Z minulosti Klementinské tiskárny podle E. Basse

Jako mladík se Bass toulala po Starém Městě pražském, tehdy ještě výspě Rakouské monarchie a jejích úřadů, a při svých toulkách se dostal také na nádvoří Klementina, které dnes slouží, mimo jiné, Národní knihovně a jejímu bohatému archivu. V době Bassova mládí však zdejší prostory sloužily také arcibiskupské tiskárně. Právě tam se tiskl i významný Jungmannův Slownjk česko-německý, dílo, které pomohlo dokázat, že Čeština je stejně svébytný a bohatý jazyk, jako stále více vládnoucí Němčina. Bass na tuto tiskárnu a na Klementinum vzpomíná ve svém eseji V pražském hnízdišti tiskárenském z roku 1940 takto:

„Hoch, který se téměř před půl stoletím toulal zákoutími Starého Města, činil v nich všelijaké objevy. Jedno z míst, které ho znovu a znovu vábilo, bylo tiché klementinské nádvoří s Maxovým pomníkem studenta z třicetileté války. Řezníčkův Student-hrdina byla opojná četba těch mladistvých let, nad ní snilo chlapecké srdce o rekovných činech a o slavné obraně Prahy proti Švédům. Tu v Klementinu stál student-hrdina ztělesněn, ale hoch se s ním nemohl nijak smířit. V obrázcích Věnceslava Černého byl to zcela jiný junák, pružnější a mrštnější, mladistvější a líbeznější než ten Maxův studios. Jak jej tak hoch nedůvěřivě obcházel, zahlédl jednou něco jiného. Kolem kočičích hlav hrbolaté dlažby prorážely tu trsy trávy a v nich se mdle leskly drobné černošedé úlomky kovu. Skočil po nich a s překvapením shledal, že jsou to úzké, tenké špalíčky, na jejichž konci je vyryta převrácená literka. Bylo jich tu plno, místy celé kupy, a v nich se objevovala písmena všech druhů a velikostí. Nebylo možno před kamarády smlčeti nález tak znamenitý. A ze společných výprav příštích dnů se vyvinula velká sběratelská horečka, která na čas zatlačila i sbírání „sajnků“, hedvábných papírů z cigaretových dutinek. Šlo o to vysbírat zde úplnou abecedu téhož typu a téže velikosti. Tak se osmiletý hoch po prvé seznámil s tiskařskou sazbou a učil se číst převrácené literky, nemaje ani potuchy, že to bude jednou patřit k nezbytnostem jeho povolání.“

Bass zde vzpomínal na své vlastní mládí a zážitky. Tehdejší tisk se prováděl pomocí malých liter, z nichž se skládaly jednotlivé texty do velkých desek s řádky. Písmenka byla různých velikostí a typů a bylo jich nesmírné množství. V Národním technickém muzeu v Praze je expozice věnovaná historii tiskařství a tiskařských strojů, kde litery samozřejmě nemohou chybět. V místnostech s tiskařskými stoly stály také sazečské pulty s řadou přihrádek a šuplíčků, v nichž byla písmenka rozdělená podle typu písma a velikosti. Sazeč bral jedno písmenko za druhým, díval se před sebe do předlohy a skládal text zrcadlově obráceně. Stránka se totiž potom vložila do tiskařského lisu a svrchu se obtiskla na papír. O sazečích se říkalo, že jsou nejvíc sečtělí, když musejí připravovat tolik textů, ale ve skutečnosti obvykle text vůbec nevnímali. Mezi tiskaři i autory se ještě dlouho, i v docela nedávné minulosti, nesl vtip, že: „Nejvíc chyb v textu nadělá sazeč, když se začte.“ Práce to však byla velmi nevděčná. Zatímco dnes se text v počítači jednoduše smaže a přepíše, chyba sazeče pro něj znamenala předělat celý řádek nebo dokonce celý text, a to třeba kvůli jedinému špatně vloženému písmenku.

Sochu Studenta (jinak je známá také jako Pražský student) od sochaře Josefa Maxe zde naleznete dodnes, i když je kvůli rekonstrukci nádvoří již delší dobu veřejnosti skrytá za dřevěným bedněním. Připomíná boj studentů proti Švédům na Karlově mostě v době třicetileté války (1658). Zároveň byla ale socha určena i jako pomník k pětistému výročí založení pražské univerzity. Bohužel pro Maxe i jeho žáka Julia Melzera, který na soše pracoval, byl rok 1848, kdy měla být socha slavnostně instalována a odhalena, rokem revolučním a byli to opět studenti, kteří ze, u Karlova mostu bojovali – tentokrát proti rakouským vojákům knížete Windischgrätze. Odhalení sochy tak bylo zakázáno, protože by mohla lidem připomínat spíš odboj proti Rakousku než Švédům. Socha se tak dostala na své místo až v roce 1863.

Bass ještě připomíná, že se v Klementinské tiskárně redigovaly první ročníky Časopisu katolického duchovenstva, na kterých pracovali František Ladislav Čelakovský a tehdejší arcibiskupský tajemník Karel Alois Vinařický, korektury zde prováděl filolog Josef Franta Šumavský a že se zde také tiskly knihy Kramériovi a další u tiskaře Špinka. Popisuje i další významná místa v bližším i vzdálenějším okolí Klementina, kde sídlili tiskaři, jako třeba nedaleký Schönfeldský dům, kde sídlila slavná Schönfeldská tiskárna, nebo tiskárnu Haaseů v prostorách Anenského dvora. Mimo jiné popisuje jako velkou zajímavost, že: „Podivné je, že v témže Anenském dvoře, na straně k Anenskému náměstí, živořila jako v područí ještě jedna tiskárnička. Zdá se, že mocní Hasseovci ji zde trpěli, aby jí mohli přenechat všelijaké pokoutní zakázky, které sami váhali převzít a jejichž objednavatele poslali raději k tomuto bezvýznamnému Josefu Völckovi ve svém domě, než aby přepustili ten obchod větší tiskárně konkurenční.“ Jak je vidět, konkurenční boj o zakázky byl v minulosti stejně neúprosný jako dnes.

Na závěr se sluší připomenout, že kromě Pražského studenta připomíná třicetiletou válku a odvahu tehdejších studentů v Praze ještě jeden významný a možná ještě nádhernější památník – dioráma s obrazem Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě od Karla a Adolfa Liebscherových a Vojtěcha Bartoňka umístěný v prostorách zrcadlového bludiště na Petříně (Původně pavilon Klubu českých turistů na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 navržený významným českým architektem Antonínem Wiehlem).

Tomáš Hejna