Antikvariát zábavního umění – Čtení o psaní a smutně zapomínaný Václav Lacina
Říká se, že některé knihy nestárnou. My nakladatelé jim oficiálně říkáme stálice a patří k nim ty knihy, které se vydávání neustále a stále se prodávají. Z českých knih bychom k nim zařadili třeba Babičku, Staré pověsti české, Povídky malostranské, Povídky z jedné a druhé kapsy a abychom nezůstávali jen hluboko v minulosti, tak třeba Spalovače mrtvol, Markétu Lazarovou a další. Toto rčení ovšem platí i jinak. Jsou knihy, kde obsah nestárne, i když se už nevydávají. Právě taková je i následující kniha, kterou najdete bohužel je v knihovnách nebo antikvariátech.
Kniha:Psaní o psaní
Autor: Václav Lacina
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1970
Stran: 132
Kvalifikace spisovatelská: Podle vysvědčení z obecné školy chlapecké ve Volyni 1912 – 1917 znalost čtení hodnocena známkou 1, psaní známkou 2.
Řády a vyznamenání: a) jízdní, trestní, civilní soudní; b) podle zápisu v třídní knize 1913 „křičí bez dovolení“, „ty ses zase vycajchoval“ – častý výrok babičky autorovy z let 1917 – 1921.
Třídní postoj: V letech 1922 – 1923 šéfredaktorem Modrého pondělí, týdeníku zasvěceného boji třídy proti profesorům.
Vyšší vzdělání: Byl zapsán na různých školách, kursech i fakultách, na některých i studoval.
Výsledky studií: Neúměrné nákladům.
Trestán: Nebyl. Proč: Neví!
Tak toto je krátká vizitka o základních aspektech života Václava Laciny, spisovatele a humoristy, jež vyšla na záložce přebalu jeho knihy Čtení o psaní z roku 1970 (Odeon). Podle tiráže to byla 2593. kniha tohoto nakladatelství a 279. svazek kdysi populární edice Klub čtenářů. Vyšla v dnes již těžko uvěřitelném nákladu 16 000 výtisků. O tom se může dnes autorům jenom zdát. A to není vůbec vše. Jedná se totiž o titul, který mezi lety 1947 a 1981 vyšel hned šestkrát, a pokaždé v podobném množství. Poprvé to bylo v kdysi slavném nakladatelství Evropský literární klub (ELK), naposledy v Československém spisovateli. Dodnes se kniha nachází v řadě knihoven – ale pro malý zájem se také čím dál častěji ocitá v knihobudkách nebo dokonce ve sběru starého papíru.
Jméno Václav Lacina dnes znají jen pamětníci, kteří kdysi četli jeho knihy, a zájemci o českou – hlavně humoristickou literaturu. Byl to totiž mistr satiry, jakých najdete v dějinách české literatury jen málo. Psal takovou literaturu, aby čtenáře především bavila. Takovou, aby byla přístupná všem. Jeho smysl pro humor byl přitom jemný a inteligentní, na vysoké úrovni a nikdy se nestal nevhodným či nevkusným. Sám v předmluvě již zmíněné knihy (jejímu pátému vydání) jmenuje své literární vzory, k nimž patřili literární karikaturista J. Vejvara, Josef Skupa (loutkoherec a spisovatel), Paul Reboux nebo Jerome Klapka Jerome – všechno mistři satiry a parodie (v případě Skupy lze hovořit až o divadelní grotesce). Vliv posledního jmenovaného je přitom v Lacinových dílech nejvíc znát, protože základem jeho humoru jsou také hlavně slovní hříčky a drobné nuance. A pokud jde o češtinu a její kličky, zákruty, dvojsmysly a podobné prvky, byl Lacina doslova mistrem.
Vraťme se ale k jeho knize Čtení o psaní. Jde o jakousi parodii na všechny ty dnes tak oblíbené příručky pro začínající spisovatele, kde se mají dočíst, jak dát dohromady děj, jak vymyslet zápletku, co nesmí chybět hlavní postavě a co hlavní záporné postavě a co už vůbec ne vedlejším postavám a kdy je vhodné zaplout s postavami do postele a kdy zase do kritiky a kdy by si měla která postava myslet to či ono, aby nebyla za blbce a přitom vyhovovala blbci-čtenáři. Snad se teď nikdo neurazí, ale většina lidí v oboru literárním si o podobných příručkách myslí své – je to obyčejně (až na výjimky) jen výborný obchodní trik, jak vytáhnout z lidí se zájmem o psaní peníze za nic.
Podobně k tomuto tématu přistoupil ve své knize i Václav Lacina už při výkladu některých -ismů v úvodu knížky samé. Jenom se podívejte na jeho výklad některých výrazů. Tak třeba oblíbený AFORISMUS popisuje Lacina jako „nesmysl málo slovy napsaný“. Nebo ALKOHOLISMUS vysvětluje jako „systematické vykrádání Apollinaira“. CENTRISMUS zase jako stav, kdy člověk dostane „nařezáno zprava i zleva“ a KLASICISMUS vysvětluje slovy: „Obdělávání starých děl na studené cestě ve zbožném úmyslu za účelem zištným.“ No není to nádhera?
Lacina ale dokázal i svoji genialitu coby češtinář a autor znalý české literatury. V úvodní části se vžil do myšlení těch nejmladších autorů, a tak předkládá čtenářům smyšlené slohové práce, deníčkové záznamy nebo milostné básničky. Skutečně dokonalé je však jeho vžití se do starších kolegů spisovatelů, jejichž styl napodobil a v tomto duchu za ně jaksi domyslel nejrůznější parafráze i parodické texty, za něž by se ale ani tito autoři skutečně nemuseli stydět. Dokonce by mnoho čtenářů ani nedokázalo určit, že nečtou skutečného čapka, ale jen parafrázi na něj. Najdeme zde i Svatopluka Čecha, Viktora Dyka, Stanislava Mráze, Jarmilu Glazarovou, Vladimíra Holana, Emanuela Bozděcha a další, ačkoliv o tom, že podobné věci napsali, ani sami nevěděli.
Pokud se podíváme na soukromý život Václava Laciny, je pozoruhodné, že při své odpovědné práci si našel nejen dost času na psaní, ale že mu přitom zůstalo tolik smyslu pro humor. Narodil se 9. července 1906 v Hluboké nad Vltavou a vystudoval Právnickou falkultu Univerzity Karlovy. Následně se stal soudcem a postupně zastával tuto funkci v Chebu, Kašperských Horách a za války (i krátce po ní) v Praze. Jistě to tedy neměl jednoduché. Na konci 50. let minulého století se stal vysoce postaveným úředníkem na ministerstvu informací a začátkem 60. let byl v tiskovém referátu ministerstva spravedlnosti. Nicméně po celou tu dobu se soustavně věnoval i kulturní činnosti, mimo jiné také spolupracoval už za studií s tehdy populárním Divadlem DADA. Krátce pracoval mezi lety 1952 a 1953 i v Československém rozhlase. Nicméně od roku 1953 již pouze psal, a za svoji literární tvorbu si vysloužil Státní cenu Klementa Gottwalda i titul zasloužilý umělec.
Kromě knihy Čtení o psaní si stojí za to připomenout i některá další Lacinova díla, která bychom právem měli zařadit do zlatého fondu české satiry. Především je to jeho tetralogie, kterou souhrnně nazval Panstvo se baví. Odehrává se v období mezi právní republikou a poválečným Československem a Lacina v ní mistrně karikuje všechny nectnosti společnosti té či oné doby, od maloměšťáctví po poválečné spekulování s čímkoli. Ještě jmenujme namátkou knihy Posada lhářů nebo Rumpedanti, kde zachází až do žánru sci-fi. Celkem nám po něm zůstalo patnáct beletristických knih, jedenáct básnických sbírek a dvě díla z oblasti divadla. Zemřel 9. prosince 1993 v Rožmitále pod Třemšínem.
Tomáš Hejna
