harmonii a rytmus. Současná populární hudba je často okleštěná pouze na rytmus, melodie absentuje. Co si z toho člověk zapamatuje? Tam je jenom bum, bum, bum. A to je všechno.

Vlna retro je zcela pochopitelná, je celosvětová a vrací posluchače do dob, kdy měla hudba nejen rytmus, ale i melodii.

Děkuji Ti, Miloši, za zážitky ze života a otevřené názory.

Přeji Ti i za ARTES dobrý a aktivní život po sedmdesátce.

PhDr. Václav Soldát

srpen 2017

V říjnu 2017 obdržel Miloš Skalka Cenu ARTESU za celoživotní propagaci zábavního umění.