Fialový mor!

Kdepak, nespletli jste si stránky a mi si nepopletli téma. Nebudeme se bavit o žádné morové epidemii a ráně v historii, ale budeme si povídat o jednom z předních českých herců tak zvaně malých rolí a jeho rodině. Řeč totiž bude o Emanu Fialovi, jeho bratrovi, otci, matce a vůbec o celé rodině Fialů. Mimochodem název článku si Fiala vymyslel sám. V jednom rozhovoru s Vladimírem Škutinou totiž řekl:

„O naší rodině se říkalo, že je to »Fialový mor«. V jednom filmu se třeba taky sešlo šest Fialů – otec, Ferenc Futurista, Ferdinand, Jiří, malá Fialová a já,“ a zároveň připomíná: „Celá naše rodina se dala na kumšt, jenom jeden člen – z otcovy strany – se zvrhl. Byl zahradníkem.“

Když se dnes zmíníme o Emanu Fialovi, ihned nám vyvstanou před očima nejrůznější filmové záběry, dodnes nezapomenutelné. Méně se ví, že Eman Fiala vlastně začínal, tak jako jeho bratr, původně na kabaretní scéně a že původně vůbec nechtěl být hercem, ale muzikantem. Dokonce vystudoval varhanickou komposiční konzervatoř hudby v Praze a jeden čas se živil jako hráč na klavír v různých barech a kabaretech, kde také získal svoji první jevištní roli. Přímo na míru mu ji napsal na zkoušku Eduard Bass ve slavné Červené sedmě. Eman na to vzpomínal takto:

„Eduard Bass napsal aktovku a v ní mluvenou roli pro mne. Ale já breptal jedna hrůza. Protože se to už nedalo znova obsadit, musel jsem to zahrát. A vidíte. Na premiéře breptali všichni okolo, jen já nebreptnul ani jednou.“

Jako hudebník nebo herec potom působil Eman Fiala ještě řadu let. Začínal u Hašlera a přes Červenou sedmu se dostal ke kabaretu s „jepičím životem“ BUM, do Revoluční scény, potom do Arény na Smíchově, Varieté v Karlíně (dnes Hudební divadlo Karlín) a nakonec do Divadla Vlasty Buriana. Nicméně už v roce 1918 se dostal k hraní ve filmu, tehdy ještě němém. V prvním snímku se objevil po boku nevlastního bratra Ference. Šlo o tehdy ještě němý film Učitel orientálních jazyků, kde mohli oba uplatnit naplno své mimické komediální dovednosti. Bylo to právě ono nenapodobitelné vzezření obou bratrů, které je k rolím ve filmových komediích vyloženě předurčovalo. Výrazný profil rámovaný velkýma odstátýma ušima, velké výrazné oči a úsměv od ucha k uchu. Na diváky to působilo famózně, a to největší sláva obou bratrů měla teprve přijít.

Po éře němého filmu se Eman Fiala dostal k filmům zvukovým a nakonec to dopadlo tak, že už nestíhal hrát na divadle i ve filmu a stal se jedním z prvních herců orientovaných čistě na film. Tedy ne tak docela. Ještě k tomu musíme přidat jeho celoživotní lásku k hudbě a mimo to i velký skladatelský talent – vždyť studoval hudební kompozici. I toto své nadání nakonec zdařile propojil s filmovým světem, a tak nejen že si několikrát zahrál ve filmech menší role dirigentů, ale k mnoha filmům také vytvořil hudbu. Mimochodem jako herec, hlavně menších, se objevil asi ve 220 filmech, což je úctyhodný výkon, který jen málokdo v historii českého filmu překoná. Já si vzpomínám jen na absolutního rekordmana Theodora Pištěka, který hrál asi ve 300 filmech, ať už to byly role kuchařů, pánů v čekárně nebo větších rolí bohatých podnikatelů.

Eman Fiala měl k tomu velké rodinné zázemí, které ho k umění doslova vedlo. Tak zaprvé – jeho otec Karel Fiala byl úspěšný herec v Švandově divadle a stejně jako oba jeho synové se nakonec dostal i k filmu, i když na rozdíl od nich jenom okrajově a pouze v éře němého filmu. Se svými syny se na plátně setkal hned několikrát, nicméně onen výrok o „fialovém moru“ souvisí zejména s filmem Neviňátka Svatopluka Innemanna, kde se sešli oba bratři i s otcem. Fialův strýc byl taky umělec – koncertní mistr České filharmonie.

I Fialova matka pocházela z hereckého rodu – byla sestrou kdysi slavného herce Jana Richtera. Jen málokdo si uvědomí, že rodina Fialů byla vlastně uměleckou dynastií! Otec herec, matka z herecké rodiny, oba bratři vynikající herci, Emil Fiala i skvělý hudebník a skladatel. Také jejich bratranec Jiří Julius Fiala byl vynikajícím skladatelem a dirigentem a druhý bratranec Ferdinand Fiala byl architektem. Oba měli blízko hlavně k filmu.

Jiří Julius Fiala působil v řadě hudebních těles a institucí, například jako kapelník v nuselském biografu Světovid, dirigent ve smíchovské Aréně nebo šéf opery Jihočeského divadla. Na konci své kariéry pracoval ve Vinohradském divadle. Jeho melodie zazněly třeba ve filmech Babička (1940), Muzikantská Liduška (1940), Pantáta Bezoušek, Polibek ze stadionu (1947) nebo Muž v povětří (1955).

Ferdinand Fiala byl sice povoláním architekt, ale i on měl celý život velmi blízko k umění. Bratr Jiřího Juliuse vystudoval architekturu a celý život se věnoval také výtvarnému umění a grafice, což úzce souviselo jak s jeho povoláním architekta, tak i s jeho prací u filmu. Vystudoval grafiku a architekturu na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Několik let vedl výtvarné dílny Městského divadla na Vinohradech (tehdy Královských) a pracoval také pro Rokoko, a to přibližně v době, kdy tam působil i jeho bratranec Eman Fiala. V té době se totiž kulisy, na rozdíl od dnešní doby, malovaly ručně! A tak byli malíři a také architekti zapotřebí i na „filmovém place“. K němu se dostal Ferdinand Fiala ke konci první světové války, a to právě jako grafik a architekt. Nejznámější filmové kulisy ale navrhl pro filmy, které byly natočeny v době první republiky a druhé světové války. Z nich jmenujme hlavně Hlídače č. 47 (1937), Babičku (1940), Počestné paní pardubické (1944) nebo Prstýnek (1944). Jedním z jeho posledních filmů byl Plavecký mariáš z roku 1951.

Spolupráce s filmem a uměním se částečně přerušila v další generaci. Dcera Emana Fialy Milena Urxová, dříve narozená jako Ferencová, napsala o svém otci skvělou vzpomínkovou knihu, ze které je možné dodnes načerpat spoustu informací. Zato rodina nevlastního bratra Ference Futuristy se dál v oblasti umění prosazovala ještě dlouho, a tak se chvilku věnujme jí.

Poprvé se Ferenc oženil s herečkou Jindřiškou Jiráčkovou, o které toho příliš nevíme. Dcera Anna Ferencová se ale stala také kdysi známou herečkou. S manželkou se ale rozvedl a oženil se znovu, tentokrát s herečkou Annou Tichou. I s ní měl dceru, která se rovněž jmenovala Anna, a ta se stala po otci herečkou, působící dlouhodobě na prknech Východočeského divadla v Pardubicích.

O některých rodinných klanech herců, jako jsou třeba Hrušínští, se už napsaly celé knihy o desítkách a stovkách stran. O rodině Fialů žádná taková kronika neexistuje, a je to škoda. Třeba se časem někomu podaří i toto téma zpracovat tak, jak by si zasloužilo. Možná se ta kniha bude jmenovat jako náš článek, a tak se třeba s tématem „Fialového moru“ setkáme na daleko větším prostoru než nyní.

Tomáš Hejna