Co Čech, to muzikant!

Okřídlené heslo, které provází naši historii po staletí. Okřídlené, ale pravdivé. I dnes je svět plný českých hudebníků a skladatelů, kteří jsou často známější za našimi hranicemi než u nás. A co bychom k tomu měli říct my? Že naše dějiny jsou plné osobností, kterých si neumíme vážit, na které zapomínáme, které opomíjíme, a jejichž odkaz přehlížíme. A výsledek? Našich velkých osobností v oblasti hudby a kultury celkově si nakonec víc váží lidé za hranicemi než u nás doma. Tak umírá kultura národa, tak padá s jeho lhostejností i jeho historie, tak končí národní povědomí. Co je nám cennější? Bulvární skandály na poli umění ve všech jeho oblastech, nebo naše minulost? Historie, která se propsala nejen do dějin Evropy, ale i celého světa? Vždyť desítky a stovky našich umělců se podílely na jeho formování, a my si to v mnoha případech uvědomujeme až dnes a s odstupem.

Je to už hodně dlouho, co jsem se učil hrát na housle a v mém repertoáru se objevily skladby Josefa Myslivečka. V době, kdy ho veřejně skoro nikdo neznal, jsem s ním já měl několik koncertů. Název skladby si už nepamatuji, možná bych někde našel notový part. Ale když jsem po tolika letech promítal v kině film o něm, mimochodem brilantně natočený, geniálně připravený a podle mě absolutně rovný Formanovu Mozartovi, vzpomněl jsem si na něj, i jsk de mi jeho hudba líbila. A jak jsem byl tehdy historií nepolíben, protože mi jméno Josef Mysliveček nic neříkalo a já zkrátka neměl ani zájem po něm pátrat. Vždyť mi mohlo být tak 15, možná 16 let!

Co se od té doby změnilo? Četl jsem. Téma Čechů v zahraničí se pro mne stalo nesmírně důležité. Díky dostupné i nedostupné literatuře, dobovým časopisům, novinám, knihám a dalším materiálům jsem nakonec sám objevil řadu jmen osobností, které mají v historii světové hudby a kultury své místo a mnoho se o nich neví – alespoň u nás ne. A jsem moc rád, že ve svém úsilí nejsem sám. Spolu se mnou se těmto tématům věnuje už celá řada autorů. Nikdo se ovšem dosud nevěnoval pouze tématu hudby, které je tolik obsáhlé a závažné. Nyní přichází kolektiv autorů, kteří tuto mezeru vyplní.

Novinářka, publicistka a spisovatelka Taťána Březinová se v minulosti zabývala otázkou českých osobností, které působily především v zahraničí a šířily tam českou kulturu nebo víru. Šlo ale zejména o Moravské bratry. Vedle toho ji ovšem zaujalo téma hudby. A tak se zrodila i myšlenka na jedinečnou knihu mapující zejména životy českých skladatelů a hudebníků, kteří neměli v domácím prostoru dostatek šancí se uchytit. Tím vnikl titul Konzervatoř Evropy. Původně útlá kniha o pár osobnostech nakonec nabyla, díky spolupráci s autorčiným synem a neteří, encyklopedických rozměrů. Tento článek je právě o tomto jedinečném projektu, jeho rozsahu a významu.

Konzervatoř Evropy měla být původně jen velmi stručnou příručkou o několika českých skladatelích, kteří šířili slávu české hudby za našimi hranicemi. Byla o tom přesvědčena autorka projektu, brali jsme to v úvahu v nakladatelství, ale nakonec došlo k radikální změně. Ani mě ani spolupracovníkům Taťany Březinové se nelíbilo, že její nová práce pokrývá jen nepatrný zlomek tématu, které je přitom tak obsáhlé. Tak se z drobnějšího projektu stal projekt dlouhodobý. Z řadové knihy, která by nejspíš jen mírně vybočovala z řady dalších knih o osobnostech, se stal velmi obsáhlý projekt. A jeho proměna se opravdu vyplatila.

Podívejme se blíže na obsah knihy jako takový. Kromě řady významných osobností, které si snad někteří ještě pamatujeme ze školních lavic – třeba jako jsou třeba František a Jan Jiří Bendovi, František Xaver Brixi, Bohuslava Matěje Černohorského, Jana Ladislava Dusíka nebo Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a řadu dalších – tu najdeme zejména ty skladatele a hudebníky, na které se již téměř zapomnělo. Přitom právě tito lidé šířili často slávu české hudby po celém světě. Ostatně pojďme si alespoň dvě takové osobnosti, o kterých autoři píší, představit prostřednictvím citace:

Josef Fiala

Narodil se 3. 2. 1748 v Lochovicích na Berounsku, v údolí říčky Litavky. Zemřel 31. 7. 1816 v německém Donaueschingenu poblíž švýcarských hranic. V rodišti Josefa Fialy nalezneme zámek a zbytky raně středověkého hradiště. Jedna z místních pověstí říká, že tu mohl být zvon. Možná tady i je, ale jiný. Ten, o němž je řeč, měl dorazit z nedaleké Libomyšle, kde místní lidé na konci 17. století neměli prostředky na opravu tehdy značně poškozené kaple se zvonem. Zvon měl být proto prodaný právě do Lochovic, ale lochovická paní ho prohrála v kartách s pány z Českého Krumlova. A tak zvon vyzvání v malebném městě plném památek na březích Vltavy…

Talentovaný chlapec, dnes bychom řekli multiinstrumentalista, se učil v Praze hře na hoboj, violu da gambu a violoncello. Ve všech nástrojích Josef dosáhl vynikající úrovně, což mu otevřelo dveře do tehdy prestižní Öttingenské kapely ve Švábsku, kde mu byli kolegy Antonín Rejcha a František Antonín Rössler–Rosetti. Než se tak stalo, musel prchnout z poddanství u hraběnky na lochovickém zámku.

V roce 1777 se Fiala jako hobojista setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem na dvoře bavorského kurfiřta Maxmiliána III. Ocitnout se ve správný čas na správném místě přinášelo i tenkrát výhodu. Mozart Fialovi pomohl s pořádáním koncertů a přispěl tak jeho proslavení. Josef Fiala se ve stejném roce oženil. Dva z jeho synů, Josef a Maxmilián, se později též vydali na dráhu hudebníků.

O rok později se Fialovi přestěhovali do Salcburku, kde dokonce bydleli ve stejném domě, jako Mozart. Český rodák zde hrál v divadelním orchestru, a tak se účastnil premiéry Mozartovy opery Únos ze Serailu. Další jeho cesta vedla do Vídně do kapely knížete Esterházyho.

Světoběžník Fiala byl o deset let později pozván do Sankt Petěrburgu do služeb knížete Orlova, aby pro něj zorganizoval orchestr. Tam i cestou zpátky, ve Wroclavi, Praze a dalších městech odehrál velké množství koncertů, na kterých vynikal suverénní virtuozitou. Poslední cesta jej zavedla do Německa, do kapely ve městě Donaueschingen na jihozápadě Bádenska–Württenberska, kde žil a tvořil po zbytek života.

Josefa Fialu považujeme za všestranného hudebníka a skladatele. Napsal deset symfonií, skladby pro kladívkový klavír a cembalo, koncerty pro téměř všechny nástroje, jež lze vyjmenovat: flétnu, hoboj, fagot, violoncello, housle, trubku, anglický roh… Nezapomeňme ani na velké množství komorních skladeb pro nejrůznější obsazení smyčců a dechů, tria, kvartety, dokonce i hudbu vokální v podobě několika mší a Ave Maria.

Jak vidíte, Tento náš český skladatel obstál dokonce i před velikým Mozartem, se kterým měl možnost spolupracovat. Mimochodem nebyl zdaleka jediný a Mozart si českých skladatelů a hudebníků nesmírně vážil. I proto byl v Čechách tolikrát, i proto se mu zde tak líbilo. Ještě pozoruhodnější je další zapomenutá osobnost, která se prosadila dokonce až za oceánem ve Spojených státech, a jen málokdo ví, že se jednalo o… Ale ne, to opět ponecháme na autorech Konzervatoře Evropy:

Antonín Filip Heinrich

Antonín Filip Heinrich (též Anthony Philipp) pocházel z Krásného Buku ve Šluknovském výběžku, v těsné blízkosti současného národního parku České Švýcarsko. Většinu života však prožil v USA, kde je pochován, a tak se považuje za amerického hudebníka. Houslista a skladatel se narodil v chudé rodině na samém severu Čech 11. 3. 1781 a svět opustil daleko od české kotliny – 3. 5. 1861, v New Yorku.

Zpočátku se na něj usmálo štěstí – jeho výchovy se ujal bohatý strýc, po kterém Antonín dokonce v roce 1800 zdědil majetek. O něj však přišel o deset let později v napoleonských válkách a zbankrotoval. Vsadil tedy všechno na jednu kartu, a vypravil se za „velkou louži“ a zcela bez prostředků se ocitnul v americkém Bostonu. Rozhodl se, že svého dosavadního koníčka povýší na profesionální záležitost a stal se tak prvním hudebníkem, který se vážnou hudbou v USA naplno opravdu živil. Dirigoval ve Philadelphii a v Pittsburghu.

Roku 1814 mu zemřela manželka a tehdy se podruhé projevila jeho dobrodružná povaha. Vyrazil na 700 mil dlouhou pěší pouť napříč Státy. Tím překonal i věhlasný dvousetkilometrový výlet mladého J. S. Bacha na koncert tehdy slavného varhaníka Buxtehudeho a zpět, kvůli němuž byl dokonce vyhozen z práce.

Na svém putování se velmi přiblížil divoké přírodě i domorodým obyvatelům a tuto zkušenost dokázal hudebně ztvárnit. Tím defacto položil základ tzv. programní hudbě, tedy muzice zkomponované na mimohudební náměty, usilující o vyjádření určitého děje či jevu. Pro lepší představu poslouží příkladem Smetanova Má vlast a její části, které hudebně zachycují české legendy, krajinu a historii.

Na hudebních školách se učívá, že prvními představiteli programní hudby byli Berlioz, Liszt, jindy Smetana, ale tento primát patří našemu rodákovi v Americe. Antonín Filip Heinrich ve svých skladbách také použil indiánské motivy. Ze škol víme, že jiný náš slavný Antonín (Dvořák) s nimi rovněž pracoval, mimo jiné ve své slavné Novosvětské. K tomu došlo ovšem také mnohem později.

Heinrichovy skladby nesly poetické názvy jako The Dawning Music from Kentucky, The Condor of the Andes, nebo The Wild Wood Spirits‘ Chant. Bujná fantazie čtenářská si může představit Heinricha jako pianistu v saloonu na divokém západě, kdy kolem hvízdají kulky, sviští šípy a padají těla, ale tyto bouřlivé události se odehrávaly spíše později, nebo alespoň jinde. Nicméně v čase, kdy Heinrich ve skromných podmínkách dožíval svůj život v New Yorku, se na jiném místě obrovské země již schylovalo k válce Severu proti Jihu.

Zajímavé je, že Antonín Filip byl ve skladbě prakticky samouk, a přesto byl nazýván americkým Beethovenem. Za prací cestoval ještě několikrát, do Anglie a zpátky, do kontinentální Evropy včetně Prahy, a několikrát zde podnikl turné. Ač vcelku úspěšný, často míval hodně hluboko do kapsy.

V jeho díle se nezapře český původ: Pražský valčík, Vzpomínka na mou vlast, Mým slovanským bratrům v Evropě a další. Heinrichovo klavírní dílo vyhledal a předvedl klavírista Jan Farský.

Kromě Heinricha se „za velkou louží“ prosadil i skladatel Maxmilian Mareček (1821–1897). Jako devatenáctiletý zkomponoval operu Hamlet, která byla v rodném Brně s úspěchem provedena roku 1840. Přesídlil do Vídně, kde studoval medicínu, aby dal nakonec plně přednost múze hudby Euterpé. Mladého muzikanta si povšiml i císař Ferdinand I. a tehdejší vídeňská hudební elita ho přijala za svého. Jako houslový virtuos koncertoval v Německu a Francii, až zakotvil v Londýně, kde zahájil oslnivou kariéru hudebního organizátora, dnešními slovy producenta.

Úspěšný hudební podnikatel v roce 1848 zkusil štěstí v Americe a – získal post hudebního ředitele divadla Astor Opera House v New Yorku. Později založil vlastní operní společnost. Zval se Max Maretzek, pořádal velkolepá turné, ale na českou vlast nezapomněl. Dokonce vydával časopis pro krajany v New Yorku, kde později zemřel. Vedle dvou oper a řady operet po sobě zanechal i dvě knihy pamětí. 

Když jsem začal pracovat na korekturách této knihy, vůbec jsem nečekal, že narazím na tak širokou škálu českých autorů, které ještě neznám. Přitom se studiu českých osobností, zvláště těch působících za hranicemi naší země, věnuji skoro dvě desetiletí.

Práce Taťany Březinové zahrnovala nejen velké úsilí při hledání dostupných pramenů, kterých často nebylo příliš mnoho, ale znamenala také práci s archivními materiály, komunikaci s lokálními muzei, s obecními úřady a zejména s Českým muzeem hudby. A nechybí ani četné zahraniční zdroje, protože o mnoha zde uvedených osobnostech existuje povědomí pouze mimo naši zemi. Kromě toho si autoři dali tu práci, že dohledali odkazy na nahrávky skladeb u většiny těchto skladatelů, a tak si mohou čtenáři nejen přečíst o těchto osobnostech, ale pomocí QR codu sami prožít hudební zážitek, který tito autoři nabízeli našim předkům a nejen jim. Před tímto autorským úsilím nezbývá než smeknout pomyslný klobouk s hlubokou poklonou.

Kniha Konzervatoř Evropy bude poprvé Nakladatelstvím Olympos představena na knižním veletrhu Svět knihy Praha a s jejím vydáním na trh se počítá v době konání festivalu Smetanova Litomyšl. Kniha totiž mapuje hlavně období předsmetanovské hudební éry. Partnerem vydání je Umělecké sdružení Artes, mediálními partnery časopis Forbína a Pražský magazín.

Konzervatoř Evropy je jedním z velkých projektů Olymposu a můžeme ji přímo dát do souvislostí s dalšími projekty, kterými jsou 1000 osobností Středočeského kraje a Encyklopedie zábavního umění.

Tomáš Hejna