Když Slovanské tance dobyly svět
„Považuji Slovanské tance za dílo, která právě tak slavně půjde celým světem, jako Uherské tance Brahmsovy. O jakémsi napodobení nemůže být ani řeči, jeho tance nejsou ani v nejmenším brahmsovské. Božská přirozenost proudí touto hudbou, ani stopy po nucenosti a strojenosti,“ napsal v roce 1878 Louis Ehlert, německý kritik. A ještě o pár řádků dříve svoji kritiku uvedl slovy: „Mrzutě seděl jsem jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou, jíž podléháme tak snadno pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby, když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance pro klavír na čtyři ruce a Moravské písně, třináct dvojzpěvů pro soprán a alt od Antonína Dvořáka.“
Řeč bude právě o Slovanských tancích, které Dvořáka proslavily nejen v Evropě, ale v celém světě. Právě díky nim začala jeho hvězdná dráha skladatele světového formátu, a to Ehlert v době, kdy psal svoji recenzi, neměl ani ponětí, že se již pracuje i na variantě pro velký orchestr. Ta měla a má ve světě ohlas ještě mnohem větší.
Dvořák původně vůbec s tvorbou Slovanských tanců nepočítal a kdo ví, jestli by se jeho dílo tímto směrem ubíralo, kdyby nebylo právě Johannese Brahmse a jeho neméně úspěšných Uherských tanců. Byl to Brahms, kdo doporučil Antonína Dvořáka jako nadějného skladatele německému hudebnímu nakladateli Fritzi Simrockovi. Ten vydal nejen Brahmse, ale i Moravské písně Dvořáka a úspěch obou těchto souborů byl tak veliký, že Dvořáka sám oslovil, aby něco podobného zkomponoval na základě tradiční české lidové hudby. I název skladateli napověděl, a to v jednom z dopisů, které si oba muži vyměnili na samém počátku. A Dvořák mu velmi rád vyhověl – snad ani nečekal na nakladatelovu odpověď.
Rozdělanou práci na cyklu skladeb Slovenské rapsodie přerušil a ihned se pustil do komponování. První verzi prý dal dohromady během tří dnů, definitivní podobu podle prvního Simrockova zadání, tedy jako komplet skladeb pro klavír a čtyři ruce, asi za tři týdny. Nutno podotknout, že se Dvořák chtěl původně skutečně držet Brahmsových skladeb, ale nakonec zvolil při kompozici zcela nové náměty a od původního záměru se výrazně odchýlil. Například se na rozdíl od Brahmse naprosto oprostil od vlivů existující lidové hudby jako takové a soustředil se pouze na její melodičnost, z níž vycházel.
I přes počáteční ujišťování Simrocka, že dostane Dvořák dobře zaplaceno, za první verzi prvního souboru, kterému se také říká I. řada, nedostal Dvořák peníze žádné, i když Slovanské tance měly okamžitý úspěch. Šlo o osm skladeb, mezi kterými byly dva furianty (č. 1 a č. 8), dvě skočné (č. 5. a č. 7), dvě „sousedské“ (č. 4 a č. 6) a jedna polka (č. 3). Jen jedna skladba z tohoto souboru byla inspirována hudbou jiného slovanského národa, a to ukrajinskou dumkou (č. 2). Honorář pouhých 300 marek získal Dvořák až tehdy, když o několik měsíců později odevzdal skladby rozepsané pro velký orchestr – až o několik let později si začal Dvořák uvědomovat svoji cenu a se Simrockem se o peníze hádal, ale to je jiné téma.
Právě tato verze se nesmazatelně zapsala do historie české i světové hudby. Ještě než došlo k vydání, byla 16. května premiéra v Praze, a to v provedení orchestru Prozatímního divadla na koncertě Spolku českých žurnalistů. Krátce po vydání se hrály Slovanské tance v Drážďanech, Hamburku a Berlíně, v Nice a Bonnu, v Londýně, v New Yorku i Bostonu a na mnoha dalších místech. Orchestrální verze obletěla rychle celý svět a dosud málo známého Dvořáka najednou znali všichni. Pomohla mu k jeho pozdějším angažmá v Anglii a ve Spojených státech.
Na pokračování Slovanských tanců si musel umělecký svět počkat až do roku 1886, a opět vyšlo na naléhání Simrocka, který potřeboval vydat nový zaručeně prodejný titul, ale hlavně odmítal platit Dvořákovi velké peníze za jeho symfonie, když se mnohem snadnější a lidovější písně již osvědčily. Nakonec po osobním setkání slíbil Dvořákovi za sedmou symfonii 8000 marek, když k tomu přidá i novou sérii Slovanských tanců. Tak se zrodilo dalších osm skladeb, dnes nazývaných II. řada. I zde se Dvořák inspiroval lidovými melodiemi, nicméně rozšířil portfolio o další slovanské národy. Tentokrát si šel pro inspiraci nejen k nám, nýbrž i do ruské, ukrajinské, srbské a slovenské hudby, takže vytvořil skladby využívající rytmus odzemku, mazurky, skočné, dumky, špacírky nebo kola. Úspěch se opakoval, dokonce byl větší, protože Dvořák se nejen proslavil, ale ještě víc vyzrál, a dnes jsou oba soubory většinou prezentovány a hlavně prodávány jako jeden.
V roce 1901 se dočkaly Slovanské tance také taneční premiéry, a to pod taktovkou skvělého dirigenta Karla Kovařovice jako balet. Dlouhé pásmo všech tanců nastudoval choreograf Achille Viscusi, a to pro Národní divadlo, které využilo k uvedení premiéry autorových šedesátých narozenin. Součástí programu ale nebyla jen Dvořákova hudba. Mezi jednotlivými baletními výstupy byly recitovány verše Bohdana Kaminského v podání předních herců tehdejší národní scény Hany Kvapilové, Jindřicha Mošny a Marie Ryšavé. Nastudování mělo velký úspěch, a tak Viscusi o několik let později nastudoval Slovanské tance ještě jednou, opět se scénickými výstupy mezi skladbami.
Hodnotu Dvořákova jedinečného díla Slovanské tance dokládá fakt, že přečkalo až do dnešních dnů a stále patří ke zlatému fondu hudby 19. století. Důvod? Lidovost a melodičnost, střídání pomalého a rychlého tempa v pravidelných intervalech. Díky tomu, že Dvořák vycházel především z lidové hudby, jsou melodie Slovanských tanců snadno zapamatovatelné a u diváka nebudí dojem zátěže „přílišnou klasickou hudbou“. Jako doprovod k baletu se oba cykly využívají i dnes, tedy po více než jednom století. Někdy kompletní, jindy ve výběru – záleží na divadlech a choreografech.
„Nebeská prozřetelnost proudí touto hudbou, proto jest naprosto srozumitelná. Není v ní ani stopy těžkomyslné vyumělkovanosti, ani stopy po strojenosti a nucenosti,“ pokračoval Ehlert ve své pozitivní kritice. „Když jsem Dvojzpěvy i Tance pročítal, bylo mi kolem srdce, jako bych viděl krásné dívky házející po sobě vonnými květy, na nichž se ještě třpytí rosa.“ Nadšen byl nakladatel Simrock, ale také Dvořák, kterému Ehlert v tomto duchu napsal i osobní dopis.
Dvořákovo dílo je velice rozsáhlé a ojedinělé svojí kvalitou. Byl opravdu geniálním autorem, a především jednoduchostí se jeho dílo drží stále na předních příčkách popularity. Stejně jako jeho dílo je ale bohatý i Dvořákův život, zachycený snad v největším souboru knih o jedné osobnosti české hudby jako takové. Jedním z pozoruhodných střípků je i historie vzniku a úspěchu Slovanských tanců, o níž jste právě dočetli. Co tedy zbývá říct na závěr? Že Slovanské tance, geniální dílo geniálního autora, bylo, je a zůstane i v budoucnu živé, pozoruhodné a úspěšné, bude jednou pro vždy výkladní skříní naší hudby a jistě se dočká ještě mnoha nastudování doma i v zahraničí. A i kdyby se o Čechách jako zemi nevědělo, Slovanské tance a Dvořák boudou nesmrtelnou vizitkou naší kultury všude ve světě.
Tomáš Hejna
