Antikvariát zábavního umění – Kapelník ze Stavovského

Na stránkách Artesu a v jeho časopise Forbína jsme už mnohokrát řešili, jakými problémy si prošlo české divadlo a jeho průkopníci od jeho počátků až – no vlastně do současnosti. Jednou z těchto významných osobností byl i skladatel a kapelník František Škroup. Tato postava dějin české kultury snad stále nepatří do kategorie zapomenutých či zapomínaných českých osobností, nicméně jen těžko bychom ji označili dnešními měřítky za celebritu, o níž by vědělo „každé malé dítě“. A tak tomu odpovídá i povážlivý stav zájmu autorů literárních děl i čtenářů o osudy tohoto významného člověka, který obětoval život na oltář našeho divadla. O to vzácnější je proto kniha Karla Vladimíra Buriana, věnovaná sice především mládeži, ale cenná i pro dospělé.

Kniha: Kapelník ze Stavovského

Autor: Karel Vladimír Burian

Nakladatelství: Albatros

Rok vydání: 1989

Stran: 200 stran

Ta kniha je sice určena pro mladší čtenáře, ale ve skutečnosti jí opravdu nepohrdne ani mnohý starší, a jistě bude překvapen nejen kvalitou, ale i obsahem. Pro ty mladší je ale mnohem důležitější a je veliká škoda, že nepatří mezi povinnou školní četbu, ba že se už roky neobjevila znovu na knižním trhu, třeba i v novém grafickém zpracování. Na stránkách Burianova románu totiž doslova ožívají kořeny českého divadla, konkrétně toho Stavovského. Mezi řádky tu tak procházejí český vlastenec a nadšenec do divadla Václav Teisinger, v jehož domě v pražské Dlažební ulici se scházeli čeští vlastenci z okruhu divadelních nadšenců, Václav Kliment Klicpera, jeden z našich prvních skutečně českých dramatiků, Josef Krasoslav Chmelenský, velký český obrozenecký spisovatel, mihnou se tu Palacký s Jungmannem, Josef Kajetán Tyl a mnoho dalších významných osobností. Přesto všechny spojuje jedna jediná hlavní postava této knihy, snad ještě ne zapomenutý, ale bohužel již zapomenutý kapelník František Škroup.

Kniha je vyloženě beletristickou záležitostí a obsažené monology i dialogy jsou hlavně dílem autorovi fantazie. To nicméně neubírá knize na jejím významu. Prostředí, do kterého je zasazena, je totiž reálné, stejně jako události, které dotvářejí pozadí děje, a také životopisné podobizny jednotlivých postav knihy. Autor si dal s jejich vykreslením velikou práci, a tak i když nejde o věrné portréty, dokáže si člověk vybavit, jací tito velikáni, v té době ještě žijící lidé, teprve čekající na svoji slávu a nesmrtelnost, ba co víc, často dokonce teprve studenti jako samotný Škroup, asi byli.

Poprvé se zde setkáváme se Škroupem a dalšími právě v Teisingerově salonu v Dlažební ulici, kterému se říkalo U zeleného věnce. V úvodu autor zmiňuje nechvalně známý konec českých představení ve Stavovském divadle, která musela ustoupit německé opeře. Právě od této skutečnosti se odvíjí celý další děj, kdy se střídavě díváme do soukromého života tehdy ještě mladého studenta Škroupa, který se setkává s významnými osobnostmi pražského kulturního a společenského života. Tato setkání jaksi vyplývají z povahy prostředí, v němž se Škroup v knize pohybuje. Jsou tedy pojata nenásilně a postupně plynou s ostatním dějem. V některých pasážích jako by autor opouštěl román a vydal se cestou literatury faktu. Na ně ovšem navazují další dialogy, v nichž se přetřásá tehdejší kultura a její obraz, tak jako i boj českých vlastenců proti germanizaci.

Směs známých postav doplňují i postavy méně známé a ve výjimečných případech i smyšlené, které dotváří prostředí a vyplňují mezery. My si nyní dopřejme kratičkou ukázku, a to hned z první kapitoly:

„Zkouška začala. František usedl ke klavíru a udeřil první akordy úvodní scény. V sále se rozhostilo ticho. Ti, kdo se na představení přímo nepodíleli, rozsadili se po židlích a stali se pozornými diváky. Palacký, hluboko zakloněný, si přehodil nohu přes nohu, Čelakovský si nevědomky netrpělivě mnul palcem a ukazováčkem bradu a stále pokukoval po Katynce. Teisinger s Haklíkem a Miranim se posadili úplně vzadu. Tyl si dal židli co nejblíž k jevišti, Vilemína zůstala u stolku s čajem.

Účinkující byli pozorní, soustředěně sledovali pokyny, které jim František dával od klavíru hlavou nebo rukama.

Triebensee kriticky sledoval každý tón. Brzy po prvních taktech poznal, že půjde o představení plné energie a dobré umělecké úrovně. Rytmická přesnost, pevná nasazení, nikde sebemenší náznak nejistoty nebo neklidu. Hra i zpěv byly přirozené. Tak to má být. Taková práce Triebenseeovi imponovala. V duchu Františkovi zatleskal: Bravo, Herr Skraup, zdá se, že udělali pěkný kousek práce!

Jak míjel výstup za výstupem, starý kapelmajstr byl očividně stále spokojenější. Už se nemusel obávat příslovečného zajíce v pytli! Sotvaco mohl vytknout. Zmocni lse ho obdiv. Akurátní! Precizní! A jak ten český jazyk pěkně zní! Zpěváci si na výslovnosti dávají záležet. Tempa, rytmus, výraz – všecko sehr gut. Opravdu, tu zpěvohřičku si s nimi s chutí zadiriguje!

Čertovský chlapík, ten Skraup! Sesadil to všecko moc pěkně dohromady. Právě takového asistenta by teď – s ohlede mna svůj věk – ve Stavovském potřebobsl jako sůl. Musí se o něm zmínit direktorovi Holbeinovi. Nebo ještě lépe, promluví se sekretářem Štěpánkem. Místo druhého kapelníka by pro něho bylo jako ušité! Však už něco vymyslí, aby tohoto studiosa přetáhl ze služeb bohyně Spravedlnosti do služeb Thálie!. Má takové tušení, že mu to ani nedá moc práce. Ten mladík je na divadle jako ryba ve vodě. A důkladný je, důkladný! To nám ze staré školy jaksepatří imponuje.

Tak co, Herr Skraup? Práva, nebo divadlo?“

Kniha vrcholí okamžikem Škroupovi smrti, která si tohoto velikána české hudby, divadla a zejména opery odvedla na druhý břeh v roce 1862 za přítomnosti Bedřicha Smetany až v dalekém Rotterdamu. Na dvou stech stránkách je tak zaznamenaný v několika kapitolách a tím i epizodách celý jeho život, jeho kariéra, jeho vrcholy a pády, zklamání i úspěchy. Poutavé beletristické líčení je možná pro řadu lidí přijatelnější, než kdyby byla kniha napsána jako pouhá literatura faktu. Skvělý vypravěčský styl autora pomáhá čtenáři živě si představit jak postavy a prostředí, tak aktuální náladu jednotlivých pasáží. Skvělá kompozice textu posouvá plynule děj a kombinuje zde prvky historického popisu skutečných událostí s fiktivními dialogy reálného životního příběhu. Rozhodně proto mohu tuto knihu doporučit každému zapálenému čtenáři, který se chce něco dozvědět o jedné z významných postav naší historie. Zároveň ale doporučuji knihu i pro všechny dospívající děti a mládež, protože pokud je může něco přitáhnout k zájmu o historii, potom jsou to právě takovéto knihy.

Tomáš Hejna