Důležitý člověk, o kterém (nejspíš) nevíte
V historii je to zařízeno tak, že některé osobnosti se dostanou do učebnic dějepisu a jiné nikoli, i když by si to zasloužily. O několika takových jsem už v minulosti psal. Jako příklad si uveďme zřejmě prvního českého profesionálního hudebního managera Josefa Srba-Debrnova nebo prvního českého obchodníka se zvukem Diego Fuchse (Forbína, číslo 1, ročník II., březen/duben 2022). Ani jeden z nich se však přes všechny své zásluhy o českou kulturu nevyrovnal jistému Josefu Vladimíru Pelikánovi. Že ho neznáte? Nedivím se. Já se s jeho osobou seznámil až díky výletu do Kostelce nad Černými lesy, kde jsem o něj doslova zavadil ve zmínce od dobrého známého v místním muzeu. Další informace jsem sbíral vyloženě ve střípcích, a právě tento fakt mě přiměl k jeho připomenutí širší veřejnosti.
Josef Vladimír Pelikán se narodil 11. května 1808 v Hořicích na Jičínsku a vlastně toho o něm víme poměrně málo. Sám byl velice skromným člověkem a zařadil se do „fronty dělníků umění“, kteří toho sice hodně vykonají, ale nejsou veřejně vidět a drží se spíš v pozadí všeho kolem. A tak o jeho mládí a dospívání vlastně stále mnoho nevíme, až o jeho studiích v Praze. Zde se nejdřív zdokonaloval v němčině na škole při Týnském chrámu na Staroměstském náměstí, aby později přestoupil na Akademické gymnázium, které v té době sídlilo v Klementinu. O jeho jazykových dovednostech není pochyb – v budoucnu se musel často potýkat s německy mluvícími Čechy. Kromě toho v jeho době byla znalost češtiny a němčiny zcela běžná – v obou případech šlo o jazyky užívané na našem území v době habsburské monarchie.
Pelikán měl to štěstí, že se narodil do doby největších českých obrozenců. Hovoříme přitom o osobnostech, které se už nezabývaly vymýšlením nesmyslných rádobyslovanských výrazů a počešťováním německých výrazů, ale o osobnostech veřejně činných a uznávaných, jako byl v té době například Josef Jungmann. Kromě toho byl Pelikán v generaci těch obrozenců, kteří se skutečně motali kolem počátků české literatury, ale především DIVADLA!
Mezi jeho přátele patřili Josef Kajetán Tyl, se kterým krátce studoval, i Karel Hynek Mácha, s nímž se seznámil přes Kajetánské divadlo. Právě divadlo bylo pro Pelikána symbolem českého obrození, a s ním i nejvýznamnější tehdejší český divadelní autor Václav Kliment Klicpera, považovaný právem za jednoho ze zakladatelů česky hraného divadla. Jak musel Pelikán závidět svému příteli Tylovi, že se po odchodu z gymnázia dostal v Hradci Králové do „učení“ u tohoto mistra, do jeho blízkosti, kde mohl nejen pochytit řadu užitečných podnětů pro svoji další budoucí tvorbu (což bez nejmenších pochybností dokázal), ale kde se mohl i vyhřívat na výsluní jeho přízně jako jeho osobní žák a chráněnec. Tehdy ještě Pelikán nevěděl, že se jednou právě on stane Klicperovým důvěrným přítelem, a že spolu prožijí jeho nejvýznamnější životní období.
Pelikán vystudoval Akademické gymnázium a nakonec se z něho stal kvalifikovaný úředník a právník, který ovšem přes všechnu píli, pracovitost a spolehlivost nikdy nedosáhl na vyšší post. Jeho vlastenecký zápal byl totiž tak obrovský, že byl nakonec všem svým nadřízeným a celému tehdejšímu aparátu nepřátelský a nepohodlný. A i když své povinnosti nikdy kvůli vlasteneckým aktivitám nezanedbal, byl podle pamětníků a dochované korespondence neústupný a urputný – ke své škodě. I proto často střídal místa svého působení a nakonec byl propuštěn do předčasné penze – ale k tomu se ještě dostaneme.
Do kulturního života se poprvé aktivně zapojil v jeho rodných Hořicích, kde se kupodivu vyskytoval větší počet podobně smýšlejících studentů. On se ujal jejich organizování a stal se vůdčí osobností místního ochotnického divadelního spolku, kterému zde založil i dochovanou kroniku. S řadou svých vrstevníků v něm měl stejnou ideu – hrát by se mělo především česky pro české diváky, a z toho vyplývalo, že se buď musely hrát vlastní divadelní kusy, nebo kusy napsané některým z vlasteneckých autorů. A v té době nebylo nad už zmíněného Václava Klimenta Klicperu.
V Hořicích skutečně vznikl uznávaný ochotnický spolek, jehož hlavní páteř tvořili právě zmínění studenti. Ovšem s češtinou Pelikán a další čeští vlastenci pohořeli, protože i v Hořicích byla početná skupina německy hovořících obyvatel, kteří se snažili prosazovat hlavně tento jazyk. Spolek tak měl nakonec dvě jazykové skupiny a Pelikán se tak i u tohoto amatérského divadla musel potýkat s národnostními třenicemi. Když německy hovořící skupina trvala na větším množství divadelních her v němčině, pronesl Pelikán:
„Nesluší se nám zapomenouti, že všichni měšťané hořičtí, i ti, kdož německy umějí, též náležitě českého jazyka povědomi býti mají, an jim jednati jest s lidem pouze českým, protož i chvalitebně navrhnuto jest, abychom zvláštního zřetele či ohledu brali na divadlo české, provozujíce kusů českých ne s menší pilností než německých, by naši krajané neměli příčin za svůj mateřský jazyk, jazyk národní, jazyk český se styděti, ano spíše krásy jeho vyhledávati: což by se ale nestalo, kdyby česky s opovržením a jen lhostejně hráno bylo anebo německy jen a bez českých divadel se hrálo. Toto již proti užitku, proti oučelu všeobecného dobrého, ano i proti všeliké spravedlnosti bylo by hanebné potlačovatí národnosti a řeči, české literatury i jazyka mateřského.“
Díky dobrým stykům a upřímnému zájmu o české umění, literaturu a divadlo, ochotě podílet se na práci jiných, i na šíření myšlenek obrozenců se Pelikán dostal do povědomí mnoha obrozenců. Studentský spolek v Hořicích se po vystudování většiny jeho členů rozpadl a z Pelikána se stal skutečný zaměstnanec státního aparátu. Po celou dobu se věnoval psaní veršů, divadelních her i článků. Snažil se prosadit jako autor, ale nedařilo se. Uměl jen přejímat vzory, vyumělkovat vlastenecká témata, ale neuměl zaujmout ani být vyloženě originální, jak si tehdejší společnost žádala. Pokusil se se svým přítelem Josefem Jaroslavem Langrem vydat společný almanach literárních prací, které byly podepsány několika pseudonymy, ale k vydání nikdy nedošlo. Pelikán tak brzy poznal, a bylo to dobře, že jeho úloha v obrozeneckém hnutí nebude aktivní v prvních řadách jeho tvůrců, ale spíš na pozadí v pozici člověka nápomocného a „přihrávajícího“. Začal sbírat pro Jungmanna materiál k jeho slovníku (slova a jejich významy), vypomáhal s přípravami časopisu Jindy a nyní vydavatele Jana Hýbla a pro další nakladatele redigoval různé knihy, k tomu se aktivně zapojoval i do hraní v různých pražských divadelních představeních.
Právnické zkoušky měl Pelikán celkem slušně „rozehrané“. Byl vzorným studentem, stýkal se s vlivnými osobnostmi české společnosti a právě díky nim se v závěru studia nakonec ubíral směrem do Hradce Králové ke svému celoživotnímu vzoru. Vlastenci v Praze, z nichž někteří, jako nakladatel Jan Hostivít Pospíšil nebo Pelikánův kolega Josef Krasoslav Chmelenský, měli vliv i na Pelikánově škole, ho přesvědčili, aby se na praxi přihlásil právě do Hradce Králové k hrdelnímu soudu. Naskytla se mu tak jedinečná příležitost dostat se do blízkosti Klicpery, což byl ve skutečnosti záměr vlasteneckých kruhů. Ty si uvědomovaly, že stav českého divadla není ani po tolika snahách zdaleka uspokojivý, a jedině Klicperova váženost mohla v tomto ohledu něco změnit. Ovšem s pomocí zvenčí. Hybnou silou měl být právě nadšený vlastenec Josef Vladimír Pelikán.
Klicpera byl nesmírně produktivní a pracovitý dramatik, který dokázal velkolepou divadelní hru napsat během jednoho až dvou týdnů. Problém byl ovšem v přílišné propracovanosti jeho her, v nichž bylo mnoho postav i hodně vedlejších linií. Protože se české hry hrály hlavně na malých městech a v kočovných společnostech, musely se Klicperovy hry krátit. To vedlo často ke snížení jejich kvality na úkor děje i jazykových prostředků. I šéf českých představení ve Stavovském divadle Štěpánek se Kliperovým hrám v té době pro jejich náročnost vyhýbal. A právě Pelikán měl svým vlivem zajistit, že se o zkrácení svých her postará samotný Klicpera.
Komplot českých vlastenců, kterého se účastnil i Josef Kajetán Tyl, v té době u posádky v Praze jako vojenský furýr, byl úspěšný. Profesor Josef Chmela, Klicperův blízký přítel, Pelikána k velkému dramatikovi uvedl v jeho bytě v Praze a představil ho. Pelikán potom postupně rozvíjel plán, jak Klicperu přesvědčit a po delší odmlce ho znovu vrátit do popředí českého divadla. Popisem svých zkušeností s ochotnickými divadly na venkově a jeho hrami si Klicperu snadno naklonil. Brzy s ním chodil na dlouhé procházky za Prahu, a když jednou měli při cestě do Chocně čas si v kočáru pořádně popovídat, Klicpera se definitivně podvolil. Pelikán tak dal dohromady ochotnickou společnost a brzy s ní začal hrát kvalitní úpravy Klicperových her, které pokrátil sám Klicpera. Později, když vzniklo v Praze Kajetánské divadlo, jezdil se Klicpera dívat na své hry a s ním i Pelikán, který se stal Klicperovým důvěrníkem a členem tzv. probuzenecké královéhradecké družiny, kde kromě nich byl také královéhradecký tiskař Pospíšil a další.
Po svém nástupu v Hradci Králové se Pelikán opět vrhl do víru vlasteneckého života. Angažoval se u místních ochotníků a dělal pro ně doslova vše, od úprav her, režírování a hraní až po tvorbu kulis a propagačních plakátů. A dařilo se jemu i divadlu, které s ním organizoval sám Klicpera, znovu nadšený do dramatické činnosti, psaní her i do úprav svých starších kusů. O tom všem psal Pelikán do Prahy obšírné dopisy svému příteli Tylovi. Ty jsou jedním z nejvýznamnějších pramenů o jeho důležitém působení, které bohužel skončilo kvůli Pelikánovým nadřízeným. Těm se vlastenecké aktivity soudního úředníka vůbec nelíbily. Panovala představa, že by se měl státní úředník věnovat především své práci a mít v úctě státní aparát, panovnickou rodinu a zaběhnuté pořádky. V tomto ohledu je nutné podotknout, že Pelikán rozhodně nebyl žádný radikál ani revolucionář. I tak na něj ulpěl zrak státního aparátu, který si své podřízené hlídal.
Pelikán byl v roce 1835 z Hradce Králové přeložen do Týniště nad Orlicí, kde se stal syndikusem. Hradečtí vlastenci se s Pelikánem rozloučili premiérou hry Ptáčník, k níž Klicperu inspiroval právě jeho přítel. Tuto historii, spojenou i Pelikánovou pomocí Jungmannovi, popsal nejlépe spisovatel Vladimír Kovářík ve své knize Slavní a zapomenutí, kde věnuje Pelikánovi celou jednu kapitolu:
„Klicpera měl rád přírodu a všechno, co v ní žilo. Proto se tolik jeho her odehrává venku, v přírodě… Pelikán, kterého si velmi oblíbil, býval jeho častým průvodcem. V studeném máji roku 1833 se vydali za kuklenským farářem p. Janem Rochem Teisingrem, horlivým ptáčníkem. (…) Pan farář vodil své hosty od klece ke kleci, o každém ptáčkovi znal kdeco a byl celý nadšený, že mu ti zpěváčci krásně žakali a cvrlikali. Pelikán vytáhl potají notýsek a začal si zapisovat některá slova, kterých P. Teisinger používal. Byla to pěkná staročeská slova čihařská a Pelikán si hned vzpomněl na Josefa Jungmanna, kterému jistě přijdou vhod pro jeho Slovník. Pan farář i Václav Klicpera si všimli, že pan adjunkt stále něco píše, a když jim Pelikán pověděl proč, rozhovořili se o tom, jak je český jazyk krásný a bohatý, kolik má původních slov ,ptáčenských´, jakých v jiných jazycích není, a když pan farář zdůraznil, že každý pták zpívá, jak mu zobák narost, zasmál prý se profesor Klicpera a prohlásil, že napíše veselohru, ve které budou všechna ta pěkná slova i a důležitá myšlenka, že každý pták zpívá svým přirozeným hlaholem, a hned se také rozhodl, že Josef Vladimír Pelikán musí hrát hlavní úlohu, už prý pro to své ptačí jméno.“
Ani v Týništi nezanevřel Pelikán na své vlastenecké smýšlení. Ihned se pustil do nové činnosti, především do založení česky psané Knihy pamětí města Týniště nad Orlicí, kterou sám sepsal, k níž sesbíral historické materiály a kterou po celou dobu svého působení zde vedl. Vedle toho se spojil také s místním farářem Josefem Čižinským, s ním se mu podařilo v Týništi založit první školní knihovnu, pro kterou získal díky přátelství s Jungmannem darem osm dílů jeho naučného slovníku. Byl také iniciátorem založení zdejšího muzea. Bohužel obojí zaniklo poté, co byl znovu přeložen pro svoji přílišnou horlivost, tentokrát do Dvora Králové, kde se stal magistrátním sekretářem. Spolu s ním odešla i jeho žena Aloisie Novotná, se kterou založil později početnou rodinu.
O jeho dalším životě se dají říct dvě věci: často střídal svá působiště a všude, kde působil, zakládal divadelní spolky, knihovny a vlastenecké spolky. Postupně se tak objevil jako radní v Sezemicích a soudce v Holicích. Byl v řadách Matice české, přispíval do celé řady tehdy oblíbených časopisů, jako byly Květy, Světozor, Pražské rozličnosti, Čechoslovan a další. Samozřejmě nemohl stát stranou ani při revolučních bouřích v roce 1848. V tomto roce redigoval Polabského Slovana. Protože na jeden ze spisů napsal větu česky, byl suspendován a odeslán v roce 1952 za trest do Plzně. Dva roky nato se vrátil do blízkosti svého rodiště a byl umístěn do Rychnova nad Kněžnou. Největší skvrnou u nadřízených byla nakonec jeho účast na prvních procesech kolem pravosti Rukopisů. Nakonec byl v roce 1865 předčasně penzionován – s minimální penzí, ze které sotva uživil početnou rodinu.
Pro Pelikána nastaly další velmi těžké časy, kdy neměl zajištěný žádný větší trvalý příjem a byl odkázán jen na nevelkou penzi a příležitostné přivýdělky. Chodil za svými známými a marně hledal další uplatnění. Nikde pro něj nebylo místo. Až o deset let později, v dubnu 1876, si na Pelikána vzpomněl jistý František Ladislav Chlebodár, který ho znal jako svědomitého a kvalitního úředníka a oddaného vlastence. Nabídl mu proto vedení jeho kanceláře v Kostelci nad Černými lesy. Toto malé město se nakonec stalo jeho posledním působištěm, kde našel uplatnění. Bohužel jen velmi krátce. Už v srpnu téhož roku Josef Vladimír Pelikán zemřel (data jeho úmrtí se v různých materiálech liší, je uváděno 19. 20. i 22. srpna; situaci znesnadňuje i fakt, že jeho hrob byl později bezezbytku zničen).
Ať otevřete jakoukoli učebnici dějepisu nebo literatury, o Pelikánovi se v ní vůbec nic nedozvíte. O něco lépe dopadne v publikacích, které se vyloženě svým zaměřením věnují období národního obrození a jeho osobnostem – ovšem jde jen o drobné zmínky, většinou jen jméno v dlouhém seznamu málo známých a dnes už zapomenutých. Nejpodrobněji se o něm píše ve sbornících a studiích muzeí z těch míst, kde Pelikán působil. I tak je jeho přínos a jeho dědictví, tvořené celou řadou básní, povídek, historických črt a článků či překladů, dochovaných v některých muzejních archivech a v Památníku národního písemnictví, dosud téměř zapomenuto.
Tomáš Hejna
